Koronavirus
Dezinfekční kontrola; Čína, 11. února • Autor: AP

Ve veřejném prostoru se v souvislosti s pandemií setkáváme i s názorem, že nedemokratické režimy bez svobody slova umí lépe řešit pohromy a krizové situace. V některých médiích se dočítáme, jak to Čína dobře zvládá, v televizních vyjádřeních slyšíme, že „hyperdemokracie“ škodí - a někteří politici se zdají přesvědčeni, že bychom se u asijské velmoci mohli v dnešní době v lecčem inspirovat. Byl by to ale skutečně dobrý nápad?

Demokracie bez hladomorů

Reklama
Reklama

Odpověď může nabídnout celoživotní práce indicko-bengálského ekonoma a držitele Nobelovy ceny za ekonomii Amartyi Sena. Historicky totiž nejde o nic nového. Pohromy typu morových ran, zemětřesení a povodní se po světě proháněly od nepaměti. Podívejme se proto na věc z nadhledu - a to právě na případu hladomorů druhé poloviny 20. století, které Sen do detailu zkoumal. Na základě empirických výzkumů došel k závěru, že v žádné fungující demokracii s pravidelnými volbami, opozičními stranami, svobodou projevu a svobodnými sdělovacími prostředky nikdy nedošlo k většímu hladomoru. Otázka, která se nabízí, tak je, zda je to pouhá náhoda, nebo zda je zde souvislost.

Demokratické státy jsou typicky bohatší - mohlo by se proto na první pohled zdát, že jsou imunními vůči hladomorům prostě z tohoto důvodu. Je zde ale velmi dobrý protiargument. Absence hladomoru je historicky typická i pro demokratické státy, které jsou velmi chudé, jako je Indie nebo Botswana. Tyto země dokázaly efektivně předcházet hladomorům i v situaci, kdy měly mnohem větší propad produkce a dodávek jídla než diktátorské země – a tyto režimy naopak hladomory zasahovaly poměrně často a mnohem vážněji.

Uvědomit si tak spojení mezi demokracií a absencí hladomorů není příliš obtížné. Hladomory zabíjejí miliony lidí v různých částech světa, ale jedno mají společné - nezabíjí vládce. Králové, prezidenti, úředníci, generálové ani poručíci nikdy nejsou mezi oběťmi. A pokud neexistují svobodné volby, opoziční strany a prostor pro necenzurovanou kritiku, pak tyto autority nemusí čelit politickým důsledkům svých selhání.

Demokracie na druhou stranu rozšiřuje negativní dopady hladomorů na vládnoucí skupiny a politické lídry, kteří se musí zodpovídat politickým konsekvencím. To jim dává opravdu silnou motivaci pokusit se za každou cenu hrozícímu hladomoru předejít. A je-li jejich předcházení v moderní době poměrně snadné, stačí pak malé úsilí - a hladomory se nedějí.

Hladomor není politickou katastrofou jen proto, že by ti, kterých se dotkne, dál nevolili vládnoucí stranu. Těch je přese všechno několik jednotek procent z celkové populace, což celkový výsledek příliš neovlivní. Politickou katastrofu dělá z hladomoru teprve možnost, že se informace o něm rozšíří mezi celou společnost. To aktivizuje lidi, z nichž velká část půjde v takové situaci demonstrovat proti „nestarající se“ a „lhostejné” vládě, která něco takového dopustila.

Svoboda slova a tisku je důležitá ještě z jednoho důvodu. Svobodná média a svoboda projevu jsou nezbytné k šíření informací, které mohou mít ohromný dopad na efektivní potlačení hladomoru. Mezi takové zprávy mohou patřit informace o povodních, suchu nebo narůstající nezaměstnanosti v určité lokalitě. K novinám a zprávám se v dnešní době přitom přidávají sociální sítě. A pokud jde navíc o fakta, která mohou být pro vládu nepříjemná, tedy o věci, které by autoritářský režim měl tendenci cenzurovat, pak je efekt nátlaku na vládnoucí garnituru ještě znásoben.

Africké příklady

Mezi lety 1979 a 1984 spadla produkce jídla v Botswaně o 17 procent, a v Zimbabwe dokonce o 38 procent. Tyto chudé demokratické státy přesto dokázaly vzniku hladomoru správně přijatými opatřeními včas zabránit. Předejít mu lepším přerozdělením potravin a mezinárodní pomocí totiž bylo poměrně snadné. Stačilo vytvořit dostatek pracovních míst skrze krátkodobé veřejné projekty, například skrze stavby silnic nebo škol, což poskytlo nejohroženějším obyvatelům dost peněz k nákupu potravin. Ve stejném období se propadla produkce jídla v Súdánu a Etiopii, což byly nedemokratické režimy – a tady naopak tato situace vedla k masivnímu hladomoru. Zajímavé je, že propad produkce se v těchto státech pohyboval v rozmezí 11 až 12 procent, tedy zhruba třikrát méně než v Zimbabwe.

Kdyby vlády Botswany a Zimbabwe včas nepřijaly razantní protiopatření, dostaly by se pod těžkou kritiku opozice a tisku, a mohly prohrát budoucí volby. Naproti tomu etiopský a súdánský režim se ničeho takového obávat nemusel: bez fungujících demokratických institucí a s omezením svobody slova mu nic nehrozilo. Hladomory v Súdánu a Etiopii – stejně jako v dalších zemích Afriky – proto byly způsobeny spíše politickou imunitou, kterou diktátoři v autoritářských režimech mají, než „pouhým“ nedostatkem jídla, jak by se mohlo zdát.

