Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Respekt DJ

DJ středa 21 12. 2011

Další smutné ráno bez VH
Další smutné ráno bez VH • Autor: Milan Jaroš

08:00Dnešní DJ vám přeje smutné ráno

Autor těchto řádků se tímto připojuje k vyhlášenému státnímu smutku. Dnes tedy nebude sledovat novinky všedního dne, ale bude vzpomínat. Respektive bude ctěným čtenářům přinášet výňatky z díla Václava Havla, tak jak je k dispozici v jeho Spisech, které v roce 1999 vydal Torst zásluhou editora Jana Šulce, a které je přístupné i v digitální podobě díky Knihovně Václava Havla. Pěkné písničky si ale pouštět budeme a to ty, které měl pan prezident rád.

Na začátek si ocitujme jeden z vůbec prvních Havlových textů. Jde o bezejmennou ranní báseň, která vyšla ve strojopisné „básnické revui 36“ v roce 1953:

„Když ráno/ první bota zavrže/ pod okny na ulici./ Když ráno/ mlékařka v údivu zůstane stát./ Když ráno dělníci z nočních směn/ bledých tváří otevřou široce oči/ nad svými kruhy./ Když ráno/ průvodčí zapomenou štípat lístky./ Když ráno/ se telefonní dráty/ počnou bzučivě chlubit/ svou novou čepicí./ Když ráno/ muž z masny zadupe významně/ na prahu svého krámku./ Když ráno/ jeden po druhém si znovu prohlížíme střechy./ Když ráno/ se poodhrnou záclony/ a staří pronášejí pranostiky./ Když ráno/ se lidé předhánějí/ ve vědomostech o počasí./ Když ráno/ hlas maminky vyžene rychle/ jinak ospalé nohy k oknům./ Když ráno/ modrá se nehlučně mění v bílou/ a Praha zhasíná své žluté oči./ Když ráno/ si zapomenu koupit noviny/ (stejně bych je v tramvaji nečetl)./ Když ráno/ děti nevědí co by roupami dělaly/ a čím by po sobě házely./ Když ráno/ každý sní svůj sen o něčem/ a neví dobře o čem./ Když ráno/ mámy ve frontě mají pořád o čem štěbetat/ a jsou k sobě družnější./ Když ráno/ se méně stýská po posteli./ Když ráno/ vytáhneme ze skříně jiné boty/ (jež páchnou naftalinem)./ Když ráno/ se těšíme jak půjdeme z práce pěšky/ a hezky si zavržem./ Když ráno/ počnou metaři posypávat ulice/ žlutými drobečky (asi pro kosy)./ Když ráno/ je Praha najednou jakoby pětkrát/ nebo desetkrát menší než kdy jindy./ Tu najednou/ no posuďte sami! -/ i ten přísňák učitel matematiky/ jenž nikdy k úsměvu nezkřiví/ svou geometrickou tvář/ tak trošku zazáří/ a v rychlosti si vzpomene/ uvázat přesně kravatu!/ Nevíte/ prosím vás/ proč?“

Takže to byl sedmnáctiletý Václav Havel a nyní si už pustíme jednu pěknou ranní písničku, že.

08:30Ztížená možnost soustředění

Havlovy proslulé Antikódy vám autor těchto řádků na tomto místě nezprostředkuje, neboť mu to nedovolují grafické zákony těchto stránek, respektive zkrátka neumí písmena různě šoupat na jiné řádky, jiné úrovně, přeskrtávat je a přeskupovat, jak to Václav Havel kdysi dělal na svém psacím stroji. Čili tuto fázi jeho díla přeskočíme a přesuneme se rovnou k jeho hrám. Třeba ke Ztížené možnosti soustředění. Premiéru si odbyla 11.4. 1968 v Divadle Na zábradlí, kde ji nastudoval režisér Václav Hudeček. Josef Šafařík tehdy text charakterizoval jako hru "o lidském fiasku zaklínadla "věděti a moci"".

Huml:
A zvláště v dnešním světě - vyznačujícím se tak gigantickým rozvojem komunikací - stává se štěstí stále obtížnějším úkolem - tečka. Úsilí člověka dosáhnout stavu uspokojení potřeb - dosáhnout tedy určitých hodnot - charakterizuje - buď přímo, nebo nepřímo - každou lidskou aktivitu - tečka. Jelikož ale různé hodnoty - kterých chce člověk dosáhnout - lze z různých hledisek - závorka - například z hlediska individiálního žebříčku hodnot pozorovatele nebo širšího dobového pojetí - konec závorky - jak to, prosím vás, bylo před tou závorkou?

Blanka:
Jelikož ale různé hodnoty, kterých chce člověk dosáhnout, lze z různých hledisek -

Huml:
Tak to v té závorce škrtněte -

Blanka:
Všechno?

Huml:
Jo -

(Huml najednou přiskočí k Blance, rychle vedle ní poklekne, popadne ji za ramena a pokouší se ji políbit; Blanka se lekne a vykřikne.)

Tak to bychom měli Václava Havla dvaatřicetiletého. Ztížená možnost soutředění je také hrou o lásce, čili si pustíme jednu pěknou láskyplnou písničku, že.

09:00Audience

Zatímco Prahou kráčí smuteční průvod za rakví Václava Havla vezenou z Pražské křižovatky na Pražský hrad, připomeňme si jeho další hru. Audience vznikla v roce 1975 a tehdy také vyšla jako 47. svazek samizdatové Edice Petlice. Oficiální premiéru měla ve vídeňském Akademietheateru 9.10. 1976.

SLÁDEK:
Jsi přece inteligent, ne? Máš přece politickej přehled, ne? Píšeš, ne? Kdo jinej má vědět, co vlastně chtějí vědět, než ty?

VANĚK:
Promiňte, ale to snad –

SLÁDEK:
Koukej, v tom skladě bys měl fůru času – co by ti to udělalo, kdybys mi to jednou tejdně hodil na papír? Za to ti snad stojím, ne? Budu nad tebou držet ochrannou ruku! Budeš se tam mít jak prase v žitě! I pivo si tam budeš moct nosit – kolik budeš chtít! Pro tebe to přece musí bejt hračka! Jsi přece, sakra, spisovatel! Ten Tonda Mašků je fakt slušnej kluk a fakt to potřebuje – tak ho nemůžem přece nechat ve štychu! Anebo jsme si, sakra, neřekli, že budem táhnout za jeden provaz? Že si budem pomáhat? Že budem zkrátka parta? Neťukli jsme si snad na to? No řekni – ťukli jsme si na to, nebo neťukli?

VANĚK:
No dobře, ale –

SLÁDEK:
Všechno teď, Ferdinande, záleží na tobě! Když nám píchneš, bude všechno dobrý! Ty pomůžeš mně, já jemu, on mně a já zas tobě – takže žádnej přitom nepřijdem zkrátka! Nebudem si přece dělat z života peklo! (Pauza) No – co koukáš?

