„Zlatý švédský standard,“ říká výzkumník James Mackie ojedinělému švédskému zákonu, který vyžaduje, aby každý krok švédské vlády v konečném důsledku přispíval ke globálnímu rozvoji.
„Všechna ministerstva musí domýšlet globální dopady své práce. Každým rokem to musí prokázat ve zprávě, kterou pak novináři i poslanci pozorně čtou. Takhle asi vypadá ideál, kterým můžeme poměřovat práci všech ostatních zemí v oblasti rozvojové spolupráce. Nemá smysl vydávat hodně peněz na pomoc, když ostatní politiky – obchodní, rybářská, zemědělská, životního prostředí – ve svých důsledcích rozvojovým zemím škodí,“ tvrdil Mackie, programový ředitel think-tanku European Centre for Development Policy Management, na bruselském semináři o potravinové krizi.
Poznání, že samotná rozvojová pomoc může z principu chudé státy podpořit jen minimálně, se - zdá se - mezi špičkovými bruselskými odborníky a praktiky rozvojové politiky stalo samozřejmostí. I podle generálního ředitele EuropeAid Koose Richelle je totiž nejdůležitější zajistit – ideálně podle švédského vzoru - aby cílům relativně skromné rozvojové pomoci neodporovaly mnohem mocnější oblasti politiky: pravidla obchodu, zemědělské politiky, ochrany klimatu a podobně. Ty totiž mohou pracně dosažené výsledky pomoci snadno zhatit.
Státy Evropské unie dnes platí šedesát procent celosvětové rozvojové pomoci, kolem padesáti miliard eur ročně (pro srovnání Spojené státy platí kolem 20 procent). A Evropa je nejen dárcem nejštědřejším, ale také nejsofistikovanějším. Zvláště skandinávské země, Holandsko a také Irsko jsou považovány za příklady vysoké efektivity.
Česká republika a ostatní postkomunistické státy jsou zatím na tomto poli začátečníky, a to nejen měřeno minimálními částkami, kterými přispíváme, ale také propracovaností naší politické strategie. Neškodí proto podívat se i na další důležitá témata a trendy, které James Mackie a Koos Richelle během bruselského semináře zdůrazňovali. Není zde prostor diskutovat příčiny, proč rozvojová pomoc v minulých šedesáti letech často selhávala. Vycházím z předpokladu, že v mnoha případech bohužel smysluplná nebývá a že se až příliš často prováděla špatně - to však neznamená, že je automaticky sypáním peněz do bezedné díry. Znamená to však, že vyžaduje spoustu zásadních reforem.
1. „Ještě před deseti lety vcelku spolehlivě fungovala takzvaná vázaná pomoc. Evropský stát dal rozvojové zemi peníze nebo půjčku na to, aby si koupila zboží nebo služby od toho samého bohatého státu – za cenu a za podmínek, o kterých se nesmělo vyjednávat. Takhle se neefektivně mrhalo až čtvrtinou prostředků, které Evropa a Amerika na pomoc oficiálně vydávaly. Ještě dnes zhruba deset procent evropské pomoci probíhá touto cestou, a to je potřeba změnit,“ tvrdí Koos Richelle.
2. Evropa se dnes také musí vypořádat s tím, že o její fondy pro Afriku žádají tisíce nevládních sdružení. „Tahle fragmentace, to množství individuálních projektů, to je podle mě pekelné,“ říká Richelle. Podobně vedle EuropeAid stále funguje 27 víceméně nezávislých rozvojových politik 27 členských států Unie, které často sledují své odlišné národní zájmy. Podle nedávné studie o efektivnosti evropské pomoci se zdvojováním pomoci, chaosem a administrativními výdaji každým rokem - opět zbytečně - ztrácí 3–5 miliard eur určených chudým zemím. Jenže náprava tohoto stavu by si vyžadovala jasnou dělbu práce mezi jednotlivými státy i mezi velkými neziskovkami, které se společné politice jen neradi podřizují.
3. Je to jen jeden z projevů potřeba přísně kontrolovat využití pomoci, která je mezi bohatými dárci hluboce zakořeněná. Pro čtenáře možná překvapivě se tato potřeba kontroly pomoci stává jednou z největších překážek její efektivity. Vede totiž k tomu, že kapacity nevládek a ministerstev v chudých přijímajících zemích jsou částečně paralyzované těžko představitelným objemem průběžných a závěrečných zpráv, žádostí o prodlužování příspěvku a přijímáním návštěv hodnotících mise. Proto Richelle i Mackie navrhují posílat co nejvíce peněz přímo do rozpočtů relativně důvěryhodných rozvojových zemí a nechat jejich přesné využití na tamních vládách.
„Spousta lidí je vůči této strategie skeptická, bojí se rozkrádání evropských peněz. Jenže dosavadní velké studie neprokázaly větší korupci než při běžné pomoci. Přetrvávají však výhody podpory rozpočtů - nebudujeme žádné paralelní nevládní struktury, ale podporujeme přímo práci státních institucí, které jsou odpovědné občanům,“ tvrdí James Mackie. V současné době přímo do rozpočtu rozvojových zemí plyne asi čtvrtina evropské pomoci, více si ji podle Richelle nepřejí ani samotné rozvojové státy: „V případě nesrovnalostí evropský penězovod zastavíme a toho se řada chudých států bojí. Chovají se v tomto smyslu trochu infantilně a chtějí po nás, abychom radši dále podporovali spoustu klasických projektů všech možných nevládek.“ Takto pomáhat se dá samozřejmě jen odpovědnějším vládám v Africe, Latinské Americe a Asii, ale je to nejlepší způsob, jak mezi bohatými a chudými zajistit partnerství. A také jak se bránit nepřehledné pavučině místních i mezinárodních nevládních organizací, které obvykle v chudých zemích vznikají – někdy se skvělými, jindy s mizernými výsledky.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
