anti-Brexit protesters
Anti-brexitoví demonstranti před britským parlamentem • Autor: REUTERS

Co to ti Britové blbnou? To je v těchto dnech jedna z nejčastějších otázek, kterou autor textu dostává. Proměna obrazu země, kterou jsme si už nejméně od Čapka spojovali sice s rázovitostí, ale především s pragmatičností, rozumem a spolehlivostí, je skutečně radikální. I za zdánlivou iracionalistou dnešního chaosu na britské politické scéně se však skrývá jistá logika. Britové udělali zásadní chybu, když do svého staletími prověřeného a vyváženého politického systému vpustili prvek, který tam neměl co dělat -  referendum v zásadní politické otázce o budoucím směřování země. A zacyklenost dnešní situace je výsledkem střetu dvou nekompatibilních postupů.

Mezi tradiční britskou stranickou politikou a referendem je jeden základní rozdíl. Do parlamentu se volí v okrscích většinovým systémem a jednotliví poslanci tak celkem hodně odráží osobitost lokálního prostředí. Parlamentní volby sice skončí obvykle většinovým vítězstvím jedné strany - i když ty poslední spíše ne a Británie objevuje “kouzlo” koalic a menšinových vlád. V jistém smyslu však mají několik stovek různě odstíněných výsledků.

Reklama
Reklama

Další boj o obsah politických rozhodnutí pak probíhá permanentně uvnitř stran, kde k tomu určení vysocí straničtí představitelé (whips) hledí sjednat mezi straníky pořádek a zajistit více méně jednotné hlasování. To se liší podle důležitosti zákonů: někdy je disciplína volnější, někdy tužší. V praxi to za pomoci akrobatického balancování umožňuje prosadit věci, jež jsou pro stranické směřování klíčové, a zároveň ponechat poslancům možnost demonstrovat před voliči vlastní individualitu na zákonech, se kterými vláda nestojí a nepadá.

Naopak referendum proběhlo plošně s výsledkem jediným, těsným vítězstvím stoupenců odchodu. Co je ale v součtu jednotným celonárodním výsledkem, vypadá zcela jinak na úrovni jednotlivých okrsků, jež samozřejmě volily každý po svém. Výsledkem je, že především velké strany, labouristé a konzervativci, teď mají ve svém táboře různě (a někdy zcela protikladně) naladěné okrsky. Například část například labouristických poslanců v dnešním parlamentu stojí na ramenou voličů, kteří v referendu hlasovali převážně pro odchod, jiná zase vděčí za zvolení stoupencům členství v EU.

Theresa May
Theresa May • Autor: Ben Birchall

U konzervativců je rozdíl spíše v představách o podobě brexitu: některé okrsky ovládají stoupenci co nejrazantnějšího odchodu, jiné jsou podstatně umírněnější. V každém případě voliči i nadále očekávají, že budou poslanci svým hlasováním odrážet jejich postoje a poslanci vědí, že pokud se odchýlí příliš, bude s jejich parlamentní kariérou nejspíš ámen. Kompenzovat a politicky obchodovat přitom není kde a na čem - brexit zcela ovládl debatu posledních dvou let.

Aby situace nebyla příliš jednoduchá, otázka členství v EU navíc obvykle není prioritou voličů, takže v mimořádných volbách konaných pár měsíců po referendu uspěli navzdory jeho výsledku minimálně ze dvou třetin poslanci, kteří sami hlasovali pro setrvání. Voličům to zjevně bylo jedno, upřednostňovali jiné body programu a osobnostní rysy poslanců, nebo se snažili výsledek referenda vyvážit.

V každém případě výsledkem je to, že se dnešní parlament nedokáže shodnout na žádném řešení. Whips sice teoreticky nadále vymáhají stranický pořádek, ale ve skutečnosti tak činí mnohem méně razantně, než bývalo zvykem, protože jim neustále hrozí, že se jim jejich strany roztrhnou na několik kusů. V praxi se to ostatně děje. Vznikla nová skupina poslanců odpadlých od labouristů i konzervativců; poslední dramatický odchod z konzervativní strany se odehrál v pondělí.

Média a komentátoři neustále vyzývají politické špičky, ať dají přednost zájmu země před “úzkými stranickými ohledy” - ale to v praxi a v očích vyděšených politiků znamená, že mají kvůli brexitu, v nějž mnohdy ani příliš nevěří, dopustit destrukci svých historických partají, přičemž další volby mohou přijít kdykoliv. Nejlepším příkladem je sama premiérka Theresa May, která vedla velmi vlažnou kampaň za setrvání v EU, premiérkou se stala s vágním heslem, že “brexit znamená brexit” - a od té doby se v podstatě snaží vyřešit rozkol mezi politiky z různě vyladěných volebních okrsků ovládaných vlastní stranou. Ano, může se zachovat státnicky a pokusit se najít podporu u opozice, ale výsledkem bude pravděpodobně rozpad konzervativní strany a vítězství Jeremyho Corbyna v příštích volbách. Labouristé uvažují úplně stejně.

Tohle dilema je zapotřebí mít na paměti, když týden co týden čteme, že se poslanci opět nedohodli vůbec na ničem. V pondělí odmítli hned čtyři různá řešení brexitu, návrh premiérky zavrhli již třikrát - a co bude dál, neumí odhadnout nikdo. Kdyby byla na britské politické scéně v tuto chvíli skutečně těžká státnická váha, nějaký Winston Churchill brexitu, snad by ten uzel dokázala rozetnout. Systém, jenž má zajistit fungování pro dlouhá období běžné politiky vykonávané obyčejnými smrtelníky, ale zjevně narazil po nedomyšlenému tahu s referendem na své limity.

https://twitter.com/BBCNews/status/1113058729434513408

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jiří Sobota

redaktor, zahraničí

sobota2
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1873

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte