Jsme v Mnichově, ve věznici pro dopadené ilegální přistěhovalce, kteří tu čekají na převoz do zemí, odkud do Německa přišli. U jednoho stolu se s novináři setkávají Werner Bauman - vedoucí dozorců, Tobias Pretsch - právník pracující pro věznici, Lothar Hackling - sociální pracovník zodpovědný za deportované, David Kedir – pětadvacetiletý přistěhovalec z Iráku, a Valerij – třiatřicetiletý přistěhovalec z Ukrajiny.
Krátké setkání, které se odehrálo v rámci novinářské cesty v létě minulého roku, by mohlo sloužit jako základ tragikomické divadelní hry. Proto místo běžného blogového příspěvku jen cituji z naší diskuse:
Dozorce: „Zadržovaní dostávají od města kapesné, 38 eur měsíčně. Ty peníze ale nemají u sebe, spravujeme je za ně. Dvakrát do měsíce je otevřený vězeňský obchod, kde si z toho můžou koupit, co potřebují, pizzu, sekanou… Obchod provozuje podnikatel z Mnichova.“
Právník: „Před deportací tady bývají v průměru 52 dní. Kdo má dost peněz, ten si let domů musí zaplatit ze svého. Můžou tu být nanejvýš 18 měsíců. Když během té doby nezjistíme jejich identitu, tak je musíme propustit. Stane se ale jen výjimečně, že to někdo vydrží a neprozradí se.“
Ukrajinec: „Co budu dělat až se vrátím do Kyjeva? Vydám se znovu na cestu do Německa…“
Dozorce: „Většina z nich má televizi, to je skvělé. Mohou si ji z kapesného pronajmout, nabízí ji jeden mnichovský podnikatel, za šestnáct eur měsíčně. Můžou se pak čtyřiadvacet hodin koukat na bednu, to není moc odlišné od toho jak žijí lidé mimo věznici. Nemají to tu špatné - Mohamedán nemá rád vepřové, tak mu žádné nedáváme.“
Ukrajinec: „Je tisíc cest, jak se do Německa dostat. Převoz stojí od tisíce do dvou a půl tisíce eur. Naposledy jsem při převozu strávil čtyřiadvacet hodin v kufru auta. Neudělal jsem nic zločinného, nejsem žádný zločinec. Co tedy mohu udělat, abych se do Německa dostal legálně? Na to jsem se už kolikrát zeptal, ale nikdo mi nedal kloudnou odpověď.“
Iráčan: „Tady ve vězení jsem se naučil německy. V roce 2007 jsem v Německu požádal o azyl, přišel jsem sem přes Itálii, protože tu mám hodně příbuzných. Ale teď budu deportován zpátky do Itálie, protože to byla první země v EU, do níž jsem vkročil. Pět let se nebudu smět do Německa vrátit, ale v Itálii budu žít legálně. Jenže tam nikoho neznám a nemám ani byt, asi budu žít chvíli na ulici.“
Novinář: „Odsunuté migranty po návratu domů často čekají velké problémy. Zadlužili se na cestu, často se na jejich cestu do Evropy složila celé rodina nebo sousedé. Přemýšlíte někdy nad jejich osudem?“
Sociální pracovník: „Jasně, občas je to těžké. Evropa a Německo se k těm lidem moc velkoryse nechovají. Musím se od toho odpoutat, to k mé práci patří. Někdy se to daří více, někdy méně. Je to zvlášť těžké, když člověk slyší příběhy migrantů z Afriky.“
Právník: „Nemůžu se zabývat jednotlivými osudy, všichni zadržení sou si rovni a chováme se k nim naštěstí důstojně.“
Dozorce: „S tím, že jejich deportace je pro ně málo radostná, se naštěstí nemusím moc zabývat.“
Ukrajinec: „Doma mám dvě děti, musím pro ně něco udělat. Jsem tu zatím tři měsíce, už jednou jsem byl z Německa deportovaný, tehdy jsem tu načerno pracoval dva roky. Pokládám parkety a pracuju na staveništích, pracoval jsem 12 až 14 hodin denně a vydělal si kolem dvou tisíc eur měsíčně.“
Iráčan: „Měl jsem doma malý bar a kasino, všechno jsem prodal před cestou do Evropy, cesta z Turecka do Itálie mě stála osm tisíc eur.“
A na závěr jedna zajímavá lingvistická vložka. Některé německé neziskovky už nehovoří o „ilegálních migrantech“, ale o „ilegalizovaných migrantech“. Chtějí tím říct, že přistěhovalci nejsou ze své podstaty nezákonní, kriminální. Do této škatulky a do riskantního života mimo zákon je teprve tlačí přísná politika evropských států.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