VANĚK:
Já nekoukám – (Pauza)

SLÁDEK:
Měl bys přímej vliv na to, co o tobě budou vědět – to přece není k zahození –

VANĚK:
Já vím – (Pauza)

Jak známo, pivo je nápojem bohů, čili si k Havlově poslední audienci pustíme jednu pěknou boží písničku, že.

09:30Protest

Situaci kolem Charty 77 ilustruje hra Václava Havla se symbolickým názvem Protest. Vyšla roku 1979 jako 89. svazek již zmiňované Edice Expedice a poprvé ji hrál rovněž zmiňovaný Akademietheater ve Vídni 17.11. 1979. Hezké datum.

STANĚK:
Copak vy necítíte tu absurditu? Já vás pozvu proto, abych vás požádal, abyste něco napsal v Javůrkově věci – vy mi ukážete už hotový text, nota bene s padesáti podpisy – já nevěřím svým očím a uším – mám z toho radost jako dítě – trápím se otázkou, jak to zařídit, aby vám to nepřekazili – a přitom mě vůbec nenapadne jediná přirozená věc, která mě má napadnout, totiž že bych to měl rychle taky podepsat! No řekněte – není to absurdní?

VANĚK:
Hm –

STANĚK:
Vždyť to je, Ferdinande, přímo děsivé svědectví o situaci, do níž nás dostali! Jen to uvažte: vím sice, že to je nesmysl, a přitom jsem si i já bezděky už zvykl na to, že na podpisování takovýchhle věcí tu jsou prostě specialisté – profesionálové na solidaritu – disidenti – a že když my ostatní potřebujeme, aby byl v oboru slušnosti podniknut nějaký krok, obrátíme se s tím automaticky na vás – jako na jakýsi komunální servis ve věcech morálky! My jsme tu prostě od toho, abychom drželi hubu a měli za to relativní klid – a vy jste tu od toho, abyste mluvili za nás a sklízeli za to kopance na zemi a slávu na nebesích! Chápete tu zvrácenost?

VANĚK:
Hm –

Atmosféru smysluplných protestů nám přiblíží tato pěkná mírová písnička, že.

10:00Pokoušení

Pokoušení napsal Václav Havel jako svou druhou ze tří celovečerních her, které vytvořil v osmé dekádě. Roku 1985 vyšla jako 223. svazek Edice Expedice, o rok později ji v premiéře uvedl dramatikovi nakloněný vídeňský Akademietheater. V roce 1988 ji nastudoval Adnrej Krob s Divadlem na tahu, záznam natočený na video se pak šířil mezi těmi, kteří uměli držet jazyk za zuby.

FOUSTKA:
Začnu, dovolíte-li, pro změnu z jiného soudku: napadlo vás někdy, že bychom ani ten nejprostší mravní čin, který nelze vyložit nějakými účelovými ohledy, vůbec nepochopili, ba co víc, musel by se nám jevit jako zcela absurdní, kdybychom si nepřiznali, že kdesi v jeho nejvnitřnějších útrobách je zaklet předpoklad čehosi nad námi, nějaké absolutní, vševědoucí a nekonečně spravedlivé instance či mravní autority, skrze niž a v níž se všechno naše počínání nějak záhadně zhodnocuje a jejímž
prostřednictvím se každý z nás neustále dotýká věčnosti?

MARKÉTA:
Ano, ano, přesně tak jsem to odjakživa cítila! Jen jsem si to nedokázala uvědomit, natož tak krásně říct!

FOUSTKA:
No vidíte! O to tragičtější je, že moderní člověk popřel v sobě všechno, co ho jakkoli přesahuje, a vysmál se představě, že by mohlo být cokoliv nad ním a že by vůbec mohl mít jeho život a svět nějaký vyšší smysl! Za nejvyšší autoritu prohlásil sám sebe, aby pak s hrůzou pozoroval, kam se pod touhle autoritou svět žene!

(…)

FOUSTKA:
Když člověk vypudí ze svého srdce Boha, otevře tam přístup ďáblovi. Anebo není snad to velké dílo zkázy, včetně stále tupější svévole mocných a stále tupější poddajnosti bezmocných, páchané v dnešním světě pod praporem vědy – jehož poněkud groteskními vlajkonoši jsme ostatně i my – dílem vpravdě ďábelským? Ďábel je, jak známo, mistrem přetvářky. A lze si pro něj snad představit důmyslnější převlek, než jaký mu nabízí novodobé nevěrectví? Vždyť nejvděčnější manévrovací prostor
musí nalézat nutně tam, kde se na něj přestalo věřit! Promiňte mi tu otevřenost, Markéto, ale já to všechno v sobě už nedokážu dál dusit! A komu jinému se tu mohu svěřit než vám? (Markéta odhodí svou sklenku do křoví, uchopí vzrušeně Foustku za ruce a zvolá)

MARKÉTA:
Miluji tě!

FOUSTKA:
Ne!

MARKÉTA:
Ano a navždy!

FOUSTKA:
Ach, ty nešťastnice! Byl bych tvou záhubou!

MARKÉTA:
Raději záhubu s tebou a v pravdě než život bez tebe a ve lži!

Když už jsme u pokoušení ďáblem, nemůžeme si pustit pěknější ďábelskou písničku, že.

10:30Odcházení

Průlet dramatickým dílem Václava Havla zakončeme pro tuto chvíli jeho hrou poslední. Odcházení vydal Respekt v roce 2007 jako svou 2. publikaci, v premiéře ho uvedla Archa v nastudování Davida Radoka 22.5. 2008.

KLEIN:
Tady, kde je teď nevýdělečný sad, postavíme středně velké společensko-obchodní centrum. Budou tam tři kina, pět prodejen, masážní salon, holičství, butik, redakce Fuje, řezník, benzinová pumpa, taneční sál, tetovací ordinace, kino, starožitnictví, řezník, redakce Fuje a tři restaurace, včetně thajské. Tamhle v přilehlém stavení bude kasino. Patří to neodmyslitelně k této době. Nebo snad ne, Viktore?

VIKTOR:
Myslím, že to k ní neodmyslitelně patří!

KLEIN:
Mám dobrého člověka na řízení kulečníkového sálu, jmenuje se Jepichodov. A konečně tam, ve vile, bude moderní erotický klub. Jde mi totiž o to, aby celý areál trvale žil. A bude-li přes den hlavní pozornost veřejnosti upřena ke společenskoobchodnímu centru, pak vpodvečer zvolna převezme štafetu života ta hezká vila, kterou samozřejmě jen trochu přestavíme. Vycházím přitom z principu, kterému říkám „méně státu“. Proto chci ten podnik pronajmout jednomu příteli bez jakékoli politické funkce, tedy ryzímu soukromníkovi, který má v té branži už dlouho skvělé jméno a ohromné zkušenosti z mnoha zemí. Stovky ukrajinských děvčat mu vděčí za vše –

RIEGER:
Myslíš Kaňkova strýce?

