Afrika 1960: Rychlý konec impérií nebyl v plánu ani z jedné strany
 
Felix Boigny_profimedia
Prezident Pobřeží slonoviny Ivory president Felix Houphouet Boigny a Senegalu Leopold Sedar Senghor, 1961 • Autor: Profimedia

Před šedesáti lety probíhal “rok Afriky”, kdy velká část kontinentu získala samostatnost. O příčinách rychlého rozpadu kolonií, o náladě roku nezávislosti a o důvodech rychlého nastolení afrických diktatur jsme hovořili s americkým historikem Frederickem Cooperem, předním světovým expertem na tuto éru a autorem vynikající knihy Africa Since 1940: The Past of the Present (Afrika od roku 1940: Minulost současnosti).

Přenesme se na chvilku do roku 1950. Jak očekávatelné tehdy bylo, že za pouhých deset let bude většina Afriky nezávislá nebo na cestě k nezávislosti?

Koloniální impéria měla problémy a nutnost změn byla zřejmá. Nebylo ale vůbec jasné, jak tato změna bude vypadat. Nezávislost představovala jednu z možností, kterou ostatně ukazoval vývoj v Asii, například v Indonésii. Ale pravděpodobněji vypadala jiná alternativa: reforma koloniálních impérií. Velká Británie, Francie a jistým způsobem i Portugalsko se tou dobou již snažily podporovat ekonomický rozvoj kolonií - v zájmu imperiálních ekonomik i obyvatel kolonií. Navíc většina afrických politických aktivistů nechtěla nezávislost, ale rovnost v rámci struktur impéria. Ovšem existovaly i další scénáře, třeba komunistická revoluce, tedy převrat celého uspořádání, kterým se vydala Čína a postupně Vietnam. V několika britských koloniích (dnešní Keňa, Zimbabwe, Uganda, pozn. red), v nichž žila velká bělošská menšina, byl zase obzvlášť silný tlak na udržení statu quo. Existovalo celé spektrum možností a nejbystřejší současníci měli různé odhady dalšího vývoje.

Frederick-Cooper
Frederick Cooper • Autor: lafayette.edu

Proč tedy vše vyvrcholilo nezávislostí?

To je mimořádně náročná otázka, kterou nelze vysvětlit pojmenováním konkrétních příčin či konkrétních událostí. Byl to proces. Impéria se během 50. let postupně dostala pod tlak, krok po kroku se měnila a nakonec se rychle rozpustila. Dám příklad. Obyvatelé Francouzské západní Afriky mohli od roku 1945 volit zástupce do pařížského parlamentu a tyto volby se odehrávaly v hranicích jednotlivých kolonií. Afričtí politici, kteří v nových volbách soutěžili, vytvořili nové struktury, například politické strany, na půdorysu těchto hranic. Mobilizovali v rámci těchto celků voliče. Afričtí politici, odboroví předáci, novináři si v rámci reformovaných poválečných struktur říkali o slovo a tlačili na Francii, aby lépe plnila svůj slib - tedy zajištění ekonomického rozvoje.

A Francouzi na to nechtěli přistoupit?

Francouzští politici věděli, že to stojí hodně peněz, a uvědomovali si, že není snadné požadovaných výsledků dosáhnout. Začali tedy začali přemýšlet nad jiným řešením - a přenesení suverenity k jednotlivým koloniím se nakonec ukázalo být nejsnadnější variantou. Krok po kroku se tedy stalo něco, co v roce 1950 nechtěla ani jedna strana - ani Francie, ani západoafrické politické elity. Tehdy chtěla Francie primárně udržet kontrolu nad koloniemi, ale neplatit příliš velké účty jejich rozvoje. Afričtí předáci zas chtěli coby rovnocenní členové zůstat v rámci reformovaného impéria. Těchto priorit se nepodařilo dosáhnout - přišla tedy nezávislost.

Mohl byste tuto změnu ukázat na příkladu Senegalu, kde leželo hlavní město Francouzské západní Afriky - Dakar? V roce 1958 hlasovalo skoro sto procent tamních voličů v referendu za setrvání v unii s Francií, přesto byl Senegal o dva roky později nezávislý. Co způsobilo neuvěřitelně rychlou změnu?

