Insolvence
Insolvence; ilustrační foto • Autor: ČTK

„Novela insolvenčního zákona, kterou poslanci přijali, je jistě krok správným směrem. Ale kdyby prošly senátní úpravy, mohl být ten krok větší a víc nás přiblížit praxi v západní Evropě,“ říká Radek Hábl. Bývalý finanční manažer ve firmách Pivovary Staropramen či IBM, se k zájmu o lidi v dluhové pasti dostal skrze vzdálenou příbuznou - obrátila se na něj o pomoc ve chvíli, kdy měla tři desítky dluhů po splatnosti a milionový dluh. Začal poukazovat na český dluhový a exekuční byznys, před třemi lety pak spolu s Otevřenou společností realizoval projekt Mapa exekucí. V poslední době loboval za to, aby novela insolvenčního zákona pomohla co nejvíce lidem v neřešitelné dluhové pasti - zejména s ohledem na praktiky, kterých jsme byli posledních 20 let svědky.

Co tedy znamená novela insolvenčního zákona pro dlužníky?

Určitě je to velký krok dopředu v tom smyslu, že umožní vstup do procesu oddlužení obrovskému množství lidí. Otázka je, kolika lidem umožní úspěšné oddlužení také na konci procesu. Záleží na tom, jak budou rozhodovat soudy, a to se nedozvíme dříve než za 5 až 7 let.

Dosud ten, kdo chtěl oddlužit, musel prokázat, že je schopen za pět let splatit aspoň 30 procent dluhů a zaplatit odměnu insolvenčního správce 65 340 korun. Tohle novela ruší.

Ano, tuhle podmínku novela ruší, ale jen na počátku procesu. Soudce nebude posuzovat, kolik je dlužník schopen během pěti let splatit. Pustí do oddlužení každého - a až po pěti letech bude zkoumat, jestli se dost snažil a bude opravdu oddlužen.

A pustí opravdu každého?

Výjimkou jsou lidé s nejnižšími příjmy, pro ně novela znamená dokonce zhoršení situace. Každý musí podle novely prokázat, že může platit měsíčně alespoň 2 178 korun - odměnu insolvenčního správce a stejnou částku věřitelům. Přitom je zákonem dané takzvané nezabavitelné minimum. Důchodce s příjmem 9 500 měsíčně nebude mít šanci do procesu vstoupit. Řešili jsme konkrétní případ takového člověka: nad nezabavitelnou částku mu zbývalo 2 048 korun, do oddlužení by proto podle novely nemohl, přestože by zaplatil věřitelům mnohem více než 30 procent dluhů. Předtím stačilo prokázat, že má na odměnu insolvenčního správce a splacení 30 procent dluhů. Pokud byly malé, těch 30 procent mohlo znamenat třeba 500 nebo 1000 korun měsíčně nad rámec odměny insolvenčního správce, soud by mu vstup do procesu oddlužení povolil.

16E_jaros_varianta
Radek Hábl • Autor: Milan Jaroš

Tuhle podmínku vložil do návrhu novely poslanec ANO Patrik Nacher. Proč vlastně?

Zdůvodňoval to tím, že chce vyvážit zájem věřitelů a dlužníků, aby proces nebyl jen pro proces a jediný, kdo bude v jeho průběhu uspokojen, bude insolvenční správce. Zřejmě si ale neuvědomil, že každá taková bariéra dopadne nejvíce na nejzranitelnější skupiny obyvatel, například právě na důchodce nebo samoživitelky. Dokud je dítě malé, nemohou do práce, a kvůli tomu se nemohou ani oddlužit. Takže budeme protahovat čas, než budou moci do oddlužení vstoupit, zbytečně jim dluh poroste o úroky, penále, poplatky, náklady vymáhání - a doplatí na to nejvíc děti, které budou vyrůstat v domácnosti postižené exekucemi.

Poslanec Nacher říká, že má pro nejchudší připravené řešení: změnit vyhlášku tak, aby mohli insolventnímu správci platit méně. To nestačí?

Stačilo by, ale to říkal už loni a za celou dobu, co se novela insolvenčního zákona projednávala, to nebyl schopen prosadit.  A když se to nepodařilo doteď, kde je jistota, že se to podaří potom? Myslím, že se tím Patrik Nacher jen snaží odlákat pozornost, aby nemusel přiznat, že něco nedomyslel.

Reklama
Reklama

Čtěte také: Poslanci schválili přísnější novelu insolvenčního zákona

Říkal jste, že přesto novela umožní vstup do procesu oddlužení obrovskému množství lidí. Dnes se to podaří zhruba 20 tisícům lidí ročně. Kolik to bude po novele?

Odhady jsou 50 až 100 tisíc lidí ročně. Otázka je, kolik lidí do procesu skutečně bude chtít vstoupit kvůli nejistotě, zda budou po pěti letech opravdu oddluženi, když se jim nepodaří splatit oněch 30 procent.  Proces oddlužení je totiž stojí 65 tisíc korun, navíc jim zůstává v porovnání s nepřednostní exekucí méně peněz.

Co musí člověk v oddlužení dělat?