KLEIN:
(vztekle zařve) To je snad jedno, čí je to strýc!

(…)

HLAS:
(z reproduktoru) Děkuji hercům, že se nepitvořili. Divadlo děkuje divákům, že měli vypnuty mobilní telefony. Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí! Zapněte si telefony! Dobrou noc a hezké sny!

Václav Havel odešel, protože už musel jít. A my si k jeho odchodu pustíme jednu pěknou odcházející písničku, že.

11:00Po roce sochařské práce

Svůj první esej, respektive první, který se dochoval, napsal Václav Havel v roce 1953. Věnoval ho roční činnosti sdružení Šestatřicátnici, ve kterém se tehdy pohyboval. Text Po roce sochařské práce je inkoustem psaná stať, která se dochovala ve svazečku 15 listů zažloutlého nelinkovaného psacího papíru formátu A4.

Myšlenkou Šestatřicátníků bylo především kolbiště, ovšemže kolbiště dobrých přátelů, jehož účelem není nějaký ten manifest nebo společně odhlasované resumé, ale naopak vytesání více soch, abychom si každý diskusí, poznáváním a komparací tříbil vlastní názor.

(…)

My s Radimem jsme měli připravenu vlastní etickou soustavu, tzv. optimalismus. Jeho myšlenkou byl jakýsi racionalistický výklad lidských činů jako plnění egoistické snahy po ukojení vlastních osobních potřeb. Tedy například láska byla pojímána jako plnění egoistické osobní potřeby milovat. Připadá mi to dnes jako sofistika, vnášení zmatků do filozofie novými názvy. Měli jsme to však dosti detailně rozvinuté…

(…)

Když srovnávám své dnešní filozofické úvahy a pokusy o umělecké výtvory s pokusy psanými před rokem, vidím na jedné straně nemohoucí dětské počátky a na druhé již, bez vší neskromnosti, věci zdaleka ne zralé, ale věci, o nichž mohou, abych tak řekl, i dospělí vážně hovořit, bez úsměvů a nutné shovívavosti.

Václava Havla čekalo ještě mnoho let sochařské práce a chvíli mu trvalo, než k ní dospěl. Než si připomeneme její další plody, pustíme si jednu pěknou dospívající písničku, že.

11:30Nové cesty

Text Nové cesty napsal Václav Havel v roce 1957. V jednadvaceti letech se v něm zkusil formulovat koncepci umění, která podle něm měla být cestou z tehdejší krize české kultury. Esej byl veřejně poprvé publikován až dvaačtyřicet let po svém vzniku.

Umění, v důsledku situace, která byla v minulé době, stále zřetelněji ztrácelo úlohu obrany lidského jsoucna a obohacování člověka. A protože historické výdobytky v oblasti základny mělo za definitivní záruku harmonického a nepřerušeného rozvoje člověka, domnívalo se, že obranou dané skutečnosti, ať je jakákoliv, pomáhá člověku růst. A to umění, jež této zjednodušující iluzi nepodléhalo, bylo potlačováno.

(…)

Úhrnně to znamená, že umění se snaží cestou úsilí po maximálním omezení autorské apriorní estetické perspektivy, zavazující obraz světa k určitému zkreslení před vlastním poznáním světa, a cestou neustálého vyprošťování reality z okovů, jimiž ji spoutává konvenční výklad (pojmosloví), usilovat o vyjádření substance reality.

(…)

Jaký je tedy smysl substanciálního umění? Postihování „substance reality“ znamená tolik jako maximální postihování pravdy světa. Tuto vnitřní pravdu světa předkládá umění člověku, předkládajíc mu tak často poznatky, které si on sám dosud neuvědomoval, ač se jej bezprostředně týkají. Umělec je však za povrchovou stránkou jevů odhalil v důsledku své zvýšené intenzity existence ve světě, přesněji – své „existence světa“.

Podívá-li se člověk na současné umění upřímným pohledem, nezbývá mu než konstatovat, že i ono se ocitlo v jakési krizi. Co s tím? Kdo ví, a Václav Havel nám to už nepoví. Pustíme si tedy jednu pěknou uměleckou písničku, že.

12:00Veřejné divadlo snů

Do veřejných polemik se Václav Havel pouštěl už z pozice začínajícího dramatika. Svůj originální smysl pro humor projevil třeba v textu, který mu v roce 1961 přetiskly Divadelní noviny.

Tato neutěšená situace přímo volá po řešení a první krok k takovému řešení navrhuje právě můj projekt. Jde v něm v podstatě o to, že by mělo být někde, například v Praze (nebo přinejhorším v Brně), založeno VDS, tj. Veřejné divadlo snů, jakožto jediný ústav v republice, který by – spočívaje důsledně na demokratické uměleckoprovozní základně – zásadně respektoval ve své práci názory všech těch, kteří by se na této práci jakkoli podíleli, a který by se od začátku oprostil od všech obecných, dobových, mimoosobních a jiných požadavků, tak povážlivě v našem současném divadelnictví svazujících volný rozlet tvůrčích sil. Organizace i provoz VDS by byly v podstatě velmi prosté: do divadla by byl přijat každý, kdo by o přijetí žádal, přičemž každý by byl přijat do té funkce, do níž by chtěl být přijat, a za těch platových podmínek, jež by si sám určil.

(…)

Vedle těchto her bychom pak uvedli – respektujíce také přání svých diváků – Zvíkovského raráška, dvě klasické komedie, dvě nové komedie od Blažka, jednu operetu a pořady: Zuzana je ještě sama doma, Zuzana je ještě pořád zase sama doma, Zuzana je dosud stále ještě pořád zase sama doma a několik desítek dalších pořadů tohoto typu.

Autora těchto řádků by zajímalo, co tehdy na Havlovu ironii říkal Jiří Suchý, který byl se Semaforem jedním z jejích terčů. Asi se shovívavě usmál a šel do sebe, co také jiného. A my si teď nepustíme jednu pěknou divadelní, ale filmovou písničku, že.

12:30Projev na konferenci Svazu čs. spisovatelů

Do veřejného dění Václav Havel poprvé řádně zasáhl svým vystoupením na konferenci Svazu čs. spisovatelů v červnu 1965. Ve stejném roce vyšel tištěně v Literárních novinách pod symbolickým názvem, který vystihl Havlovu tehdejší ústřední myšlenku: O úhybném myšlení.

Všimněme si například jen toho, jak často je dnes důležitější to, jakých slov používáme, než to, o čem mluvíme! Slovo – jako takové – přestává být znakem pro kategorii, ale stává se samo kategorií; získává jakousi okultní moc proměňovat jednu skutečnost v druhou; neargumentuje se myšlenkami, ale pojmy.