Tamní lídr Leopold Senghor měl vizi, která počítala se dvěma druhy solidarity. Horizontálně mezi africkými koloniemi, které měly být jednotné a vytvořit federaci. A vertikálně mezi touto africkou federací a Francií, která měla větší zkušenosti s demokratickými institucemi, větší vzdělanost i bohatství. Senghor tvrdil, že pokrok je možný jen spojením obojího. Sjednocená Afrika bez unie s Francií by podle jeho soudu byla “jednotou a nezávislostí v chudobě”. A Unie s Francií bez silné africké spolupráce by vedla jen k pokračování nerovného kolonialismu, protože každá z kolonií by byla vůči francouzskému centru příliš slabá a neuměla prosadit své zájmy.

Reklama
Reklama

51_mapa-afrika

Jenže pokrok nakonec nenastal…

Senghor bez ustání prosazoval vznik africké federace, která byla rovným partnerem v rámci francouzského impéria. Mezi lety 1958 a 1960 však první z jeho předpokladů - africká solidarita - zkolaboval. Guinea v zmíněném referendu roku 1958 jako jediná z francouzských kolonií hlasovala pro nezávislost na Francii a získala ji. Senghor navíc nenašel kompromis s druhou nejvýraznější tváří tehdejší frankofonní politiky, Felixem Houphouët-Boignym z pozdějšího Pobřeží slonoviny, jenž měl jinou představu dalšího vývoje a africkou federaci odmítal. Během roku 1959 začalo být jasné, že se tyto dvě silné osobnosti nedohodnou. Senghorovi bylo stále jasnější, že se africké kolonie nestanou rovnocennou součástí francouzského systému - druhou volbou se tak v očích jeho i dalších afrických politických lídrů stala nezávislost. Získali samostatnost a místa v OSN i dalších mezinárodních institucích - ale se vší zranitelnosti malého a chudého státu v globálním systému.

Jaká byla nálada během onoho roku 1960: probíhal přátelský rozvod, nebo převažovalo naštvání až nenávist?

Trochu od všeho. V různých státech působily různě radikální skupiny, vůdčí osobnosti odlišného temperamentu a charakteru. Příklad Kamerunu třeba ukazuje, že i v jedné zemi můžete najít obojí. V části této země v 50. letech působilo radikální regionální hnutí za nezávislost, proti němuž Francie tvrdě zakročila - působilo v podzemí, probíhala tu guerillová válka. V jiné části Kamerunu místní politické strany spolupracovaly s Francií a vyjednávaly o předání moci. Klíčové tehdy bylo jednání mezi elitami, francouzskými a africkými, které bylo vesměs vstřícné.

Jak to projevilo?

Výsledkem byl třeba jen velmi jemný zlom v otázce občanství. Po roce 1946 získali obyvatelé kolonií francouzské občanství, mohli se tedy bez jakéhokoliv povolení svobodně stěhovat do Francie. Po vyhlášení nezávislost sice francouzské občanství ztratili, ale svoboda pohybu byla zachována. A to obousměrně. Francouzi mohli dále vlastnit a nakupovat majetek v teď již bývalých kolonií, obyvatelé kolonií se naopak mohli bez víza stěhovat do Francie a hledat si tam práci. Z dnešního pohledu je zajímavé, jak daleko byla tehdy Francie ochotna jít ve snaze udržet vazby s Afrikou, nakolik chtěla obyvatelům někdejších kolonií ponechat cestu k zapojení do francouzského státu. Tento model vydržel až do 70. let, kdy Francie jednostranně omezila volný pohyb pro Západoafričany. Výrazný posun pak přišel v 80. letech s krizí francouzského průmyslu, kdy už nebyli dělníci z Afriky v továrnách potřební a současně ve Francii rostly xenofobní nálady.

Senegalese Politician Leopold Senghor
Senegalský politik, básník a filozof Léopold Senghor v roce 1949 ve Štrasburku • Autor: Corbis via Getty Images

Představoval rok 1960 pro africké státy podobně zásadní transformací jako třeba rok 1989 pro středovýchodní Evropu?

Zlom byl samozřejmě významný, pokud mluvíme o státní suverenitě. Nové samostatné státy získaly manévrovací prostor, například kromě Francie mohly přímo jednat o obchodu i s USA, nebo mohly ke svému prospěchu využívat rivalitu studené války. Ale z pohledu běžných Afričanů změna nebyla tak dramatická. Hospodářství se ve většině zemí nezměnilo, závislost na Francii přetrvala. Z pohledu ekonomické historie představovala pro Afriku mnohem větší zlom 40. a 80. léta.

V čem?