Spojení mezi politickými právy a ekonomickými potřebami se může dobře ukázat i v kontextu rozsáhlého čínského hladomoru mezi lety 1958–1961 - a to ve srovnání s demokratickou Indií. I v této době byla Čína v mnoha ekonomických ohledech úspěšnější než Indie. Ale v jedné oblasti na tom byla mnohem hůře, právě ve schopnosti předcházet hladomoru. Ten v Číně mezi lety 1958–1961 zabil na třicet milionů lidí, desetkrát více než poslední velký hladomor v roce 1943 v Britské Indii.

Čína v 50. letech zaváděla tzv. velký skok vpřed, který spočíval v masivní kolektivizaci zemědělství. Právě tato strategie a její neúspěch byly pro čínský hladomor podstatné. Celá tato politika se stala masivním fiaskem, ale čínská vláda si to po dlouhou dobu odmítala přiznat a dogmaticky pokračovala ve stejné linii další tři roky.

Absence svobodného systému, ve kterém by se informace mohly šířit, nakonec zradila i samu vládu, která byla dezinformovaná vlastní propagandou a nedůvěryhodnými reporty od lokálních partajníků, kteří se jí snažili zalíbit. Velké množství zemědělců, kteří nedokázali vyprodukovat dostatek jídla, si samozřejmě svého problému bylo vědomo. Ale kvůli nefungujícím médiím netušili, že stejný problém nastal v celé Číně u všech producentů potravin.

Žádná farma nechtěla přiznat, že ona jediná selhala v plnění plánu. A tak byla vláda v Pekingu zásobována nesmyslnými reporty, jak se daří úrodě a jak bude jídla dostatek. Sčítáním těchto hlášených čísel se čínské úřady mylně naopak domnívaly, že mají o 100 milionů metrických tun obilí více než ve skutečnosti  - a to právě v době, kdy se hladomor blížil vrcholu.

Je dost obtížné si představit, že by se něco takového mohlo stát v zemi, kde probíhají pravidelné volby a která má nezávislý tisk. Naproti tomu v Indii nastal poslední hladomor čtyři roky před tím, než se země osamostatnila od britského impéria. A přestože měla indická demokracie mnoho nedostatků, dokázala hrozícím hladomorům vždy rychle předejít již v zárodku.

Koronavirová krize

Koronavirus, který zaplavil svět, se poprvé objevil právě v Číně. A tím se problémy minulosti, o kterých psal Sen, opět vrátily na světlo. Studie britské University of Southampton naznačuje, že pokud by Čína světu i sama sobě přiznala šíření koronaviru o týden dříve, mohlo by dnes být až o 66 procent méně nakažených.  Pokud by to zvládla o dva týdny dříve, postihl by vir až o 86 procent méně lidí. A v případě přijetí opatření o tři týdny dříve by ke světové pandemii možná vůbec nedošlo. Selhání autoritativního režimu je zcela evidentní a masivní. Vedlo k mnoha zbytečně  ztraceným životům - a to podle stejných schémat, která nedokázala zastavit jeden z nejhorších hladomorů 20. století.

Toto je dnes vidět i v Číně samotné, kde právě v návaznosti na pandemii koronaviru vzrůstá tlak na větší svobodu slova. „Je to poprvé, co čínští veřejní intelektuálové od roku 2012 hlasitě a jasně požadovali svobodu projevu,“ uvedl profesor Siao Čchiang pro časopis  Times Higher Education, jeden z čínských akademiků, kteří podepsali otevřený dopis čínské vládě. „Celá společnost si uvědomila, jak bolestivě musí trpět v rámci autokracie.“ Pokud by média fungovala svobodně, je takřka jisté, že by se o šíření nemoci včas dozvěděly miliony lidí, z nichž někteří viru zbytečně podlehli.

Šíření koronaviru v Číně tak jasně ukazuje, jak důležitá je demokracie a svoboda slova pro prevenci pohrom. Svoboda projevu je základním klíčem sociálního blahobytu právě kvůli tlakům na vlády a úřednický aparát. Odpovědnost politiků vůči voličům funguje jako nejlepší prevence špatných rozhodnutí. To se týká i svobody projevu.

The Guardian již v únoru informoval o čínském doktoru Li Wen-liangovi, který na konci prosince, kdy se situace ještě dala řešit, varoval na sociálních sítích kolegy před záhadným virem a před možnou epidemií. Protože by ale informace o nezvládnuté nákaze mohly poškodit reputaci autoritativního státu, byl Li zadržen ve Wu-chanu policií za „šíření fám“. A také byl donucen podepsat dokument, ve kterém prohlásil, že “porušil zákon” a „vážně narušil společenský řád“. Li se posléze virem při péči o pacienty sám nakazil v 36 letech zemřel.

Mnoho lidí by dnes bylo ochotno omezit svobodu slova jako opatření proti “šíření fám“ nebo proti těm, kteří “vážně narušují společenský řád“. Odvrácenou stranu tohoto pohledu názorně ukazuje právě perzekuce čínského lékaře. Abstraktní floskuli o fámách lze totiž příliš snadno zneužít proti nepohodlným názorům. "Kdyby se slova doktora Li nepovažovala za fámy a kdyby každý občan mohl vykonávat své právo na vyslovení pravdy, nebyli bychom v takovém zmaru a neměli bychom tady národní katastrofu s mezinárodním dopadem, ” řekl časopisu další ze signatářů Tchang I-ming.

Stejně snadno lze takto zneužít i války proti fake news: jediná důležitá otázka je, kdo autoritativně rozhodne o tom, co fake news je, a co jí není. Aneb orwellovsky řečeno: pravda může být lží a lež pravdou. Komu byste s důvěrou svěřili tuto moc? Protože takový člověk někde musí existovat. A není v tomto případě léčba nebezpečnější než sama nemoc?

Autor působí v pražském think-tanku Institute H21 a je doktorandem na Právnické fakultě UK

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte