Ukřivděnost, touha po obnově velikosti, kultura oběti. Co mají společné Putin a Si?

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Každý obor má své velké otázky; témata, která se vplíží prakticky do každé diskuze, ať už začala kdekoliv. A bavíte-li se tak dnes o čemkoliv souvisejícím s mezinárodními vztahy, jsou vysoké šance, že skončíte u debat o tom, kolik velmocí dnes svět má, zda jsou Spojené státy opravdu tak dominantní jako dřív, a jakou roli v mezinárodním řádu hrají státy, kterým se americká převaha nelíbí, jako například Čína nebo Rusko. Toto vydání Jestřábů a holubiček na největší otázky mezinárodních vztahů v roce 2023 bohužel neodpoví, ale doporučí vám, kam se obrátit, pokud vás baví zrovna o tomhle přemýšlet. Vesměs jde o podcasty, které autorku tohoto newslettteru zaujaly, tudíž ideální, pokud si chcete přemýšlení nad vysokou geopolitikou vzít s sebou třeba na výlet.

1. Britský podcast These Times zaštítěný politickým webem UnHerd vznikl teprve letos v květnu, ale i proto, že angažoval dvě známé tváře, rychle prorazil. Světové dění v něm totiž probírají Helen Thompson, profesorka geopolitiky na Cambridge a komentátorka bývalého úspěšného podcastu Talking Politics, a novinář UnHerd Tom McTague, který dřív psal třeba pro The Atlantic. V červnové epizodě nazvané příznačně Nový světový řád? nerozebírají nic víc a nic míň než to, že co titulek naznačuje.

Kdo by chtěl hledat začátek světa, v kterém dnes žijeme, musí podle autorů zpátky do roku 2008. V srpnu Rusko podniklo invazi do Gruzie, v září padla americká banka Lehman Brothers a začala finanční krize a v listopadu byl prezidentem zvolen Barack Obama, který sliboval, že pod ním Amerika opustí Blízký východ. Když se člověk podívá na některé dobové komentáře, tehdy měl začínat postupný úpadek Spojených států. Při pohledu na rozkolísané americké banky a chaos na Wall Street se Evropa zdála rozumnější a vyspělejší částí Západu, která se navíc od Ameriky čím dál tím více emancipovala, jak bylo vidět i na tehdejším rozhodnutí Francie a Německa zablokovat slib členství v NATO pro Gruzii a Ukrajinu.

Zpětně viděno tam naopak začal příběh větší závislosti Evropy na Spojených státech, který trvá dodnes. Finanční krize do Evropy přišla jen o pár let později a ukázala hloubku závislosti evropských bank na těch amerických. Ekonomické problémy pak evropské země vesměs řešily šetřením, což se projevilo mimo jiné i na seškrtání vojenských rozpočtů. Následky této strategie jsou ve své plnosti vidět v dnešní závislosti Evropy na americké vojenské podpoře Ukrajiny.

Minulé desetiletí bylo zároveň obdobím, kdy se USA definitivně začaly přeorientovávat na Čínu, ale paralelně s tím rostla moc Ruska. „Obama tlačil na odchod z Blízkého východu, což se nakonec nepovedlo. Kvůli tomu, že chtěl věnovat energii Číně, ale třeba také odmítl intervenovat v Sýrii, ačkoliv ho k tomu lidé kolem něj přemlouvali,“ říká McTague. Jak v Sýrii, tak v dalších zemích příležitosti využilo právě Rusko - a výsledkem byla situace, v níž Čína rostla na významu a nenápadně sílila i Moskva. Tedy trend, který vyvrcholil loňskou invazí na Ukrajinu.

2. V roce 1941 napsal Henry Luce, tehdejší editor amerického magazínu Time, text, v kterém oznámil, že začíná „americké století“. A trefil se, během dalších šedesáti let bude Amerika většinu času nejsilnější zemí světa, supervelmocí, jakou dějiny ještě neviděly. Jak to ale bude v 21. století? Nad tím se zamýšlí v epizodě podcastu Past, Present, Future britský politolog David Runciman se svými dvěma hosty, bývalým britským ministrem zahraničí Davidem Millibandem a shodou okolností již citovanou Helen Thompson.