Kolem roku 1940 se koloniální impéria rozhodla brát rozvoj afrických držav vážněji a investovat do nich. Začala tzv. éra rozvoje, na kterém se podílely i nově zřízené organizace jako je Světová banka - a převzaly ji i vlády nezávislých afrických států v 60. letech. Požadavek “rozvoje” za svůj vzaly i USA a skandinávské státy a jednalo se v podstatě o “světový projekt” té doby: spolupráci bohatého a chudého světa s cílem překonání zaostalosti a bídy. Tato éra skončila po roce 1980, kdy se změnilo vedení a přístup Světové banky a Mezinárodního měnového fondu. Nastala éra, která zcela sázela na trh, a přetrvala až zhruba do roku 2000. 

Proč se tolik nově nezávislých států tak rychle proměnilo v diktatury?

Mám svou hypotézu, se kterou ale ne každý souhlasí. V 50. letech nově vzniklé africké politické strany dělaly první kampaně a jejich předáci vnímali potřebu mobilizovat existující společenská hnutí - tedy farmářské asociace, studentské organizace, odbory. Požadavky těchto hnutí zapojili do svého programu a směřovali je ke koloniálním vládám v Paříži a Londýně. Po získání nezávislosti si ale afričtí politici uvědomili, že požadavky těchto společenských hnutí budou dál trvat, jenže oni nemají takové finanční možnosti jako koloniální vlády. Potřeby a požadavky obyvatel byly obrovské, zatímco prostředky nových afrických vlád malé. Tento tlak politiky pochopitelně znervózňoval a pokusili se společenská hnutí demobilizovat, tedy omezit svobody a získat tím prostor vládnout. Dokonce i senegalský prezident Senghor navzdory dřívějším demokratickým instinktům velmi rychle po nástupu k moci omezil práva odborů, zakročil proti odborářským lídrům a zavedl vládu jedné strany.

Čtěte také: Vzpoura, kterou nikdo nechtěl

Jinými slovy: tendence k represím demokratických iniciativ byla vzhledem k situaci „pochopitelná“?

Noví vládci disponovali malým rozpočtem a neměli vliv na běžný ekonomický život, který probíhal hlavně na venkově a v šedé ekonomice. Skoro jediným zdrojem moci se pro ně stala kontrola státního aparátu, který mohli používat k začlenění přátel a vyloučení nepřátel. Stát se stal jakousi bránou, která propojovala domácí a světovou ekonomiku, a politici byli jejími strážci - navenek pěstovali klientelistické vztahy s šéfy korporací a spřátelenými mocnostmi, na domácí půdě omezené zdroje vkládali do klientelistických sítí, případně svých etnik. Proto byl boj o politickou moc v nezávislé Africe často tak nesmiřitelný. Nakonec se nicméně ukázalo, že největší hrozbou nebyla zmíněná společenská hnutí, ale armáda, která mnoho prvních afrických premiérů či prezidentů svrhla. Generálové viděli zranitelnost systému i výhody kontroly “brány”, tedy státního aparátu. Ale když se převratu usadili do čela státu, měli stejně omezený manévrovací prostor jako předchůdci.

Ale stejně, jak i poměrně brilantní osobnost jako Senghor sklouzla do diktatury?

Je to vcelku tragický příklad, protože Senghor se chytil do té samé pasti, před níž sám v 50. letech varoval. Odrazoval od nezávislosti například s argumentem, že lídři malých a chudých nezávislých států budou mít sklon zůstat u moci co nejdéle i za cenu omezení občanských svobod. A přesně to nakonec sám udělal. Hned v roce 1962 se rozhádal se svým hlavním politickým partnerem, vyhodil ho z vlády a poslal na dvanáct let do vězení. Zakázal ostatní politické strany a v roce 1968 tvrdě zakročil proti levicovým studentským demonstracím. Spousta Senegalců ho má proto v paměti spíše jako autokrata než jako kreativního myslitele, jímž nepochybně byl. Do jisté míry své chyby odčinil tím, že v roce 1980 v míru odstoupil - a tento odchod od moci je jeho hlavním dědictvím. V Senegalu od té doby probíhají svobodné volby.

V Evropě někdy zaznívá argument, že nezávislost přišla moc brzo a koloniální režimy měly trvat déle.

Starý kolonialismus nemohl trvat déle, změna byla nutná. A jak jsme o tom mluvili, jiné alternativy v dané době prostě nebyly funkční.

https://www.youtube.com/watch?v=N4JH6JPoljI

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Tomáš Lindner

redaktor, zahraničí

lindner tomas
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1422

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte