
Tísníme se na korbě starého pick-upu, přes hradbu těl ani nejde spočítat, kolik nás na palubě vlastně je. Něco mezi dvaceti a třiceti, přitom už v deseti by tu bylo těsno. Jeden spolucestující mi stojí na noze a celou cestu se třu o záda zpocenému chlapci s kulichem spleteným ze zelené, zlaté a červené vlny, barev zambijské vlajky. Ale jinak se do necelých dvacet kilometrů vzdáleného letního sídla litungy, respektovaného krále Loziů, hromadnou dopravou dostat nejde.


Za hodinovou cestu všichni platíme v přepočtu zhruba sto korun, a tuto cenu platí relativně bohatý běloch i místní lidé, kteří si v Barotselandu - nejchudším a nejtradičnějším regionu na západě Zambie - často vydělají jen pár desítek dolarů měsíčně.
Projíždíme pískem, který se práší na korbu a zasekává ve vlasech. Přejíždíme přes hrbolky, vyhýbáme se srázům, vidíme betonové zbytky silnice, kterou tu po neprůhledné státní zakázce zkoušela stavět jedna kuvajtská firma. Silnice nevydržela náraz vody při prvních jarních záplavách řeky Zambezi a proto z Mongu, centra provincie, k angolským hranicím vede jen písečná cesta s tak hlubokými výmoly, že je auta musí každých pár set metrů objíždět hlubokým pískem.
Na korbě řve dítě a jeho krásná, mladá matka neví, co si s padající a brečící hlavičkou počnout. Předjíždějí nás terénní auta nevládních nebo mezinárodních humanitárních sdružení. Chlapci v otrhaných basketbalových tričkách nesou dlouhé kilometry domů velké chycené ryby; ženy se tahají s nákladem kasavy, rýže nebo dřeva. Hodinu se kodrcáme dvacet kilometrů směrem k Lealui, kde leží sídlo jednoho z nejuznávanějších tradičních vládců na jihu Afriky.
Síla litungovy autority a hrdost Loziů na svou minulost vychází ze skutečnosti, že se Barotseland těšil privilegovanému postavení v britském koloniálním systému. V roce 1890 totiž tehdejší litunga Lubosi Lewanika přijal „ochranu" britské královny Viktorie, díky níž chtěl zvýšit prestiž svého panství, získat ochranu Britů v pravidelných drobných válkách se sousedními kmeny a nenechat se ovládnout Portugalci a Němci, kteří do oblasti také pronikali.
Smlouva byla výhodná i pro Brity, kteří díky ní dokázali získat první území severně od řeky Zambezi. Barotseland se stal branou, skrze níž si začali podmaňovat zbytek dnešní Zambie. Nakonec království přes protesty Lewaniky a hlavně jeho konzervativnějších rádců a ministrů anektovali, panství ale získalo postavení královského protektorátu, kterému i pod britskou hegemonií zůstala značná svrchovanost. Kolonialistům ostatně o mnohé nešlo - v zemi Loziů nenašli žádné nerosty, ani zde nechtěli zakládat komerční farmy.
V roce 1902 byl král Lewanika dokonce pozván do Londýna, aby se zúčastnil korunovace krále Edwarda VII. Z cesty si přivezl novou uniformu britských velvyslanců, která nápadně připomínala uniformu námořního admirála. Stala se slavnostním litungovým krojem.
Dříve býval litunga při slavnostních příležitostech oděný do zvířecí kůže, po návratu z Londýna na sobě měl zlato-černou uniformu, na nohou černé lakýrky a na hlavě vysokou černobílou čapku. V jeho rukou alespoň zůstal tradiční královský bičík. Britové se zavázali, že každému novému litungovi na míru ušijí dvě uniformy a dodnes tento závazek plní.
Z úředníka náčelníkem, z byznysmena králem
V průdyšném tílku a s čapkou na hlavě starší šlachovitý muž staví novou chýši. Jmenuje se Francis. Svazuje trsy slámy, kterou dále upevní na konstrukci sestavené z dlouhých, úzkých kmenů místního stromu. Francis je jedním z litungových indunů – ministrů. Je náčelníkem nedaleké vesnice, ale žije zde, v Lealui, vesnici s královskou historií a tradicí.
Dům v příštím týdnu zpevní blátem a připevní na střechu slámu. Pak bude mít nové, kvalitnější bydlení, říká s hrdostí. S občasnými opravami může dům vydržet třeba dvacet let, jako sousedův, a to ačkoli vesnici každým rokem zaplaví velká voda. Všichni obyvatelé před ní prchají při velké slavnosti Kuomboka, kdy tradiční černo-bíle pruhované lodi odvážejí vesničany do bezpečí výše položeného městečka Limulunga, kde stojí zimní královský palác.
Francis mě odvádí do svého současného skromnějšího bydliště. U chýše posedávají členové jeho rodiny a sousedé. Uvnitř je tma a těsno, návštěvník se musí skrčit a s trochu staženými koleny se může uvelebit na pohovce. Francis se hrabe ve skříni a ukazuje své fotoalbum. Na snímcích je zaznamenán v tradičním místním ministerském kroji, na starších fotkách je oděný v kravatě a šedém obleku - to ještě ve městě Kitwe v provincii Copperbelt pracoval jako účetní v dole na měď.
Jdeme spolu do vesnice, na hlavní „třídu", kde si společně na popraskané plastové stoličce před malým obchodem dáváme vychlazenou pomerančovou Fantu. Francis má hrdý pohled a jeho mluva vzbuzuje respekt. „Potřebuju peníze, dejte!" promluví procházející vesničan a zírá skleněným opileckým pohledem. Říkáme, že mu nedáme. Proklíná nás a nadává a znovu si říká o peníze. Třeba jen na pivo. Nebo na Fantu. Odmítáme. Chce aspoň napít Fanty. Odmítáme. Rozčiluje se.
Francis se usmívá a mlčí. Pak s hrdostí vypráví o přísně střeženém paláci. O tradicích, které by se navždy měly udržovat, aby lidem zbyla úcta ke světu. O tom, že dnes všechno kolem není úplně dobré. Co přesně? „Nedodržují se některé hodně staré a důležité tradice," říká. Například ta, podle které má litunga zůstávat po celé léto zavřený v paláci tady ve vesnici a neukazovat se lidem.
Současný litunga své panství modernizuje, provozuje vlastní rýžová pole, hovoří s lidmi i se zahraničními investory. Sám studoval ve Velké Británie, vedl velký státní potravinářský podnik a zbohatl na rančích. Pak ho ale zvolili králem a on se vrátil do kraje svých předků, kde kromě dětství nikdy nežil. Vrátil se vládnout lidem, kteří tu v chudobě a přísných tradicích žijí celé své životy.
Ale nepřestalo mu chutnat pivo, a tak se prý nechává vozit tajně do hospod, kde popíjí a kde se i opíjí. Vlastní mobilní telefon a bez kontroly parlamentu a mocné královské rodiny tak – tradicím navzdory - komunikuje se světem za branou paláce. Inovuje podnikání, dává povolení usadit se v oblasti cizincům, bělochům i Arabům. Jen Indové sem podle pořád platného, zhruba sto let starého zákonu tehdejšího litungy přijít nesmí, mají prostě zákaz vstupu. Litunga pouští do Barotselandu zahraniční podnikatele i nevládní sdružení, otvírá zkrátka kraj a národ Loziů zbytku Zambie a modernímu světu.
Cesta byla podpořena Expedičním fondem cestovatelského portálu Hedvábná stezka, první verze článku vyšla na serveru www.hedvabnastezka.cz
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].