Jak Milliband, tak Thompson jsou skeptičtí k argumentům, že Spojené státy jsou v zásadním úpadku. „V roce 1990 tvořila americká ekonomika čtvrtinu světového HDP a dnes má pořád čtvrtinu. To Evropa se propadla na úkor asijských států, ne USA,“ říká Milliband. On i Thompson ale souhlasí, že Spojené státy svůj vliv prosazují ve zcela jiném světě než ve dvacátém století. A zda si ho udrží, budu záležet na tom, jak se na nové podmínky adaptují. Například americko-čínské soupeření probíhá díky vzájemnému provázání ekonomik ve zcela jiném kontextu než studenoválečný konflikt se Sovětským svazem. „Když si vezmeme například otázku klimatické změny, tak USA i Čína spolu na jednu stranu musí spolupracovat, ale na druhou stranu také intenzivně soupeří, kdo ovládne zelenou tranzici. A Čína má v tuto chvíli solidní náskok díky kontrole klíčových surovin pro výrobu zdrojů obnovitelné elektřiny,“ říká například Thompson.

Dalším rozdílem oproti dvacátému století je podle Thompson i Millibanda fakt, že dnes nefunguje západní popis hlavního spor světové politiky coby soupeření mezi svobodnými demokraciemi a autoritářskými státy. Ukazuje to i válka na Ukrajině, kdy řada světových demokracií typu Indie nebo Brazílie odmítly převzít západní vnímání situace. Jak by tedy Západ měl mluvit s dalšími státy nejen o válce na Ukrajině ale i o svých dalších prioritách?

V tom se Thompson i Milliband liší. „Nejefektivnější je mluvit v kontextu války na Ukrajině o porušování mezinárodního práva, protože na jeho dodržování má zájem většina států. Ukrajina ať mluví o boji za demokracii, my o dodržování mezinárodní práva,“ říká Milliband, zatímco Thompson souhlasí jen částečně. „Ano, na Ukrajině došlo k porušení suverenity svobodného státu, a proto bychom ji měli podporovat, i kdyby nebyla demokracií. Mezinárodní právo ale bylo historicky porušováno i Západem, takže to z naší strany není úplně nejsilnější argument,“ dodává s tím, že by Západ měl vzdát snahu o velké zastřešující myšlenky, na kterých se všichni shodnou, a spíš se snažit o spolupráci v několika oblastech, které budou pro budoucnost klíčové - mimo jiné v již zmíněném využívání surovin klíčových pro energetickou transformaci.

3. A do třetice úplné jiný úhel pohledu na mezinárodní dění nabízí čerstvá epizoda podcastu amerického magazínu Foreign Affairs. Ta totiž neřeší abstraktní přesuny moci ani ekonomické nebo vojenské vztahy a soustředí se na dva muže: Vladimira Putina a Si Ťin-pchinga. Na jejich osobní historii, formativní zkušenosti, světonázor i vzájemný vztah, který podle některých pozorovatelů hraničí s přátelstvím. Šéfredaktor Foreign Affairs Dan Kurtz-Pheelan si pozval dva přední pozorovatele Ruska a Číny, historiky Stevena Kotkina a Orvilla Schella, a bavili se o tom, co oba světové lídry spojuje a co mohlo ovlivnit jejich dnešní politiku.

Oba muži sdílí nejenom věk - letos oslavili sedmdesátku - ale i v životní zkušenost. Vyrostli v chudých podmínkách (ačkoliv v případě Si Ťin-pchinga až poté, co byl jeho otec, vysoký funkcionář, uvězněn během kulturní revoluce) a jejich první kariéry nebyly nijak závratně úspěšné. Putin neprorazil jako důstojník KGB, Si zase nijak nezazářil v pozici lokálního tajemníka komunistické strany. Ale pro oba byl pád Sovětského svazu určující politickou zkušeností a vyvodili z něj stejnou lekci: stát musí zabránit chaosu a nedovolit, aby jakékoliv reformy rozkolísaly systém. Zatímco Putin si tohle prožil jako opuštěný agent KGB v Drážďanech, Si a další čínští komunisté na dálku vyhodnotili Gorbačovův pokus o reformu jako odstrašující příklad, jak zabít vlastní impérium.

Si a Putin ale podle obou historiků sdílí i širší pocit křivdy a ublížení ze strany Západu. „Oba mluví o Rusku i Číně nejen jako o státech, ale jako o civilizacích, které měly svůj zlatý věk – a Západ jim ho ukradl, ať skrze koloniální podrobení nebo další události,“ říká Kotkin. Z pocitu nespravedlnosti, že státy jako Amerika, které oproti nim existují jen „pár stovek“ let, ale měly by rozhodovat o světě, pak vychází i kultura oběti, kterou si oba státy dovnitř pěstují. „Zvlášť Číňané mluví často o tom, jak byli okupování, nerespektováni atd. I v tomhle si Putim a Si velmi rozumějí,“ dodává Schell.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter