Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kulturní servis

Komediální náboj v každodennosti a nechtěné album Foo Fighters

O seriálu Někdo, někde a nejnaléhavějším albu osmadvacetileté kapely

Autor: Foo Fighters
Autor: Foo Fighters

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu


Seriál týdne

Mohlo by se zdát, že letos neexistuje žádný jiný seriál, který by stál za to, než Boj o moc (Succession) o miliardářském klanu, v němž se nemilosrdně hraje o vliv, peníze, důstojnost a zdravý rozum. Ve stínu právě skončeného finále, které dominovalo Twitteru i mediálním debatám, ale dospěla ke svému konci i druhá řada seriálu Někdo, někde (Somebody Somewhere, HBO).

Zdánlivě se v něm nic neděje – lidé chodí, jezdí autem, na kole, rovnají věci v obchodě, mluví spolu na lavičce v parku nebo na verandě domu při čekání na hodinu zpěvu. Jenže obyčejná každodennost tu má neobyčejný emoční i komediální náboj – díky stand-up komičce Bridget Everett, která ztvárnila hlavní postavu Sam Miller, bytostného outsidera neřízeně hledajícího kotvu v malé komunitě, z níž před lety odešla tak rychle, jak jen to šlo.

V pomalém tempu plynoucí Někdo, někde patří k současnému trendu zklidněných seriálů nabízejících protiváhu k hektickým, vypjatým počinům. Nechybí tu drama, ale je to typ žitého, ne vypravěčsky pečlivě promyšleného a vystavěného dramatu. Drama běžných starostí – o rodiče, o rozvedenou sestru, o blízké kamarády, o vlastní psychickou rovnováhu a hojení. Vzniká nenápadně, někdy nečekaně z nedorozumění, nepochopení, špatně zvoleného slova, starých bolestí, nevyřešené minulosti, sourozenecké soutěživosti. Nebo ze vzpomínek, které občas na čtyřicátnici prožívající krizi středního věku dorážejí v rodném kansaském městě, jež je navzdory svému jménu Manhattan většinu času ospalé.

Hlavní emocí první sezóny byl zármutek. Po smrti sestry se postava Everett vrátila domů a řešila hlavně rodinu, vztah s matkou-alkoholičkou a věčně kritickou starší sestrou, vdanou, spořádanou, ambiciózní ženou, která má život zdánlivě na rozdíl od Sam srovnaný a pod kontrolou. Druhá řada, byť i v ní se smutek ze ztráty nemilosrdně občas dere na povrch, je odlehčenější, vtipnější, plná naděje, jakkoliv tlumené obranným reflexem skepse a notnou dávkou cynismu. Komunita místních outsiderů v čele s věřícím gayem Jimem, nečekaným nejlepším kamarádem, se stává náhradní rodinou, která Sam miluje se vším všudy. Může to znít sentimentálně, ale k sacharidové selance má seriál díky svébytnému humoru dál než je z Kansasu do Země Oz.

Seriál vychází z Everettina druhu komedie – prostořeké, fyzické, uvolněné, plné vulgarit, které nicméně nejsou v jejím provedení sprosté, ale osvobozující. „Žádné hranice, žádné zábrany, hodně osahávání,“ charakterizovala kdysi svůj provokativní stand-up vedený ve stylu vyšinutého kabaretu. V Někde, někdo ho krotí, ale nechává si onu svobodu, která občas diváka přivádí do rozpaků, ale čím jsou rozpaky větší, tím je postavě blíž. A přesně na tom stojí skutečné přátelství. Na odevzdaném sdílení i toho nejpodivnějšího, co z nás dělá ty, kým jsme.

