Italové jsou jeden národ, když fandí fotbalu

Výsledky italských voleb odráží frustraci občanů z dlouhodobě špatné ekonomické situace a následků migrační krize. Zemi pravděpodobně čekají měsíce složitých vyjednávání, jejichž úspěch není zdaleka zaručen. „Úspěch Ligy je největším překvapením, na druhou stranu to výrazně zkomplikuje povolební jednání," říká Martin Mejstřík z Institutu mezinárodních studií Univerzity Karlovy, který italskou politiku dlouhodobě sleduje.

Velký úspěch populistických antisystémových stran se čekal, překvapilo vás nicméně těch téměř 50 procent?

Výsledky se tolik neliší od předvolebních průzkumů: že uspěje Hnutí pěti hvězd, se vědělo dlouho dopředu, ale i tak je jejich 32 procent velmi dobrý výsledek. Já osobně jsem nejvíc překvapen z velkého úspěchu Ligy, téměř 18 procent je historicky jejich nejlepší výsledek. Velmi důležité je, že se stala nejúspěšnější stranou středopravé koalice, která se dohromady dá brát jako vítěz voleb -  a Matteo Salvini se bude hlásit o funkci premiéra. To bylo největší překvapení, na druhou stranu to výrazně zkomplikovalo povolební situaci.

V jaké smyslu?

Dlouho se diskutovalo, že žádný z bloků nezíská 40 procent garantujících nadpoloviční většinu, pak se tiše předpokládalo, že se Silvio Berlusconi mohl domluvit s Demokratickou stranou a zopakovat to, co se stalo v roce 2013 - kdy tyto dvě strany vytvořily kompromisní vládu. Ale volební výsledek obou stran byl špatný a nemají dohromady většinu. Tahle forma koalice tak padá a bude složité najít nějakou jinou formu spolupráce.

Jaká je šance, že se Itálii podaří sestavit vládu?

Bude to určitě trvat dlouho, zatím bude vládnout ta současná v demisi. Klíčová bude role prezidenta a on samozřejmě bude chtít udržet co nejstabilnější situaci, takže ponechá vládu co nejdéle. Některá strana bude muset ustoupit, aby se mohlo vyjednávat. Je klidně možné, že premiérem se nakonec stane někdo úplně třetí, kdo ve volbách vůbec nekandidoval, kompromisní kandidát. Už k tomu v historii několikrát došlo.

Dva hlavní vítězové voleb – Hnutí pěti hvězd a Liga – už tedy před volbami možnou spolupráci vyloučily. Jsou rozdíly mezi nimi skutečně natolik velké?

Nejde ani tak o programové rozdíly, Hnutí pěti hvězd je klasickou protestní stranou, která nemá konkrétní program a teoreticky by se mohla spojit s kýmkoliv. Celá jejich historie je však postavená na vymezování se vůči tradičním stranám, mezi které počítají také Ligu severu. Přestože mají i styčné body, Hnutí výrazně bodovalo na jihu mezi zklamanými frustrovanými voliči - a ti samozřejmě velmi negativně vnímají Ligu jako někoho, kdo je minulých dvacet let urážel. Kdyby se teď s Ligou spojili, měli by obrovský problém vysvětlovat jim to.

Jak se Lize povedlo distancovat se od minulosti, kdy se profilovala jako separatistická strana?

Pár týdnů před volbami vyškrtli z názvu „sever“, dnes už se jmenují pouze Liga a snaží se prosadit na celonárodní úrovni zejména skrze vymezení se vůči migraci. Salvini je předsedou teprve od roku 2013, takže není úplně spjat s hlavním vymezováním se proti jihu z 90. let. Nicméně strana je i tak velmi zakořeněná na severu, jsou v ní stále stejní lidé - na jihu a priori vzbuzuje nedůvěru a nikdy tam podporu mít nebude. Nicméně Lize se povedlo získat hlasy v středoitalských regionech, kde dřív podporu neměla, a zabodovala tam díky vymezení vůči migraci. Na jihu lidé víc vnímali špatnou socioekonomickou situaci a masově tam volili protestní Hnutí pěti hvězd.

Ekonomika a migrace byla dvě hlavní témata těchto voleb. Co se reálně může změnit v otázce migrace: je možné, že začne docházet k deportacím, jak to strany slibovaly?

To byl spíš předvolební tahák, masovější deportace si neumím představit.  Berlusconiho vláda v roce 2011, když začalo Arabské jaro a k Itálii připlulo několik tisíc Tunisanů, k deportacím přistoupila a vrátila letadly zpět několik tisíc lidí. Ukázalo se však, že je to neuvěřitelně drahá operace. Navíc to tehdy bylo jednodušší v tom, že se vědělo, odkud ti lidé přišli. Hlavní objem těch, o kterých se v souvislosti s deportacemi mluví dnes, pochází ze subsaharské Afriky - a ty není moc kam deportovat, jejich státy s tím souhlasit nebudou, a navíc je to opravdu extrémně finančně náročné. Největším paradoxem těchto voleb přitom je, že vládě se podařilo celkem efektivně díky kontroverzní spolupráci s Libyí srazit migraci na zlomek oproti předchozím letům - a každá další vláda, která přijde, bude pokračovat v její politice. Jenže se jí nepodařilo ten úspěch prodat ve volbách.

Volby v lecčem kopírovaly scénář, který vidíme jinde v Evropě: kolaps levice, posilování krajní populistické pravice. Specificky italským prvkem je ale vítěz voleb, Hnutí pěti hvězd – co stojí za jeho úspěchem?