(…)

Jiným charakteristickým mechanismem tohoto odvěcněného způsobu myšlení je něco, co si pro sebe nazývám dialektickou metafyzikou. Běží o ten typ zfetišizované dialektiky, která se – strnutím do formálních frazeologických schémat – zvrací (dialekticky) v ryzí metafyziku bezobsažné slovní ekvilibristiky vazeb jako „na jedné straně sice – na druhé straně však“, „v určitém smyslu ano, v určitém smyslu ne“, „nesmíme na jedné straně přeceňovat, ani na druhé zase podceňovat“, „i když v určité situaci některé rysy – jiné rysy za jiné situace zas“ atd. atd. atd. Myslím, že celkem dobrou ukázkou bezobsažnosti, k níž vede tento dialektickometafyzický způsob myšlení, byl dnešní hlavní referát.

(…)

Kdybych měl okruh myšlenkových mechanismů, o němž jsem mluvil, nějak stručně pojmenovat, řekl bych asi, že běží o jakési „úhybné myšlení“. To jest myšlení, které vždycky nějakým způsobem uhne od jádra věci – ať už od spadlé římsy k perspektivám člověka, od slova lajdáctví ke slovu disproporce, od slova zbabělost ke slovu taktika, nebo od konkrétního faktu osobní viny k abstraktní kategorii „atmosféra kultu osobnosti“. Když se totiž zcela logicky říká, že přehradu vybudovali lidé, a nikoli atmosféra budování, musí se také přiznat, že falešná udání a fingované dokumenty neudělala atmosféra kultu osobnosti, ale rovněž konkrétní lidé. Všechno ostatní není nic jiného než úhyb.

(…)

Myslím, že literatura vždycky byla, je a musí být svým způsobem intolerantní. A čím je vyhraněnější, tím je nutně také intolerantnější – patří to k její přirozenosti.

(…)

Jediný, kdo musí být v tomto varu vzájemné intolerance skutečně prozíravě tolerantní, je Svaz spisovatelů. Když dramatikovi jedno divadlo hru odmítne, může se uchýlit k jinému, případně založit vlastní. Vlastní Svaz spisovatelů nikdo z nás založit nemůže.

(…)

Každý ví, že bylo ukřivděno Jiřímu Kolářovi, všichni si jeho práce váží, jeho uzlové místo v české poezii je opět obecně uznáno. A přece nemohou jeho nové rukopisy v Československu vycházet.

Václav Havel věděl hodně o potížích české kultury v oněch zdánlivě „zlatých šedesátých“ letech a nebál se to veřejně říci, byť šel proti proudu. My se zase nebudeme bát si pustit jednu pěknou proudovou písničku, že.

13:00Na téma opozice

Svůj vztah k oteplování společenských poměrů v 60. letech Václav Havel ještě pregnantněji vyjádřil v textu, který mu otisknuly Literární listy v dubnu 1968.

Prostě bez organizované politické síly, disponující právě skrze svou organizovanost zcela specifickou mocí, nemůže vedoucí strana mluvit vážně o jakékoli „soutěži o moc“ a domnívat se, že vystavuje své monopolní postavení jakékoli vážnější zkoušce kvality.

(…)

Pozitivní duchovní východisko takto se formující demokratické strany bych přitom viděl v koncepci jakési, pateticky řečeno, morální obrody národa.

(…)

O co konkrétně jde? O nic jiného než o požadavek důsledné rehabilitace všech nekomunistů, kteří museli léta trpět (a kteří dodnes mají na čele zbytky Kainova znamení) za to, že některé věci věděli dříve, než k nim dospěli komunisté.

Satisfakce se nekomunisté nedočkali, za pár měsíců po vzniku textu do Československa vjely sovětské tanky. Ale my si pustíme jednu pěknou satisfakční písničku, že.

13:30Český úděl?

Za jeden z vůbec nejbrilantnějších textů Václava Havla považuje autor těchto řádků jeho polemiku s Milanem Kunderou, která mu vyšla v Tváři v roce 1969.

Vrchol celé Kunderovy iluzionistické konstrukce vidím však ještě v něčem dalším: prý jsme stanuli – poprvé od konce středověku – „ve středu světových dějin`, protože jsme usilovali – poprvé ve světových dějinách – o „socialismus bez všemoci tajné policie, se svobodou psaného i mluveného slova`; prý náš experiment mířil do tak daleké budoucnosti, že jsme museli zůstat nepochopeni. Jak voňavý balzám na naše rány! A jak nabubřelá iluze zároveň! Opravdu: budeme-li si namlouvat, že země, která chtěla zavést svobodu slova – cosi, co je ve většině civilizovaného světa samozřejmostí – a která chtěla zabránit zvůli tajné policie, stanula kvůli tomu ve středu světových dějin, nestaneme se vážně ničím jiným než samolibými šmoky, směšnými se svým provinciálním mesianismem! Svoboda a zákonnost jsou prvními předpoklady normálně a zdravě fungujícího společenského organismu, a pakliže se nějaký stát pokouší po letech absence je obnovit, nedělá nic historicky nedozírného, ale snaží se prostě odstranit své vlastní nenormálnosti, prostě se znormalizovat; což platí bez ohledu na to, zda si tento stát říká socialistický nebo nikoli. A prohlašuje-li se určitý systém za socialistický, pak to přece útlak člověka a rozklad společnosti v tomto systému neomlouvá, ale spíš naopak usvědčuje, a jeho pokus odstranit bezpráví nemůže být tedy – z hlediska dějin lidstva – ničím jiným než pokusem tohoto systému odstranit nesmysly, které předtím sám pracně navršil. Zdá se mi, že za nutnost dělat tuhle očistu bychom se měli spíš stydět než se tím chlubit jako svým dalekosáhlým vkladem do dějin.
Závěrem tedy: kdybychom vycházeli z představy, kterou nám nastínil Kundera, že totiž maličké, hloupě umístěné, hodné, inteligentní, trápené a k trápení odsouzené Československo se stalo vlastní pílí nejdůležitějším bodem světa, za což ho jeho zlí sousedé, které si samo vůbec nevybralo, krutě potrestali, takže jediné, co mu dnes zbývá, je jeho duševní (a zřejmě v soukromí pěstovaná) převaha nad nimi, – kdybychom tedy vycházeli z této kýčovité představy o svém „údělu“, nejenže bychom se na hony vzdálili všem tradicím kriticismu (nejen českého, ale jakéhokoli), ale navíc bychom upadli do nacionálních sebeklamů, které by nás také mohly – jako národní komunitu – ochromit na celá desetiletí.

Příznačné přitom je, že tato dávná debata o českém údělu zůstává viset ve vzduchu i dnes, je to téma skutečně nadčasové. Čili si pustíme jednu pěknou nadčasovou písničku, že.

