Ranní postřeh Jungwirth & Sedláčková: Слава Україні, Sláva Ukrajině!

Když Rusko 24. února 2022 napadlo Ukrajinu, očekávalo se, že konflikt potrvá dny, maximálně týdny. Moskva hovořila o časově omezené „speciální operaci“, která rychle dosáhne svých cílů, a Západ sledoval, zda Kyjev vydrží první nápor. Málokdo si dokázal představit, že válku budeme prožívat ještě o čtyři roky později.

Jen o pár měsíců déle než současný konflikt trvala první světová válka, a střet hitlerovského Německa se Stalinovým Sovětským svazem byl dokonce kratší než čtyři roky. Současná ruská agrese proti Ukrajině se tedy svou délkou blíží největším válečným konfliktům, které v minulém století pustošily planetu, nebo je dokonce překonává. Je to skutečný paradox okořeněný dějinnou ironií. Režim, který svou legitimitu opírá o úspěšnou obranu proti nacismu, vede útočnou válku delší než boj se samotným Hitlerem. Z počátečního bleskového útoku se stal opotřebovávací konflikt, v němž rozhoduje vytrvalost – lidská, ekonomická i politická.

A co se mezitím stalo s námi? Prvotní šok a silnou solidaritu s napadenou zemí vystřídal zvyk. Přicházejí další a další zprávy z fronty a o nekončících ruských útocích na civilní infrastrukturu. Válka je něco, co se prostě děje. V roce 2022 jsme si neuměli představit, že konflikt může trvat déle než světové války, a dnes to konstatujeme jako fakt. V každodennosti se ale skrývá riziko. Únava je přirozená, podlehnout jí by však bylo tím nejhorším rozhodnutím. Pokud dnes česká vláda ustupuje od jednoznačné podpory Ukrajiny, omezuje pomoc nebo ji odsouvá na okraj priorit, o to víc musíme my, občanská společnost, vyjádřit svou sounáležitost, ať už věnujeme svůj čas na společných shromážděních nebo peníze do sbírek.

Tohle je „dárek pro Putina“, jaký si zaslouží. Dlouhé války se nevyhrávají jen na frontě, záleží i na trpělivosti a odolnosti těch, kteří zůstávají v zázemí. Česká podpora Ukrajině nikdy nebyla jen otázkou oficiální politiky. Jde o vyjádření přesvědčení minimálně části naší společnosti, že hranice v Evropě nelze měnit silou a že agresor nesmí být nakonec odměněn. Čtvrté výročí invaze proto není jen bilancí, ale také zkouškou odhodlání. Válka, která měla být krátká, trvá déle, než kdokoli čekal. O to důležitější je, aby naše podpora napadené zemi nebyla kratší než ruská agrese samotná.