Bez soukromých firem už by vlády vůbec nemohly válčit

Americký bezpečnostní expert Peter W. Singer se proslavil jako analytik budoucnosti války – ostatně konflikty ho fascinovaly od malička. “Jiné děti cestovaly do Narnie, já do Normandie,” přiznává v jedné ze svých knih. Píše v nich o soukromých armádách, kybernetické bezpečnosti nebo robotech, ale nezůstává u technologických detailů: rozšiřuje záběr a odpichuje se od nich k úvahám, jak automatizace ovlivní stabilitu našich společností, nebo jak používání dronů a robotů proměňuje vnímání válek i politická rozhodování. Kromě odborných knih napsal dva romány (Ghost Fleet, do češtiny přeložený jako Třetí světová válka, a Burn In: A Novel of Real Robotic Revolution). Oba se staly bestsellery a získaly si pozornost i v armádních a politických kruzích. Víc o Singerově díle si můžete přečíst v aktuálním textu S roboty po boku, který je součástí seriálu Světoví intelektuálové. V následujícím textu nabízíme jako doplněk výňatky z rozhovoru, který Peter Singer Respektu poskytl.

Co spojuje témata vašich knih: od dětských vojáků, po kybernetickou bezpečnost, robotickou revoluci po technologické thrillery?

Fascinují mě síly, které dramaticky mění náš svět, politiku nebo bezpečnost, ale nesedí do vzorců, v kterých přemýšlíme. Lidé si často nechtějí přiznat, že se něco takového děje, protože to nějak překračuje způsob, kterým podle svět funguje. Můj úplně první projekt se týkal soukromých armád a vojáků. Když lidé přemýšlí o tom, jakou roli hrají soukromé firmy ve válce, většinou jim přisoudí roli dodavatelů materiálů a výrobků. Přitom dnes existuje úplně masivní odvětví vydělávající miliardy dolarů, které se zabývá prodejem vojáků, techniky a vším, co je pro válku potřebné. Vlády by bez těchto soukromých firem nemohly vůbec válčit. Nedávno jsem mluvil o dvaceti letech, které uplynuly od začátku okupace Afghánistánu a Iráku, a zdůrazňoval jsem, že bez soukromého sektoru bychom tam nikdy nemohli tak dlouho být. Museli bychom povolat rezervisty a každý rezervista je něčí otec nebo syn. Byl by to politicky zcela odlišný příběh.

A daří se vám tu zaběhanou optiku měnit?

August Cole, se kterým jsem napsal dva technologické romány, řekl skvělou věc: Jsme optimisté, kteří se dívají do tváře katastrofy. Myslím, že každý, kdo píše o problémech reálného světa - i vy jako novinářka - to dělá proto, že doufá, že přispěje k jejich řešení. I když se zabýváte opravdu špatnými věcmi, jako válkou, musíte v sobě mít aspoň trochu optimismu. Mé knihy pomohly něco změnit a za to jsem rád. Kniha o dětských vojácích vedla ke změně legislativy, v otázce kybernetické bezpečnosti jsme dnes mnohem dál než před deseti lety, i když je pořád na čem pracovat. Podle našeho prvního románu Ghost Fleet (vydaný i v češtině jako Třetí světová válka, pozn. red.) pojmenovala americká armáda válečná cvičení, která modelovala situace z knihy.

Živíte se tím, že přemýšlíte o budoucnosti války, co se tedy podle vás v této oblasti během příštích dvaceti let určitě stane?

Použil bych zde paralelu konvičky na čaj. Nezajímá nás, kdy přesně se voda začne vařit, ale víme, že když ji zahřejeme, začne se v nějakou chvíli vařit. Tak bych přemýšlel i o vývoji světové bezpečnosti: nehledám specifické předpovědi, ale zajímá mě celkový trend. Nesmíme také zapomínat na to, že někdo může konvičku převrhnout a voda se už nikdy neuvaří. O následujících trendech ale mohu říci s velkou jistotou, že se podle mě v příštích dvaceti letech stanou, nebo budou prohlubovat.

A jaké tedy?