14:00Komentář ke hře Spiklenci

V září 1972 napsal Václav Havel na svém Hrádečku 40stránkový komentář určený případným inscenátorům jeho hry Spiklenci, kterou napsal jako první hru s vědomím, že nebude inscenována v žádném z československých divadel. I on se dá číst jako zcela nadčasová analýza naší společenské situace.

Na začátku je oddanost demokratické vládě a demokratickému systému a odpor k diktatuře – a na konci je likvidace demokracie a nastolení diktatury.

(…)

Náš strach ze samostatného rozhodování plodí naši skrytou touhu po systému, kde bude rozhodováno za nás; náš strach z autority plodí naše ustupování před ní, naši ochotu se jí podřídit, ba přímo – paradoxně – naši ochotu ji přivolat a nastolit; náš neuvědomovaný nekrofilní (ve smyslu Frommovy aplikace) strach z chaosu a touha po pořádku plodí naši neuvědomovanou fascinaci „vládou pevné ruky“; naše potlačená agresivita a náš potlačený obdiv k násilí plodí náš nepřiznaný respekt k totalitě.

(…)

A komunikace lidí se mění v komunikaci ideologických postojů a tezí, skutečný osud člověka je určován odcizeným osudem jeho teze, člověk se posléze mění v tezi. Snad nyní už začíná být patrné, co měla sledovat poetika hry: proces zotročení a odcizení člověka frází, ideologií a vůbec myšlenkovou a gnozeologickou konvencí – jakožto další způsob jeho „vzdalování se sobě samému“. Krize identity je tu tedy nahlížena jako krize komunikace, komunikace člověka s člověkem, člověka se společností, člověka se světem.

Václav Havel tento text psal s vědomím, že už nebude moci jako dramatik dohlížet na výslednou podobu svého kusu, proto je také tak obsáhlý. A možná i vynucená izolovanost jeho autora stála za přesností všech těch slov. Pustíme si tedy jednu pěknou slovní písničku, že.

14:30Moc bezmocných

Klíčový text konce 70. let napsal Václav Havel na Hrádečku na podzim roku 1978 a věnoval ho památce Jana Patočky uštvaného komunistickou policií. Samizdatově vyšel ještě v tomtéž roce jako 149. svazek Edice Petlice.

Hluboká krize lidské identity, způsobovaná „životem ve lži“ a tento život zpětně umožňující, má nepochybně svou mravní dimenzi: projevuje se – mimo jiné – jako hluboká mravní krize společnosti. Člověk propadlý konzumní stupnici hodnot, „rozpuštěný“ v amalgámu civilizační stádnosti a nezakotvený v řádu bytí pocitem vyšší odpovědnosti, než je odpovědnost k vlastnímu přežití, je člověkem demoralizovaným; o tuto jeho demoralizaci se systém opírá, ji prohlubuje, jejím je společenským průmětem.

(…)

Post-totalitní systém podniká globální útok na člověka, který proti němu stojí sám, opuštěný, izolovaný. Je proto docela přirozené, že všechna „disidentská hnutí“ mají výrazně obranný charakter; brání člověka a skutečné intence života proti intencím systému.

(…)

Z hlediska tradiční politiky se tato obrana může jevit jako program sice pochopitelný, ale přeci jen minimalistický, nouzový a koneckonců jen negativní: proti jedné koncepci, modelu či ideologii se tu nestaví jiná koncepce, jiný model či jiná ideologie, takže tu vlastně ani nejde o „politiku“ v pravém slova smyslu: ta přece předpokládá vždycky nějaký „pozitivní“ program a stěží se může omezovat jen na to, že někoho proti něčemu brání.

(…)

Heidegger výslovně mluví o krizi demokracie. Nic skutečně nenasvědčuje tomu, že by západní demokracie – tj. demokracie tradičního parlamentního typu – otevírala nějaké hlubší východisko. Dalo by se dokonce říct, že oč více je v ní ve srovnání s naším světem prostoru pro skutečné intence života, o to lépe jen před člověkem krizovou situaci skrývá a o to hlouběji ho do ní ponořuje.

(…)

Celé ty složité struktury skrytě manipulujících a expanzivních ohnisek kumulace kapitálu; celý ten všudypřítomný diktát konzumu, produkce, reklamy, komerce, konzumní kultury a celá ta povodeň informací, to všechno – tolikrát už rozebráno a popsáno – opravdu lze asi těžko považovat za nějakou perspektivní cestu k tomu, aby člověk znovu nalezl sám sebe.

(…)

A jestli jsem si ještě v roce 1968 myslel, že se náš problém vyřeší založením nějaké opoziční strany, které bude umožněno veřejně soutěžit o moc se stranou dosud vládnoucí, pak už dávno vím, že tak snadno to vskutku nepůjde a že žádná opoziční strana sama o sobě – tak jako žádný nový volební zákon sám o sobě – nemůže garantovat společnosti, že se nestane brzy obětí nějakého nového znásilnění. Taková garance vskutku asi není záležitostí nějakých „suchých“ organizačních opatření; v nich opravdu lze asi stěží hledat toho Boha, který nás už jedině může zachránit.

Ostrá slova. Autor těchto řádků se nechce opakovat, ale co mu zbývá: jsou to slova nadčasová. Pustíme si k nim jednu pěknou mocnou písničku, že.

15:00Odpověď do ankety pro Evropské kulturní fórum

Pozice zakázané autora Václavu Havlovi pochopitelně nevyhovovala. Jak ukazuje jeho odpověď do ankety pořádané Evropským kulturním fórem, kterou uveřejnily exilové Listy v roce 1986.

Nepíše se mi zkrátka dobře, když vím, že svou hru pošlu někam pryč a nebudu už pořádně vědět nebo cítit, kdo, pro koho a proč to hraje. Už sedmnáct let jsem žádnou svou hru na jevišti neviděl (nepočítám-li jednu zvláštní výjimku: ochotnické představení, z něhož byl ostatně velký malér) a to mi psaní věru neusnadňuje.

(…)

Jako by se zastavil čas. Nic se neděje. Nic není. Všechno je pořád stejné. Všechno je předem jasné a dané. Dramatik, který je a musí z podstaty věci být obzvlášť citlivým seismografem doby (nejde-li jen o výrobce divadelního konzumu), je v takové ne-době v podivné situaci: cítí se být nucen psát vlastně o nedění, on – který pracuje tak velmi s časem – musí psát o ne-čase, on – který má být „zrcadlem doby“ – musí psát o tom, jak v žádné době nežije.

(…)

Mně osobně ovšem, mám-li být docela upřímný, ze všeho nejvíc ztěžuje psaní docela jiná a až banálně konkrétní věc: strach z toho, že přijde policie a sebere mi rozepsaný nebo právě hotový rukopis. To věčné rozestrkávání kopií po různých bytech, strkání stránek kamsi za skříně, když se ozve zvonek, atd. atd., to já osobně cítím jako nejpitomější. Člověka to přímo neurotizuje a autorsky ochromuje. Tím spíš, že to trvá už tak dlouho.