V Itálii to není fenomén posledních let, frustrace je zde dlouhodobá. Dřív protest zosobňoval např. Berlusconi, pak to byla Liga severu a další uskupení, ale stranické politice se pořád nějak dařilo frustrace tlumit. Po krizi 2008 a Berlusconiho skandálech ale nespokojenost akcelerovala, hlavně na jihu. Nevidí tu naději na zlepšení, každoročně dochází k obrovskému odchodu mladých do zahraničí. Hnutí ani nemuselo mít nějaký koherentní program, lidé ho volí, protože prostě hledají alternativu.

Nevypovídá to o dlouhodobějším problému italské společnosti?

Můžeme zajít do historie – až do svého vzniku v 19. století Itálie nikdy jako jednotný stát neexistovala. Často se říká, že se sice podařilo vybudovat státní instituce, ale už ne tak úplně italský národ. Italská národnost je velmi nekonkrétní a nespecifický pojem jak na jihu, tak na severu – lidé mají problém se s ní identifikovat, pokud se tedy nehraje fotbal. Regionální rozdíly v rámci jednoho státu jsou tu asi největší v celé Evropě. Lidé se pak hůř identifikují s politiky na národní úrovni. Je to dlouhodobý problém, po krizi jen víc vyplynul na povrch.

Někteří komentátoři mluví o znovupronikání fašismu do italské mainstreamové politiky.

Tyto historické analogie jsou vždy problematické, i když to k nim svádí. V Itálii na rozdíl od Německa po druhé světové válce neproběhla defašizace – kriminalizace lidí, kteří za fašistického režimu měli vysoké postavení. Ani nemuseli nikam utíkat a v klidu v Itálii dožili. Až do 90. let i na parlamentní půdě fungovalo neofašistické hnutí a dodnes jsou tam neofašističtí politici přítomni. Občas se používá relativizace typu „Mussolini dělal i dobré věci“ nebo „aspoň ty vlaky jezdily včas“ - protože fašistický režim si na tom zakládal a snažil se demonstrovat vyspělost. Nicméně některá vyjádření, která se před volbami objevovala, třeba že Itálii hrozí návrat jakéhosi fašismu, spíše pramení z nepochopení situace. Samozřejmě tu existují fašistické strany, ale úroveň jejich podpory je asi taková jako u nás pro Dělnickou stranu.  Jsou to marginální skupiny a jejich politická relevance je malá.

Nejsou ale úspěšní aspoň v tom, že se jim do politiky daří vnášet svá témata?

V tomto byla mnohem efektivnější kampaň Ligy, kdy Salvini začal používat rasistická vyjádření, aby mobilizoval lidi, kteří se chtěli vymezit proti migrantům. Může to připomínat fašistický režim, nicméně k tomu dochází i v zemích, které fašistickou minulost nemají a potýkají se s podobným problémem; stačí se podívat k nám. Zapadá to do evropského rámce postmoderní politiky populistické současnosti, jen se to děje v zemi, která se nevyrovnala s fašistickou minulostí.  Ve společnosti stále její DNA přítomná je, přece jen fašismus byl v Itálii 20 let, což je relativně dlouhá doba, a zakořenil úplně jinak než nacismus. Ale nemyslím si, že byl dnes víc přítomný než dřív, nevidím renesanci fašismu.

Znamenají volby zásadní předěl v italském politickém systému, konec dominance tradičních stran?

Takový zlom proběhl již v roce 2013, kdy bipolarismus skončil, protože se objevilo Hnutí pěti hvězd. Tehdy z nuly získalo 25 procent, což systém změnilo mnohem víc než jejich současný posun na 32 procent. Dnes je situace samozřejmě zamotanější tím, že není vidět východisko. Demokratická strana jako klasická establishmentová strana zkolabovala a je otázka, co se s ní stane. Zda obmění vedení, podaří se jí vrátit na pozici hegemona levice a bude konkurovat Hnutí pěti hvězd, nebo zůstane v pozici středně velké strany. Nevíme také, co se stane s tradičním elektorátem levice… To je teď kromě toho, jak se podaří sestavit vládu, nejzajímavější otázka.

Jak ovlivní výsledy voleb zahraniční politiku Itálie? Hnutí pěti hvězd i Liga se několikrát nechaly slyšet, že by byly pro zrušení sankcí proti Rusku a menší zapojení Itálie v NATO.

Itálie byla vždy státem, který měl dlouhodobě dobré vztahy s Ruskem, i minulá vláda sankce nepodpořila úplně s nadšením. Pro ně je Rusko daleko, mají s ním spíš ekonomické vztahy než politické. Berlusconi o Putinovi mluví jako o svém příteli, Liga měla dlouhou dobu určité finanční výhody z Ruska. Hnutí pěti hvězd je zase protestní strana, takže část jejich politiků i voličů jsou zastánci různých konspiračních teorií a alternativních zpráv - a mají k Rusku blíž i po této stránce. Samozřejmě, určitá živná půda, že bude Rusko ovlivňovat skrze Itálii dění v Evropě, tu je; na druhou stranu ani během Berlusconiho vlády jsme očividný nárůst vlivu Ruska nezaznamenali.

Berlusconi nicméně nemusel řešit takové otázky jako anexe Krymu.

Ano, tehdy šlo spíše o ekonomické otázky, ale Itálie nikdy v mezinárodní politice nepatřila k silným hráčům, její zahraniční politika je velmi slabá jak v rámci NATO, tak Unie. Navíc se teď potýká s řadou socioekonomických problémů a migrací, takže těžiště její zahraniční politiky bude ležet spíše v Africe. Pokud bude v případné vládě zapojen Salvini a Liga, pak samozřejmě můžeme čekat, že budou akcentovat euroskeptickou notu, ale i oni narazí na limity unijní politiky a budou se muset přizpůsobit pravidlům hry.