Ve světě Sam/Everett je přítel ten, kdo po vyznání citů stojí na stráži, když si potřebuje přidřepnout na malou u cesty. Prosté poselství seriálu je zpracované tak jedinečně – obzvlášť pro dobu, kdy se zdá, že se blízkost rozpouští a poptávka po svébytných komunitách jako receptu na osamocení a vyloučení roste –, že HBO na začátku června dala zelenou třetí řadě. Někde existuje někdo, kdo zoufale potřebuje zahojit. A někde existuje někdo, kdo je ten správný lék. Jindřiška Bláhová

Album týdne

Určitě je to album, které Dave Grohl s Foo Fighters nikdy nechtěl natočit, ale možná proto se jedná o to nejnaléhavější, jaké kapela za svých osmadvacet let existence vydala. Dáno je to tím, že vznikalo ve stínu velkých a velmi čerstvých ztrát. V březnu 2022 nejprve došlo k náhlému úmrtí bubeníka, klíčového člena kapely a Grohlova blízkého přítele Taylor Hawkinse, v pár měsíců později v srpnu pak zpěvákovi zemřela matka Virginia. Novinka je věnována oběma.

Už samotný název jedenácté řadovky But Here We Are říká cosi ve smyslu „sice jsme si přáli a plánovali něco jiného, ale teď jsme tady.“ A že tu půjde o zpracování nečekaných tragických událostí dokládají hned první verše úvodní skladby Rescue, kdy Grohl začne hlasitě a úderně: „Přišlo to jako blesk, stalo se to z ničeho nic. Stalo se to tak rychle... Myslíš si to, co si myslím já? Děje se to vůbec?“ Přízraky ztrát a meditace nad bolestí se promítá téměř do všech písní a celé album pak uzavírá křehká balada Rest, kde Grohl tiše šeptá: „Odpočin si, už budeš v pořádku.“ Stojí za to připomenout, že kapela Foo Fighters se v roce 1994 zrodila coby Grohlův sólový projekt, především proto, že se Grohl potřeboval vypořádat s prázdnotou a žalem nad smrtí Kurta Cobaina, svého spoluhráče z Nirvany. Do tehdejších písní ale ještě smutek nepronikal, Grohl se nic nepokoušel pojmenovat a vynést na světlo tak zčerstva, jako nyní.

But Here We Are je poznamenaná truchlením a ukazuje ztráty ne jako něco, co člověk musí překonat, ale jako to, s čím se musí naučit žít. Texty i názvy písní se jen hemží otázkami, zmatením a nečekaností toho, na co se vlastně ani nedalo připravit. Album má intenzivní emocionální naléhavost a silný důvod vzniku, jaký poslední nahrávky Foo Fighters postrádaly – byť za příliš vysokou cenu. Znát je to i na písních, které po čase nespoléhají na tolik schématickou rockovou a obehranou formu, jelikož je potřeba najít adekvátní vyjádření pro to, co Grohl cítí a prožívá. Nejlépe to nakonec vyniká v předposlední monumentální desetiminutové skladbě The Teacher, pojmenované podle matčiny profese, v níž se vyznává: „Ukázala jsi mi, jak truchlit, ale nikdy jsi mi neukázala to, jak říct sbohem.“ Pavel Turek

Výstava

První výstavu výtvarného umění uspořádanou po nástupu nového prezidenta Petra Pavla otevírá pražský Hrad. Od minulého čtvrtka představuje obrazy malíře Jiřího Štourače a v Letohrádku královny Anny potrvá do 31. října. Zároveň se poprvé po dlouhé době pro návštěvníky otevře i terasa v patře Belvederu s výhledem na Prahu, Hrad a okolní zahrady a parky. jb

Koncert

Experimentální trio Son Lux v čele s Ryanem Lottem se po loňském úspěchu soundtracku k filmu Všechno, všude, najednou, který byl nominovaný i na Oscara, vydává na evropské turné. To bude mít zastávku 14. června v pražském klubu Roxy. Ryan Lott vytvořil projekt Son Lux již v roce 2008 jako prostor pro objevování souvislostí mezi hudebními žánry. Klasicky školený muzikant zde zkoumal mantinely postrocku, maximalistické elektroniky, soulu i popu. V průběhu let spolupracoval s Woodkidem, Mosesem Sumneym, Lorde nebo Sufjanem Stevensem a podílel se na hudbě k filmům Zmizení Eleanor Rigbyové či Papírová města. Večer v Roxy zahájí oceňovaná britská písničkářka Anna B Savage. tur

Kulturnímu mixu věnujeme čtyři stránky v každém čísle týdeníku Respekt a vždy ve čvrtek vám přinášíme výběr z chystaného vydání


Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].