Metafora o zastavení času byla přesná a Václav Havel ji využil už ve svém přelomovém dopise Husákovi. I o čase máme jednu pěknou časovou písničku, že.

15:30Dopisy Olze

Od svého zatčení 29.5. 1979 do 7.2 1983, kdy byl Václavovi Havlovi přerušen výkon trestu ze zdravotních důvodů, napsal 165 dopisů své první ženě Olze. Knihu z nich vytvořil jeho přítel Jan Lopatka, poprvé vyšla jako 166. svazek strojopisné Edice Expedice ještě v tomtéž roce.

Přečetl jsem si po sobě, co jsem včera napsal, a zjistil jsem, že dopisy tohoto druhu mi v mé pozůstalosti žádnou slávu dělat nebudou. A tak se asi příští týden přeci jen znovu pokusím o nějaké úvahy – snad se mi to konečně podaří napsat tak, abys to dostala. Rozsah konkrétních témat, o nichž Ti mohu psát, je totiž dost omezený.

(…)

Po nezdaru předchozích úvahových dopisů se cítím jaksi zablokován a mám trému. Na druhé straně mi ale má ctižádost nedovoluje jen tak se smířit s tím, že zatímco Vašek odtud odesílá každý týden pěkný teologický traktát, já zásobuji vnější svět jen nějakými směrnicemi o tom, co se má koupit a co natřít. No nic, nebudu si tím lámat hlavu – aby ta chvíle relativního klidu nebyla pryč dřív, než začnu – a uchýlím se k metodě „spontánní výpovědi“, které ve svých dopisech s úspěchem užívá Jirka.

(…)

Vždycky jsem smysl své práce viděl prostě jen v tom diváka „uvrhovat do jeho vlastní situace“, „otevírat ho“ úvahám o ní a provokovat k jejímu hlubšímu zakoušení. A ať už je to cokoli, co si potom sám – takto vyprovokován – uvědomí, k čemu se v sobě dobere či k čemu se posléze rozhodne, vždycky je to podle mého názoru cennějším ziskem než i ta největší moudrost, kterou by divák od dramatika prostě jen pasivně převzal jako nějakou hotovou věc či dárek, vtělený do nějakého poučení.

(…)

P. S. Podrobné studium balíku vyvolalo ve mně mnoho radosti, přesto jsem však našel dvě malé závady:
1) Kvůli deseti krátkým doutníkům jsi dala o 40 cigaret míň – to je, myslím, dost přehnané –
2) Zubní pasty měly být tři, ne dvě – (Ale to jsou skutečně jen drobnosti –)

(…)

Totéž ostatně platí – pro pořádek nutno dodat – i o těchto mých úvahách: jsou prohrou, protože jsem v nich neobjevil ani nevyslovil nic, co by nebylo dávno objeveno a stokrát lépe vysloveno – a přesto jsou zároveň vítězstvím: když nic jiného, dosoukal jsem se jimi aspoň (překonav tolik banálně vnějších i hluboce vnitřních překážek, kolik jich nikomu při žádném psaní nepřeju) k tomu, že mi je teď podstatně líp, než když jsem s nimi začínal. Je to podivné, ale možná jsem teď dokonce šťastnější než kdykoli v poslední době.
Je mi zkrátka dobře a mám Tě rád –
Líbe Tě Vašek

Dopisy Olze si připomeneme jednou pěknou dopisní písničkou, že.

 

16:00Federální shromáždění

Z obsáhlé záplavy veřejných projevů Václava Havla, které pronesl v prvních a zároveň posledních dvou letech svobodného Československa už ve funkci jeho prezidenta, vybírá autor těchto řádků ten z Federálního shromáždění z 23.1. 1990. Komunistickým poslancům se tehdy musely protočit panenky několikrát dokola.

Ve svých kancelářích na Pražském hradě jsem nenalezl jediné hodiny. Cítím v tom cosi symbolického: po dlouhá léta tam nebylo proč se dívat na hodiny, protože tam po dlouhá léta stál čas. Dějiny se totiž zastavily. Nejen na pražském hradě, ale v celé naší zemi. O to rychleji se ovšem dnes - kdy jsme se konečně vyprostili ze znehybňující kazajky totalitního systému - řítí kupředu. Jako by doháněly to, co zameškaly. My všichni - tedy vy i já - se pokoušíme s nimi držet krok.

(…)

V oblasti vnitropolitické spatřuji svůj rozhodující úkol v tom, že se pokusím vnášet do předvolební kampaně, v níž budou pravděpodobně bouřit různé politické vášně a řevnivosti, určité zklidňující, zduchovňující a tak říkajíc lidské prvky a motivy, jimiž bych rád sobě i nám všem znovu a znovu připomínal, že nevedeme boj o křesla, postavení a moc, ale o lepší tvář naší vlasti.
V oblasti zahraniční politiky bych rád působil v podobném duchu: chtěl bych zdůraznit, že politika nemusí být jen jevištěm soupeřících zájmů, ale že může být i věcí obětavé práce k prospěchu univerzálnímu.

(…)

Jak sladit touhu po zákonnosti a demokratických postupech s nutností radikálně účtovat s minulostí a všemi jejími temnými následky? Jak čelit intrikujícím stoupencům starých pořádků a zároveň neintrikovat jako oni a nesužovat je tím, čím oni sužovali nás? Jak zabránit kariéristům, aby jen narychlo nepřevlékali kabáty a nestavěli se opět svévolně nad ostatní, byť s novým praporem v ruce? Jak revolučně rozbíjet staré struktury a vyhnout se přitom všem druhům násilí, z něhož se zrodily a na němž stojí?
Jsou to úkoly těžké a vy sami to velmi dobře víte: vždyť většinu z vás vynesla do vašich poslaneckých funkcí stará doba a většina z vás přitom vnímá ducha nové doby a chce mu, jak pevně věřím, sloužit.

Jak je vidět, Havel byl bytostný optimista. Politika je přitom chůzí po hraně a leckdo na ní ujede jak na heroinu, o čemž si pustíme hned dvě pěkné písničky, že.

16:30Letní přemítání

V roce 1991 vydal Odeon jako svou 5090. publikaci Letní přemítání, ve kterém se Václav Havel snažil občanům zprostředkovat své názory na politiku a vůbec společnost. Kniha tehdy vyšla v porevolučně nadšeném, dnes těžce pochopitelném nákladu 100 tisíc kusů.

