Když Johnson prodá brexit jako válku, vydrží Britové cokoli

I česká média zaznamenala únik tajného dokumentu z britského úřadu vlády, v němž experti hodnotili krátkodobé ekonomické dopady brexitu bez dohody na britskou ekonomiku. A i pro zdejší zasvěcené komentátory sloužil ten chmurný výčet problémů – tříměsíční paralýza námořního obchodu, tvrdá hranice v Irsku, nedostatek léků  - k nudně opakovanému závěru, že brexitem si Britové vykoledovali těžkou polízanici. „Pokud se i jogurt stane v Británii brzy luxusním zbožím, jak předpovídá německý deník Frankfurter Allgemeine Zeitung, nabízí se zákonitě otázka, jestli ten bájný brexit Britům za ty trable vážně stojí,“ napsal například ve svém komentáři pro Seznam novinář Jiří Hošek.

Vládu v Londýně ale drží stoupenci eventuálního brexitu bez dohody, kteří jakékoli hrozící potíže popírají, a otázka by tedy měla znít spíš jinak. Co tito vášniví brexitáři  budou muset udělat, aby případné trable plynoucí z jejich rozhodnutí „prodali“ svým občanům pro sebe co nejvýhodněji - a aby zvládli hrozící nespokojenost poloviny britské veřejnosti, která v referendu o odchodu hlasovala pro Zůstat.  Odpověď, jak ji na svém blogu popisuje profesor ekonomie warwické univerzity Mark Harrison, se poměrně dramaticky týká i nás v kontinentální Evropě.

Brexit, tedy rozhodnutí národa záměrně se vyvázat z hluboké integrace se svými nejbližšími a nejbohatšími sousedy, se považuje za dosud nikdy nevídanou událost, jejíž dopady tudíž nelze odhadnout. Podle Harrisona, který se jako badatel specializuje se na výzkum ruské a mezinárodní ekonomické historie, ale dva příklady podobného kroku existují a dá se z nich ledacos vyčíst.

Před vypuknutím první světové války varovali někteří znalci a praktici ekonomické světa, že válečný střet mezi průmyslovými mocnostmi by vedl ke strašlivé katastrofě, ale předpovídali zároveň, že k němu vzhledem k jejich obchodní provázanosti nemůže dojít: narušením vazeb by se zhroutila ekonomika a veřejnost by tváří v tvář hladu a hospodářské mizérii donutila vlády rychle vycouvat z boje.

Tato předpověď se -  jak dnes víme - přinejmenším z krátkodobého hlediska nevyplnila. Flexibilní trh si s narušením vazeb rychle poradil, za chybějící věci našel náhradu nebo je oželel, a veřejnost po vzplanutí války rychle propadla nacionálnímu cítění a nenávisti k nepříteli, díky čemuž se bez protestů přizpůsobila změnám a vzala na sebe nutné oběti.

Druhá světová válka se od té první lišila tím, že mocnosti se na ni s předchozí znalostí mohly lépe připravit. I když se německé ponorkové blokádě povedlo snížit britský dovoz potravin na polovinu, nezměnila se v podstatě v Británii – zemi dovážející 70 procent nutných kalorií k výživě svého obyvatelstva po moři - po celou dobu války kalorická hodnota potravinových dávek. Lidé i ekonomika se přizpůsobili. Z toho plyne několik poučení, píše Harrison.

V prvé řadě to, že tržní ekonomiky jsou mnohem pružnější a adaptabilnější, než se obecně předpokládá. Za všechno se v nich brzo najde náhrada, a nedostatek je proto obvykle krátkodobý a jen výjimečně způsobuje ohrožení hospodářství. A za druhé je to fakt, že pro většinu lidí byla v překonání obtíží a obětí války důležitá motivace od vedení státu. Vůdcové dodávali občanům pocit sdílené celonárodní bitvy, v níž se zlost veřejnosti soustředila na nepřítele, viníka všeho toho strádání. Váleční vůdcové šířili atmosféru národní jednoty a solidarity, pod jejímž vlivem pak byla naprostá většina lidí ochotná přes těžké životní obtíže uposlechnout oficiálního vládního plakátu, který vyzýval „zachovat klid a vydržet“ (keep calm and carry on).

„I když se charakter ekonomického života a struktura mezinárodního obchodu změnily od roku 1945 takřka nepředstavitelně, něco ze zmíněných lekcí zůstává hluboce aktuální i pro úvahu, co nastane letos 1. listopadu, den poté, co bude vyhlášen brexit,“ píše tak Harrison a opakuje, že především je třeba nepodceňovat flexibilitu tržního hospodářství. Všechny eventuální ekonomické rozvraty budou spíš krátkodobé, a i když se životy Britů nepochybně změní, zřejmě to snesou. Jak říká Harrison: „Pokud Rusko a Írán dokážou přežít sankce, my přežijeme brexit.“

Tato ekonomická adaptace a hledání různých náhrad ovšem nebude zcela bezbolestná, bude za ni třeba platit a cena těchto obtíží poroste s časem, jak se Británie bude oddělovat od evropské ekonomiky. Čím ostřejší bude šok, tím větší ránu utrpí důvěra. A protože ta je základem jakýchkoli dlouhodobých vztahů, čím víc důvěry bude zklamáno, tím větší škody utrpí dlouhodobé vztahy Británie a Evropy.

A konečně, píše Harrison, „naše ochota ‚zachovat klid a vydržet‘ bude neskonale nižší než v roce 1939 nebo 1914. Nejsme ve válce. Jsme rozděleni uvnitř, mezi sebou. Naše vláda není širokou národní koalicí, naopak reprezentuje úzký společenský extrém. Polovina společnosti přitom očekává, že brexit bude bezbolestná operace a velmi rychle přinese benefity. Druhá polovina ho naopak od počátku cítí jako nesmyslnou sebezraňující ránu. Není pravděpodobné, že by některá z těchto dvou částí elektorátu byla připravená a ochotná snášet ve prospěch brexitové operace nějaké větší bolesti.“

Pokud se britská vláda rozhodne k tvrdému odchodu z EU bez dohody a pokud tento odchod přinese předvídané obtíže, bude mít kabinet současného premiéra Borise Johnsona s touto veřejnou vlažností a kritičností samozřejmě problém. „To se může změnit,“ píše Harrison v pointě svého blogu, „pouze pokud by vláda uspěla v přesvědčování společenské většiny, že brexit znamená v podstatě válku, v níž je Evropa nepřítel a proevropští Britové jeho pátou kolonou uvnitř země. Pokud se to kabinetu podaří, stane se pro Brity odchod z EU záležitostí hodnou jakékoli oběti.“