Všechny problémy nejde vyřešit

V Sýrii pokračují masakry a všichni se na to v televizi jen bezmocně díváme. Opakuje se Bosna nebo Rwanda devadesátých let, kdy mezinárodní společenství podobně nečinně přihlíželo zločinům proti lidskosti?

Ve Rwandě, ve Srebrenici nebo ještě loni v Libyi bylo po ruce poměrně snadné vojenské řešení, které mohlo vraždění zastavit. V Sýrii, myslím, neexistuje. Bohužel je z mnoha příčin jiná – tamní sektářské rozpory jsou propojené s rivalitou mezi regionálními mocnostmi, které teď v Sýrii podporují různé spřátelené frakce. V takové situaci by každá vojenská intervence riskovala, že tu již dnes tak špatnou situaci ještě dále zhorší. Navíc se proměňuje opozice, není jednotná a obsahuje silné nedemokratické proudy. Při každém zvažování vojenského zásahu musíte promýšlet, kolik dobra a kolik utrpení můžete potenciálně způsobit. A takové promýšlení v případě Sýrie zatím od intervence zrazuje.

Takže můžeme jen přihlížet?

Jedna věc je samozřejmá: Asadův režim od prvního dne nenásilných protestů v zemi páchá zločiny proti lidskosti. Problém však je, že teď už podobné zločiny páchá i opozice. Je tedy jasné, že by mezinárodní komunita měla ze všech sil chránit syrské civilisty. Ale jaké strategie k tomu zvolit? To je teď strašně obtížně rozpoznatelné. Je třeba sporné, jestli by pomohlo zavedení bezletových zón, které by chránily část země. Někteří armádní odborníci je prosazují; jiní tvrdí, že by NATO nevyhnutelně zatáhly do větší války se syrskou armádou.

Pro běžné Syřany toto přemýšlení znamená, že jsou ve stejné situaci jako obyvatelé Bosny v devadesátých letech. Někdo je masakruje, svět o tom dobře ví, a přesto není ochotný nebo schopný tomu zabránit.

Je to pravda, přesto jsme, myslím, dále než v devadesátých letech. Možná jsem podivným optimistou, ale věřím tomu, že do značné míry zmizel tehdy rozšířený pocit, že nám do takových válek nic není. Jsem upřímně přesvědčený, že jsme se dostali dále a cítíme větší zodpovědnost za civilisty ve vzdálených krajinách, třeba shoda na zásahu v Libyi byla obrovským evolučním krokem. Sýrie ten celkový posun vpřed zase zastavuje.

Na druhou stranu je současný odpor řady států proti přísnějším rezolucím OSN také částečně důsledkem intervence v Libyi. Mnoho zemí, které zásah v Libyi podpořily, získalo do značné míry oprávněný pocit, že Západ tehdy přesáhl svůj mandát. Odsouhlasily původně jen ochranu civilistů, jednotky NATO pak ale mířily k pádu Kaddáfího a ke změně režimu.

Celkově si myslím, že se nikdo, ani Rusko, nechce vrátit do doby naprostého odvracení zraku od válečných katastrof. Důležité je si uvědomit, že nemáme řešení pro všechny občanské konflikty, které se na světě objeví. Mezinárodní vztahy umějí být komplikované.

Financial Times nedávno citovaly vysoce postaveného diplomata, který anonymně uvedl, že si mezinárodní společenství na válku v Sýrii pomalu zvyká. Podle jeho názoru hrozí, že světová diplomacie půjde dál svým tempem a válka v Sýrii bude měsíce, roky pokračovat na okraji pozornosti.

Myslím, že to je příliš pesimistický a cynický pohled. Nemyslím si, že svět ztratí o Sýrii zájem. Hrůzy, které se tam odehrávají, včetně úmrtí civilistů, dětí, způsobí, že na ni díky pozornosti médií nezapomeneme.

Měl by teď Západ poslat více zbraní rebelům?

Jen pokud jste si jistý, kam tyto zbraně míří. Pokud tedy víme, že putují do rukou skutečných demokratů usilujících o mír. Některé opoziční skupiny se bohužel radikalizují a kážou nenávist a pomstu vůči menšinám. Poslat do Sýrie zbraně, které by se dostaly do jejich rukou, mír v žádném případě nepřinese.

Co by teď tedy měli evropští a američtí politici dělat?

Nebránit se politickým jednáním. Situace připomíná pat. Vláda ani opozice není schopna soupeře porazit. Boje takhle mohou pokračovat klidně roky. Z historie se ale můžeme poučit v tom, že obě strany konfliktu mohou i po krutých bojích změnit své postoje a chovat se opět racionálně. Třeba pokud by opoziční síly působily jednotněji a důvěryhodněji, zvýšil by se tlak na Rusko, aby změnilo svůj jednoznačně prorežimní postoj – to by zase vytvořilo větší tlak na Asada, aby hledal i jiná řešení než válku. Takhle by se časem mohla vytvořit nějaká minimální shoda na částečné změně režimu, při které by nikdo úplně neprohrál. Bude to nesmírně složité. Neexistují však jednoduchá vojenská řešení – kdo to tvrdí, ten nemá pravdu.

Ale může ještě Evropská unie brát Asada jako normálního partnera, který se třeba dohodne s opozicí? Přece jen stojí v čele režimu, který je založený na diktatuře a bohatnutí jeho rodinného klanu. Jak je to slučitelné se sdílením moci s opozicí?

Je jistě těžké představit si samotného Bašára Asada, jak se dělí o moc. Ale není nemožné najít přechodné řešení. Podílel jsem se na řešení občanské války v Kambodži, která byla ještě složitější, se spoustou sporů mezi samotnými komunisty i nekomunisty, mezi Khmery i vietnamskou armádou, s protichůdnými mocenskými zájmy Číny a Ruska v regionu. Přesto jsme prosadili přechodnou vládu a nastartovali tak dynamiku, která nakonec Kambodžu dovedla až k míru. Proto jsem skutečně přesvědčen o významu politických jednání, o tom, že je potřeba udržet svou mysl otevřenou.

Všichni samozřejmě nesnášíme představu vyjednávání s ďáblem, ale vyjednávání většinou neprovádíte s přáteli. Principem řešení konfliktů je vyjednávat s lidmi, kteří vám nejsou úplně blízcí. Navíc tady nejde jen o Asada, jehož chování je skutečně dost odporné. Většina alavitů za ním dále stojí, jsou velmi zranitelnou menšinou a jejich obavy musíme brát vážně. Bude potřeba vymyslet nějakou ochranu jejich zájmů v postasadovské Sýrii, třeba formou zaručeného zastoupení alavitů v budoucím parlamentu nebo jinou cestou.