Nastal čas tvrdé každodenní práce, obnažených rozporů a obnažené různosti zájmů, čas vystřízlivění, čas, kdy musí všichni – a politici především – znovu a jasně dát najevo, oč jim jde.
A tak i já najednou cítím, že cosi svým spoluobčanům dlužím: totiž jasné, souvislé a stručné slovo o tom, kde stojím, co vlastně chci a co zamýšlím. Pravda, měl jsem už stovky veřejných projevů, každý týden oslovuji veřejnost v rozhlase, nicméně zdá se mi nutné, abych své úvahy, názory a záměry – právě proto, že dosud byly takto roztroušené (kdo má v dnešním chvatu možnost všechno sledovat a registrovat?) – shrnul do jednoho souvislejšího celku.

(…)

O politických kariérách více než vůle voličů a schopnosti politiků rozhoduje loajalita k stranickému vedení, nebo dokonce k stranickému aparátu. Stranické struktury tak vytvářejí vlastně jakýsi stínový stát ve státě. Volební aspirace či předvolební manévry se stávají důležitějšími než věcně zjistitelný zájem společnosti. Otevírá se až příliš velký prostor mocichtivým lidem, kterým může za jistých okolností jejich stranická příslušnost, servilita k stranickým vůdcům, umožňující jim rychlý vnitrostranický vzestup, a šikovné ukrytí za stranickým praporem získat postavení a vliv, jež vůbec neodpovídají jejich kvalitám.

(…)

Umím si představit, že jeden můj názor se může zdát levicový a jiný naopak pravicový, umím si dokonce představit, že tentýž můj názor se může někomu jevit jako pravicový a někomu jinému jako levicový – a je mi to, popravdě řečeno, úplně jedno. A ze všeho nejvíc se mi příčí vyhlásit o sobě, že stojím „ve středu“. Takto topograficky se definovat mi připadá už zcela absurdní (tím spíš, že pomyslné středové postavení je beze zbytku závislé na úhlu pohledu, z něhož je nazíráno).

(…)

Pravicový dogmatismus s jeho zapšklou netolerancí a fanatickou vírou v obecné poučky mi vadí stejně jako levicové předsudky, bludy a utopie. Dnes se bohužel dost často můžeme setkat s tím, že věcnou analýzu konkrétních problémů a jejich klidné, nepředpojaté zvažování vytlačuje z veřejných debat cosi jako „tržní běsnění“. Kult „systémové čistoty“ tržní ekonomiky může být ovšem stejně nebezpečný jako marxistická ideologie, protože vychází z téhož mentálního postoje: totiž z jistoty, že teorie je ze zásady chytřejší než život a že všechno, co odporuje teoretickým poučkám, co se jim vymyká či je přesahuje, je z principu zavrženíhodné.

(…)

Respekt k univerzalitě lidských a občanských práv, jejich nezadatelnosti a nedělitelnosti, je možný ovšem jen tehdy, chápe-li člověk, že je – aspoň ve filozofickém smyslu – „odpovědný za celý svět“ a že se musí chovat tak, jak by se měli chovat všichni, a to bez ohledu na to, že se tak všichni nechovají.

(…)

Je jasné, že filozofuje-li disidentský intelektuál ve své pracovně o osudu a budoucnosti světa, má jiné možnosti, jiné postavení, jiný druh svobody, než jaké má politik pohybující se v prostoru komplikovaných společenských realit určité chvíle a utkávající se neustále s nepoddajnou materií protichůdných zájmů, která tento prostor vyplňuje. Kdo si je však jist hodnotami, v něž věří a o něž usiluje, a kdo o sobě ví, že je zradit prostě nemůže, ten je obvykle také schopen dobře rozpoznat, jakou míru kompromisů si může při praktické aplikaci svých ideálů dovolit a jakou nikoli a jak velké riziko musí či naopak už nesmí na sebe vzít.

(…)

Návrat svobody do prostředí veskrze morálně rozloženého vyvolal cosi, co sice zřejmě vyvolat musel, a co se tudíž dalo očekávat, co je však přesto nepoměrně vážnější, než byl kdokoli s to předvídat, totiž ohromný a téměř oslnivě viditelný výbuch všech možných špatných lidských vlastností.

(…)

A tak jsme svědky prapodivného stavu: společnost se sice osvobodila, v lecčems si však počíná hůř, než když byla nesvobodná.

Zdůrazněme znovu, že tyto řádky nevznikly někdy minulý týden, ale v létě roku 1991, tedy před dvaceti lety. O létech máme ostatně jednu pěknou letitou písničku, že.

17:00Cena Jacksona H. Ralstona

Své projevy jako prezident svobodného Česka Václav Havel často pronášel při příležitosti nějakého významného ocenění, kterého se mu dostalo. To byl případ i ceny Jacksona H. Ralstona, kterou získal na právnické fakultě Stanfordovy univerzity v Kalifornii v září 1994.

Nemyslím si totiž, že příčina této nedůvěry tkví v jakémsi bazálním odporu větší části světa k demokracii jako takové a k hodnotám, které umožňuje naplňovat. Tkví v něčem jiném: v omezené schopnosti dnešního demokratického světa překročit svůj vlastní stín, respektive meze svého dnešního duchovního stavu a směřování, a oslovit tím lidstvo vskutku univerzálně. Vinou této neschopnosti přestává být demokracie vnímána jako systém otevřený, schopný nejlépe odpovídat na všechny základní nároky lidské bytosti.

(…)

Jsem hluboce přesvědčen, že to není nic jiného a nic menšího, než rozměr spirituální jako výraz toho, co - jak jsem se už pokusil naznačit - spojuje všechny kultury a vlastně celé lidstvo. A má-li demokracie nejen přežít, ale má-li se i úspěšně šířit a čelit tím konfliktům kultur, pak musí podle mého názoru znovu nalézt a obnovit své vlastní transcendentální kořeny a zdroje. To znamená obnovit úctu k onomu nehmotnému řádu, který není jen nad námi, ale který je i v nás a mezi námi, a který je jediným možným a osvědčeným pramenem úcty člověka k sobě samému, k druhým, k řádu přírody i řádu lidskému, a tedy i k autoritě pozemské.

(…)

Oddělení moci výkonné, zákonodárné a soudní, všeobecné hlasovací právo, vláda zákona, svoboda projevu, nedotknutelnost soukromého vlastnictví a všechny další znaky demokracie jako systému, který by měl být nejméně nespravedlivý a nejméně schopen násilí, jsou jen technickými nástroji, jimiž člověk umožňuje sám sobě žít důstojně, svobodně a odpovědně. Lidskou důstojnost, svobodu a odpovědnost však samy o sobě ještě nezaručují. Zdrojem těchto základních potencí člověka je totiž něco jiného: jeho vztah k tomu, co ho přesahuje.

Jak se tak autor těchto řádků dívá v posledních dnech a zdejší politickou scénu, těžko by se na ní našel člověk, který by po Havlově smrti náhle netíhnul ke spiritualitě. Kéž by jim to vydrželo déle než jen do pohřbu. My si zatím pustíme jednu pěknou spirituální písničku, že. 