Vidíme rozvoj nových technologií, které lze označit skutečně za revoluční. Nepřináší to pouze rychlejší střelu nebo rychlejší letadlo, mění bojiště jako takové. Mění nejenom to, jak válčíme, ale také kdo válčí. Zároveň to s sebou nevyhnutelně přináší nové a složité politické, právní i etické otázky, nad kterými jsme ještě nikdy nemuseli přemýšlet. Rychlejší raketa před nás nestaví takové otázky jako umělá inteligence nebo samostatně fungující váleční roboti. S tím spojená je druhá věc, a sice neustávající integrace různých součástí našeho života do jedné velké sítě ovládané počítače, softwarem. Ať už jde o rozvody elektřiny, chytrá auta, topení v domácnostech…povedeným útokem pak můžete „sundat“ celý tenhle systém a pokusy o takové útoky budeme vídat. Nové technologie, které měnily průběh válek, byly navíc historicky často velmi drahé a náročné na použití. Jen několik málo aktérů si je mohlo dovolit, vezměte si atomovou bombu, i dnes je má jen několik států na světě. Dnešní nové technologie jako například drony jsou ale levné a používat je mohou i skupiny typu Hizballáh. Často to jsou technologie, které mají jak civilní, tak vojenské využití. Nelze nicméně říci, že budoucnost války patří pouze strojům. Nejefektivnější je kombinace lidí a strojů, kdy každý dělá něco.

Jaký je nebo bude vztah mezi vojáky a stroji? Lze o vztahu vůbec mluvit?

Je to fascinující: i když jde o vztah mezi člověkem a “věcí”, pro vojáky má opravdový význam. Vím o situacích, kdy voják pod palbou utíkal zachránit robota zaseklého v bahně a riskoval kvůli němu život. Jindy zase vojáci zničenému robotovi vystrojili fiktivní pohřeb. Všechno tohle dělali, protože cítili, že jim robot někdy předtím zachránil život.

Díky tomu, že roboti a další stroje na sebe berou část akcí, víc vojáků se do konfliktu zapojuje nepřímo nebo na dálku tím, ze stroje “pouze” kontrolují. Je to dobrá věc?

Je to komplikované. Skutečně vidíme, že podoba a fungování armád se mění: víc a víc činností přenášejí armády na někoho jiného, buď na stroje, nebo na zmíněné soukromé dodavatele. Jak jsem řekl: kdybychom jako Američané v Iráku neměli stovky tisíc soukromých vojenských pracovníků, těžko bychom tam mohli být tak dlouho, případné ztráty by byly politicky méně udržitelné. Je dobře, že tolik Američanů nemusí umírat, ale na druhou stranu vznikla určitá propast mezi realitou a politikou, díky které konflikt probíhal tak, jak probíhal. A ona propast, vzdálenost mezi bojištěm a lidmi, kteří na něm válčí, má i psychologické dopady. Vezměme si příklad dronů: pilot klidně může sedět v Nevadě nebo v Bruselu, dron ovládat na dálku a létat s ním nad Afghánistánem. Tahle distanc pak vede k úvahám, zda díky tomu není snazší zabíjet. Data, která máme, ukazují, že na úrovni pilotů se nic takového neukázalo. Spíš jde o vyšší úroveň, o velení, které neposílá piloty do nebezpečných situací, a může tak být pod tlakem útoky nařizovat častěji.

Prezident Barack Obama byl za používání dronů velmi kritizován. Bylo to na místě, nebo se pouze přizpůsobil tomu, jak válčení dnes vypadá?

Vždycky máte na výběr, Obama zvážil pozitiva a negativa a prostě se rozhodl to dělat. Nicméně důvody, proč útoky drony narůstaly, jsou komplexnější než jen to, že je Obama chtěl. Jednak se změnila technologie v tom smyslu, že drony dnes unesou mnohem víc raket než třeba před patnácti lety. Když můžete najednou udělat osm útoků místo jednoho, tak jich uděláte osm. Pokud by tyto kapacity armáda měla i v roce 2005, možná by těch útoků bylo víc i tehdy. Drony navíc nad afghánským územím létaly s povolením tamní vlády, třeba dron Predátor je velmi pomalý a není vůbec složité ho sestřelit, kdybyste chtěli. Proces autorizace útoků navíc tehdy probíhal jinak: rozhodovalo méně lidí, takže bylo snazší najít shodu.

Jak na vývoj a používání nových technologií reaguje právo? Kde nejvíc zaostává?

Jeden problém jsou “díry” v právu, kdy na nějaké otázky zatím hledáme právní regulaci. Dám příklad: co se má stát, když robot někoho omylem usmrtí? Čí to má být odpovědnost a kdo má nést následky? Tohle přitom není něco, co by se nutně dělo pouze na bojišti - ve Spojených státech jsme viděli již několik případů, kdy samořiditelné auto usmrtilo chodce. Druhý problém pak je, co dělat v situaci, kdy právní normy existují, ale nikdo je nevymáhá. Zde můžeme uvést příklad kybernetických útoků, které také výrazně proměňují podobu válečných konfliktů. Rusko má zákony proti kybernetické kriminalitě, ale nevymáhá je - a my musíme řešit, co s tím.