Je to zapomenutá revoluce. Americkou revoluci, která skončila vznikem nezávislých Spojených států amerických i Francouzskou revoluci, která kodifikovala nezpochybnitelná občanská práva a zároveň dalším generacím ukázala, jak může revoluce započatá ve jménu ideálu skončit terorem, musí dobře znát každý maturant z dějepisu. O třetí velké revoluci přelomu 18. a 19. století - o úspěšné vzpouře otroků v dnešním Haiti – se učebnice dějepisu zmiňují jen okrajově.
Přitom byla jedinou úspěšnou vzpourou otroků v Novém světě, skončila vytvořením první černošské republiky a později inspirovala i konec otroctví ve Spojených státech. Na pozadí zemětřesení, které si na Haiti vyžádá zřejmě 150 až 200 tisíc mrtvých, si proto klíčový milník historie černochů v Severní i Jižní Americe alespoň krátce připomeňme.
Dnešní Haiti bylo koncem 18. století považované za „perlu Karibiku“, bylo nejvýnosnější kolonií Nového světa, pocházelo odtamtud 60 procent evropské spotřeby kávy a 40 procent spotřeby cukru. Území o velikosti třetiny Česka produkovalo 25 procent celé francouzské ekonomiky.
Celý tento rozvoj se ale týkal jen zhruba 40 tisíc bělochů, kteří na ostrově řídili úřady a spravovali výnosné plantáže. Svobodných (ale nikoli s bělochy rovnoprávných) bylo i dalších asi třicet tisíc míšenců, obvykle dětí bělošských mužů a černošských otrokyň, kterým se dostalo vzdělání ve francouzštině a někdy i majetku od svých otců. Vedle nich na ostrově žilo kolem půl milionu černošských otroků, především dovezených z různých koutů západní Afriky, kteří se opět dělili do dvou kategorií. Menšina narozená už na Haiti otročila většinou ve městech, v domácnostech bílých pánů. Většina narozená ještě v Africe dřela na venkovských plantážích. Tamní životní podmínky byly tak katastrofální, že černoši zhruba po dvaceti letech práce umírali a bylo proto potřeba z Afriky dovážet další a další „černé zlato“, jak se v té době někdy otrokům přezdívalo. Po celé 18. století se v lesích karibského ostrova organizovali uprchlí otroci, kteří pak často přepadávali a plenili farmy bělochů. Tresty pro chycené „rebelanty“ byly kruté – například upálení nebo rozlámání kostí při natažení těla na kolo.
Pod vlivem francouzské revoluce začali míšenci požadovat plná občanská práva. Současně haitští běloši požadovali nezávislost na Francii, které by zřejmě využili k ještě bezohlednějšímu využívání otroků. Otroci tomuto konfliktu elit zpočátku jen přihlíželi. Vzbouřili se v roce 1791 poté, co běloši na Haiti odmítli uposlechnout dekret francouzské revoluční vlády a udělit občanská práva i bohatým míšencům. Následná třináctiletá válka byla chaotická a krutá, plná znásilňování, mučení, vypalování farem a jejím výsledkem bylo odhadem 100 tisíc mrtvých černochů a 60 tisíc mrtvých bělochů (především vojáků z francouzských trestných expedic).
Do války vstoupili i Španělé a Britové. Otroci a míšenci v určitou dobu bojovali na straně španělské armády; později se přidali na stranu vojska republikánské Francie a společně porazili britské jednotky – bojovali zkrátka na té straně, která jim slibovala svobodu. Poslední jednotky na Haiti poslal Napoleon Bonaparte. Když se však haitští otroci dozvěděli, že Napoleon chystá krom francouzské suverenity obnovit i otroctví, tak se s úspěšným koncem vzbouřili znovu.
Za boj Haiťanů proti Napoleonovi mohou být vděční i Američané. Napoleona totiž výraznou měrou přiměl k rozhodnutí stáhnout se ze západní hemisféry a prodat Američanům obrovské území tehdejšího „teritoria Lousiana“, které teprve umožnilo vznik USA jak je známe dnes.
Začátkem roku 1804 pak Haiti vyhlásilo úplnou nezávislost, jenže okovů otroctví se nikdy nezbavilo. Nezávislá země zdědila společenský systém budovaný během století francouzské vlády – s úzkou vzdělanější a bohatší elitou míšenců a nevzdělanými, chudými černošskými rolníky. Po třinácti letech války byly plantáže a infrastruktura rozvrácené a podmínkou uznání nezávislého Haiti byl navíc vlastně souhlas s trestem - země musela splácet vlastnictví francouzských farmářů. V přepočtu na dnešní ceny se jednalo o zhruba 20 miliard dolarů a Haiti je definitivně zaplatilo až v roce 1947. Do té doby tato částka, do níž se mimochodem počítala i francouzskými vlastníky vyčíslená hodnota jejich otroků, vysávala přes polovinu rozpočtu Haiti. Z tohoto dědictví se Haiti nevzpamatovalo dodnes (což je fakt, který nijak neospravedlňuje místní korupci a selhání haitských elit).
Podrobnější analýzu toho, proč je Haiti dnes nejchudším státem západní hemisféry čtěte zde.
Výběr ze zahraničního tisku:
Tentokrát vybírám tři skvělé články z aktuálního vydání týdeníku Newsweek, které se z různých úhlů dívají na spor mezi Čínou a Googlem:
www.newsweek.com/id/231130
www.newsweek.com/id/231111
www.newsweek.com/id/231116
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