17:30Čestný doktorát Harvardovy univerzity

Také na Harvardově univerzitě v Cambridge v červnu 1995 se při příležitosti převzetí čestného doktorátu Václav Havel zamýšlel nad jistou krizí civilizace, kterou čím dál víc cítil. A kterou mu bohužel potvrzoval i vývoj v jeho vlastní zemi, která se z revolučního jásotu pohroužila do předlouhé kocoviny, z níž se dosud neprobrala.

Nejde přirozeně o to nutit dnešního člověka, aby uctíval jakási pradávná božstva, klaněl se jim a do svého života imputoval rituály, kterým se dávno odcizil. Jde o něco jiného: aby různé podoby lidské spirituality pochopily svou hlubokou vzájemnou souvislost či příbuznost a rozpomenuly se na duchovní a mravní obsahy, které původně měly a které vyrůstají z téže základní niterné zkušenosti člověka. Věřím, že to je jediná cesta ke skutečné obnově odpovědnosti člověka za sebe a za svět. A zároveň jediná cesta k takovému hlubšímu porozumění mezi kulturami, které jim umožní vpravdě ekumenicky spolupracovat na novém světovém řádu.

(…)

Ano, je tomu tak: ať se zamýšlím nad kterýmkoli problémem dnešní civilizace, vždycky nakonec narazím na téma lidské odpovědnosti, která není schopna držet krok s civilizačním vývojem a zabránit mu, aby se neobrátil proti lidskému rodu. Svět jako by nám začínal prostě přerůstat přes hlavu.
Není cesty zpátky a jen blouznivec si může myslet, že řešení spočívá v jakémsi zákazu civilizace. Úkolem nadcházející éry je něco jiného: radikální obnova lidské odpovědnosti. Naše svědomí musí dohnat náš rozum, jinak jsme ztraceni.

(…)

Domnívám se, že hlavním úkolem dnešních generací politiků není zalíbit se svými rozhodnutími či svými televizními úsměvy veřejnosti do takové míry, která by jim umožňovala vítězit v dalších a dalších volbách, a být tudíž na výsluní moci pokud možno až do konce svých dnů, ale něco podstatně jiného: přijímat na sebe spoluodpovědnost za dlouhodobé vyhlídky světa, v němž žijeme, a být příkladem této spoluodpovědnosti všem ostatním, kterým jsou trvale na očích.

(…)

Byl jsem nedávno na jedné slavnostní večeři, pořádané u příležitosti významného výročí. Bylo na ní přítomno možná padesát, možná více hlav států. Nešlo o žádné politické jednání, ale o událost veskrze společenskou, totiž o protokolárně obvyklý projev pohostinné úcty k přítomným hostům, kteří se přijeli poklonit památce hrdinů a obětí největší války lidských dějin. Byl nám rozdán zasedací pořádek. A já s překvapením zjistil, že u stolu sousedícího s tím, k němuž byla usazena má česká maličkost, nesedí jen ti a ti jmenovaní představitelé těch a těch států, jako u stolů ostatních, ale že tam kaviár a šampaňské bude konzumovat navíc komunita, označená na zasedacím pořádku jako „stálí členové Rady bezpečnosti OSN a členové G 7“. Měl jsem z toho smíšené pocity. Na jedné straně jsem si říkal, jak je to skvělé, že se ti nejmocnější a nejbohatší tohoto světa často vidí a že i při této večeři mají možnost se lépe poznávat a neformálně si spolu povídat, na druhé straně mi šel trochu mráz po zádech. Nemohlo mne totiž nenapadnout, že mezi všemi stoly tu je jeden stůl velmi zvláštní a
obzvlášť důležitý, totiž stůl velmocenský. A nemohl jsem se ubránit poněkud zvrhlé myšlence, že nás ostatní - sedící u jiných stolů - si u tohoto zvláštního stolu budou opět nějak mezi sebe dělit či krájet spolu s ruskými rybičkami, aniž se nás zeptají na naše mínění. Možná to celé je bláznivý projev imaginace bývalého a snad i budoucího dramatika, ale chtěl jsem to tady říct. A to z jednoho prostého důvodu: abych zdůraznil strašlivý rozdíl, který je mezi odpovědností velmocí a jejich pýchou. Tvůrce onoho zasedacího pořádku, kterým asi nebyl žádný z přítomných prezidentů, nebyl totiž veden pocitem odpovědnosti za svět, ale obyčejnou pýchou silného.
Pýcha je ale přesně tím, co vede svět do pekel. Navrhuji jinou alternativu: pokornou odpovědnost za svět.

(…)

Nevím, zda se na mne má matka dívá z nebe. Pokud ano, tuším, co si asi myslí: že se pletu do věcí, jimiž mají právo se obírat pouze lidé, kteří řádně vystudovali na Harvardu politické vědy. Doufám,
že vy si to nemyslíte.
Děkuji vám za pozornost.

V neděli ráno se mohl Václav Havel své matky konečně zeptat, jestli ho tehdy z nebe sledovala. Teď nás odtamtaď budou sledovat spolu. Pustíme si tedy jednu pěknou nebeskou písničku, že.

18:00Dnešní DJ se s vámi loučí…

…a přeje vám hezký zbytek smutného dne. S odstupem autor těchto řádků přiznává, že některé ranní příspěvky si připravil již včera večer, aby dnes stihnul smuteční průvod s rakví pana prezidenta. A je rád, že se mu to podařilo. Bude mít na co vzpomínat.

Ráno jsme začali prvními stránkami Havlových Spisů, nyní skončíme stránkami posledními. V projevu při příležitosti obdržení Ceny Open Society Václav Havel v červnu 1999 mimo jiné prohlásil:

Není exaktního návodu. Vůbec asi není návodu. Jediné, co já osobně jsem schopen v tuto chvíli doporučit, je smysl pro humor. Schopnost vidět směšné a absurdní dimenze jevů. Schopnost smát se jiným i sobě samému. Smysl pro ironii a pro vše, co ve světě volá po svém zparodování. Jinými slovy: nadhled či odstup. Cit pro skrytou přítomnost všech nebezpečnějších typů ješitnosti u druhých i u sebe sama. Dobrá mysl. Neokázalá jistota o smyslu věcí. Vděčnost za dar života a odvaha k odpovědnosti za něj. Bdělost ducha. Kdo neztratil schopnost uvědomovat si vlastní směšnost či nicotnost, ten není pyšný a není nepřítelem otevřené společnosti. Jejím nepřítelem je člověk sveřepě vážné tváře s planoucím pohledem.

Poslední citovanou větu by autor těchto řádků touto cestou rád věnoval anonymovi,forejtovi a dalším, kteří si ani v těchto výjimečných dnech nedají pokoj a na našich stránkách plameně bojují za svou, bůhví jakou věc. Ostatním posíláme jednu pěknou rozlučkovou písničku, že.

Mějte se hezky,

jhv

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1618
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte