Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Ost-blog

Nerovnost a budoucnost české levice

Návrat sociálních demokratů na scénu díky víkendovým volbám je snad dobrou zprávou, pokud to ovšem není varovný signál o tom, že českou společnost frustruje rostoucí nerovnost. V každém případě je dobrou zprávou to, že česká levice nepotřebuje ke svému úspěchu autoritativního Jiřího Paroubka. Pokud si levice osvojí alespoň některé myšlenky z nedávné programové konference, jako například že hodně drahou sociální politiku nelze důvěryhodně prosazovat skrze zkorumpovaný stát, může být zanedlouho opravdu důstojnou politickou alternativou. Pravice takovou konkurenci potřebuje – kdo si přeje absolutní dominanci pravice a absenci levicové alternativy, nechť se na důsledky takové situace podívá do Maďarska.

Ostatně, v celé střední Evropě dnes vládne pravice - jakkoli je tato nálepka někdy jen formální – a mám dojem, že po dvaceti letech budování kapitalismu je na čase začít vážně uvažovat o důsledcích, které může přinést narůstající nerovnost ve společnosti.

Na Západě se v poslední době o nerovnosti vášnivě debatuje, což jistě souvisí s krizí, která dala novou váhu těm hlasům, které už dávno varují, že něco není v pořádku.

V posledních dnech vyšlo ve Financial Times několik zajímavých komentářů na toto téma i se zajímavými daty. Jak píše například Gillian Tettová, americká horní vrstva si začíná uvědomovat, že její bohatství začíná být dokonce i v individualistické Americe trnem v oku střední třídy.

Za třicet let narostla nerovnost dramatickým způsobem. Od druhé světové války do roku 1980 se udržovala na stejné úrovni, když roční příjem jednoho procenta nejbohatších Američanů představoval deset procent z celkové sumy ročního příjmu všech. V roce 2007 však už jedno procent nejbohatších Američanů bralo celých 25 procent z celkového objemu příjmů všech ostatních. Krize sice zasáhla také tuto horní vrstvu - její celkové příjmy klesly o téměř 20 procent, ale vzhledem k jejímu bohatství ji to bolí mnohem méně, než zbylých 99 procent Američanů, jimž klesly příjmy téměř o 7 procent.

Pocit nespravedlnosti běžných Američanů je pak pochopitelný: dvě třetiny z nich si myslí, že vláda pomohla v krizi především bohaté třídě na úkor té střední a nižší. Boháči si začínají hněv těch ostatních uvědomovat a snaží se alespoň navenek chovat skromněji. Moc jim to ovšem nejde. Pěkný příklad zažila Tettová osobně, když mluvila s jednou paní z milionářské rodiny, která se rozhodla, že se svými dvěma dětmi tentokrát nepoletí na prázdniny soukromým letadlem jako vždycky, ale normální linkou (první třídou, samozřejmě). Důvod? „Aby se děti naučily stýkat s běžnými lidmi.“

Rostoucí nerovnost a nebezpečné „hrozny hněvu“ (čte se dnes ještě Steinbeck?) ovšem trápí i sociálnější západní Evropu. V Británii (stejně jako v Americe) je dnes rozdíl mezi příjmy bohaté a střední vrstvy největší od roku 1929. A zatímco bohatá vrstva má spoustu možností, jak zahojit své šrámy z nedávné krize, britská střední vrstva se ocitla pod velkým tlakem už před deseti lety a mnozí její příslušníci se jen zuby nehty drží v příjmovém pásmu, které je ještě opravňuje nazývat se střední vrstvou. Mnozí z ní zřejmě brzy vypadnou, což dělá britským politikům – dokonce i těm pravicovým – velké starosti. Všichni totiž dobře vědí, že právě silná střední vrstva je základním pilířem stabilní liberální demokracie.

U nás se často argumentuje tím, že cesta od rovnostářské společnosti z dob komunizmu ke zdravé míře nerovnosti v liberálním kapitalismu je ještě dlouhá a Brity či Američany stejně nikdy nedoženeme. Možná. Jenže pocit nerovnosti není totéž, co její skutečná míra. Možná více než rostoucí nerovnost samotná je rostoucí pocit z ní skutečným důvodem návratu sociální demokracie na scénu. Pak je ovšem namístě otázka, zda úspěch levice je dobrou zprávou anebo spíše varovným signálem, že česká společnost se zlobí.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].