Knihy krásné, knihy výchovné. Vyčistit je, nebo nechat v podobě, která se přežila?

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

I do Česka v dohledné době dorazí přepsaná díla Agathy Christie. Vím to jistě, prozradila mi to minulý týden během rozhovoru ředitelka nakladatelství, která příběhy Hercula Poirota nebo slečny Marplové vydává.  Jedná se o modernizující úpravy, které mají reagovat na novou senzitivitu 21. století.  Zmizet musí stovky obratů, které nelichotí lidem jiných než bílých ras. Arabské děti už napříště nebudou v knize Vražda na Nilu „hledět a hledět, se svýma nechutnýma očima a nechutnými nosy“. Budou jenom „hledět a hledět“.

Zároveň se jedná o reakce na otevřené rány, které se českých čtenářů týkají jen oklikou: Středoevropané na rozdíl od Britů necítí prakticky žádný dluh spojený s kolonialismem, nebo dokonce otrokářstvím. Dlužno dodat, že paní ředitelka není ze změn nadšená a rozhodně si nemyslí, že je čeští čtenáři uvítají a že se nakladatelství s jejich přispěním zvedne prodej. „Jak bych to jenom řekla,“ hledá váhavě slova u stolečku před pavilónem, kde právě probíhá veletrh Svět knihy. „Kdybychom si mysleli, že je to pro nás prospěšné, tak se tím budeme chlubit. A my se tím nechlubíme.

Zajímavý je způsob, jak se nová verze Agathy Christie do Česka dostane. Nakladatelství chce totiž tak jako tak pořídit nové překlady. Na ty staré mu co nevidět vyprší licence. Mohlo by si zažádat o její prodloužení, ale to nechce, touží po novém znění textu. Jenže z úplně jiného důvodu, než ho proměnili sami Britové. Čeština slavných detektivek již podle mínění nakladatelství zastarala a je potřeba ji posunout k dnešnímu jazyku. Jde především o to, aby se knihy dobře četly a člověk v nich o češtinu nezakopával. To se u překladů klasiků dělá celkem běžně; kdo by se chtěl prokousávat složitým překladem Shakespeara z 18. století? 

Britští nakladatelé nové překlady rádi umožní, ale už z přepracovaných verzí. „Co se dá dělat,“ povzdychne si česká nakladatelka. Knihy Christie to prý nějak přežijí, změny nejdou hluboko do jejich formy - a stejně v nich jde hlavně o zápletku, o děj. Poirot není formálně-literární experiment. Překlady jsou navíc vždycky trochu interpretací původního textu, takže je možné, že se některé Čechům ne zcela pochopitelné změny v překladu nakonec stejně nějak ztratí. Ehm.

Rozhovor probíhal během přípravy textu, který se věnuje právě moderních přepisům knih Roalda Dahla, Iana Flemminga, Agathy Christie a dalších autorů - najdete jej v nejnovějším vydání Respektu. Nebyl to jediný podobný rozhovor, vedl jsem jich spoustu. A zcela nevědecký závěr říká, že Češi z anglosaské, kulturní válkou motivované vlny přepisů knih zesnulých autorů nejsou úplně nadšení. Jeden významný český nakladatel do telefonu vysloveně soptil a používal silná, negativně zabarvená slova. Známý kritik si povzdechl, že „nechce být vychováván“.  I méně vyhranění respondenti měli za to, že v ideálním světě by bylo lepší, kdyby si každý četl, co uzná za vhodné. Knihy, jež by byly shledány překonanými, by jednoduše vyvanuly. Tržní řešení par excellence. 

Nebylo by ale fér tvrdit, že proti byli všichni. U výše navrženého řešení někdy následovala poznámka, že v ideálním světě nežijeme. „Rodiče například nemají čas na to, aby se v knihách vyznali nebo je dětem vysvětlovali,“ mínil úspěšný autor dětský knih, jinak odpůrce přepisů. „Ne všichni lidé disponují kulturním kapitálem, který by jim umožnil se orientovat,“ řekla sociologickým žargonem feministická aktivistka. I ona si knihy vybírá sama. Co když to ale jiní nesvedou?

Vyčistit, či nevyčistit svět? Vydezinfikovat knihy, nebo je nechat v podobě, která se přežila, i když se třeba někoho dotknou a někdo je už nebude chtít číst? Na české scéně zjevně panuje jistá schizofrenie. Pokud jde o modernizaci estetickou, třeba úpravy překladů, většinou si s problémem nelámeme hlavu. Ale když dojde na ideologicky zabarvené posuny, velká část z nás se přinejmenším zarazí. A jiní, revolučněji naladění, spatří záblesk lepších zítřků, jimž didaktická funkce literatury může pomoci prošlapat cestu.

Pro mě osobně je tu ještě jeden rozměr. Knihy vnímám do jisté míry také jako kolektivní, mnohagenerační úsilí vyprávět o světě tak, jak mu v danou chvíli rozumíme. I to mi na nich přijde zajímavé, vlastně fascinující. Agatha Christie zjevně vnímala svět očima bílé privilegované ženy. Není zajímavé se dozvědět, jak takový svět vypadal? Knihy (a samozřejmě další umělecká díla) jsou mimo jiné také milníky lidského myšlení. Podle čeho se budeme orientovat, když je spořádaně přetřeme stejnou barvou?

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter