Všechny publikované články
Rozloučení s prezidentem světa
Byl právě krásný červencový den roku 1992, když Václav Havel, obklopen poradci, přáteli i žurnalisty jako král Artuš u kulatého stolu, odpočítával v zámeckém parku v Lánech poslední sekundy svého působení v úřadě československého prezidenta. S nadšením hovořil o znovunabyté svobodě prostého občana a zahraničním korespondentům kreslil srdíčka do žurnalistických průkazů. Jedna česká novinářka plakala u rybníčku pod stromy: „Neopouštějte nás, pane prezidente.“
Kolika Čechům mluvila ona hluboce sklíčená dáma ze srdce, vědí jen Češi sami. Ale mandát světa k tomu měla. Havel byl totiž už tehdy nikoli „pouze“ prezidentem Čechů (a přinejmenším podle ústavy i Slováků, ale též mnohých sudetských Němců, kteří ho dílem přátelsky, dílem vzdorovitě označovali za svou hlavu státu). Také intelektuálové na celém světě, nebo alespoň velká většina z nich, si Havla vyvolili za svého prezidenta.