Musí plnit podmínky, tedy pracovat nebo si hledat práci, nebrat na sebe další dluhy, resp. nesmí se u nich dostat do prodlení, musí odevzdávat veškeré mimořádné příjmy jako dědictví, výhry a dary. Po pěti letech pak bude insolvenční soud ještě přezkoumávat, zda dlužník vynaložil maximální možné úsilí. A je otázka, jak si to soudci budou vykládat. Podle novely se má za to, že kdo splatil za pět let aspoň 30 procent dluhů, splnil podmínky oddlužení. Kdo splatí méně, u toho budou soudci posuzovat právě ono maximální možné úsilí. A je otázka, jak se soudní praxe vyvine – vzhledem k očekávanému obrovskému množství případů to soudci mohou brát velmi formálně a toho, kdo nezaplatil 30 procent, neoddlužit. Mohou si také stanovit určitou vlastní hranici. Také mohou posuzovat každého dlužníka opravdu individuálně a uznat jeho snahu, oddlužit ho, i když splatí méně. Ale bojím se, že pokud po novele vstoupí do procesu oddlužení desítky tisíc lidí, soudci za pět let nebudou mít čas se tolika případy zabývat - a skončí to u nejjednoduššího formálního přístupu.

Co se stane, když někdo po pěti letech procesu oddlužen nakonec nebude?

Projde konkurzem, vrátí se do exekuce a zpětně se mu dopočtou úroky a penále za dobu v oddlužení. Navíc bude chudší o 65 tisíc, odměnu insolvenčního správce. Pro takového člověka, který se pět let snažil, to bude obrovská frustrace. Novela neříká, co je maximální možná snaha, nechává to na oné libovůli soudce. Je maximální možná snaha, když člověk s vysokoškolským diplomem dělá prodavače? A co když někdo ztratí práci a nebude moci najít jinou ve svém oboru? Měl dělat metaře, aby měl alespoň nějaký příjem?

Patrik Nacher
Nestraník za ANO, poslanec Patrik Nacher • Autor: HN – Matěj Slávik

Jaký je život v procesu oddlužení?

Každopádně chudý, žijí s nezabavitelným minimem, často nižším než v exekuci, a pět let nesmí zakolísat. Když se jim rozbije pračka nebo přijde jiný nečekaný výdaj, není to z čeho hradit. Přitom se nesmí dostat do prodlení s žádným závazkem. Musí přiznávat veškeré příjmy, nepřipadá v úvahu, aby si přivydělávali načerno. Když to insolvenční správce zjistí, navrhne soudu proces oddlužení okamžitě ukončit. Není to žádný med, a už vůbec to není dluhová amnestie. Věřitelé získávají na rozdíl od exekucí všichni poměrně stejně.

V čem byly vstřícnější senátní úpravy, které nakonec poslanci odmítli?

Kontrolu, zda se člověk dostatečně snaží, přesouvala z konce procesu do jeho průběhu, to dávalo dlužníkovi větší jistotu a věřitelům více možností případné nesnažení se napadnout dříve než na konci procesu. Senátoři také definovali nepoctivý záměr. A zrušili bariéru pro vstup do oddlužení, těch zmíněných 2 178 korun - jako dosud by stačilo mít v krajním případě na odměnu insolvenčního správce.

Proč poslanci senátní úpravy nechtěli?

Osobně v tom racionální důvody nevidím, Senátní verze podle nich nabourávala rovnováhu mezi věřiteli a dlužníky. Argumentovali tím, že je nepřípustné, aby si člověk napůjčoval, věřitelům nic nezaplatil a byl oddlužen. Jenže to je představa zcela iluzorní. Neumím si představit, že by někdo nezaplatil věřitelům ani korunu, soud ho v oddlužení ponechal a nakonec ho i oddlužil.

Má nás mrzet, že senátní úpravy se nakonec do novely insolvenčního zákona nedostaly?

Určitě ano. I ve schválené podobě je novela určitě dobrá, je krokem vpřed, ale kdyby prošly senátní úpravy, mohl být ten krok větší, mohli jsme se lépe vypořádat s temnou minulostí navíc se přiblížit běžné praxi v západní Evropě. Novela obsahuje celou řadu dobrých změn a pomůže velkému počtu lidí, ale se senátními úpravami by se pomohlo ještě více lidem.

Co vůbec vedlo k problému takových rozměrů?

Docílili jsme toho zejména tím, že tu byl dlouho tolerovaný nemravný obchod s dluhy. Nebankovní společnosti poskytující úvěry nebyly regulované a dokázaly vytvořit z 15 tisíc i půlmilionový dluh, který jim často posvětil soukromý rozhodce místo nezávislého soudu. Byly tu dlouhá léta vysoké advokátní tarify u bagatelních částek, takže se vyplatilo vytvářet korunové dluhy a v rámci vymáhacího procesu z toho vytvořit desetitisícové položky. Konkurence mezi exekutory vede k obrovské dravosti některých exekutorských úřadů, které získávají konkurenční výhodu i za cenu zatažení lidí do sekundárního zadlužení. Zatímco nebankovní společnosti jsou od roku 2016 regulované, rozhodčí smlouvy zakázané a advokátní tarify snížené, konkurence mezi exekutory přetrvala a zůstala posledním velkým krokem, který je třeba udělat k vyčištění českého exekučního prostředí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte