Čtete jeden z našich pravidelných newsletterů. Přihlaste se k jejich odběru a budou vám chodit do e-mailové schránky. Píšou je pro vás Tomáš Brolík, Pavel Turek, Magdaléna Fajtová, František Trojan, Ondřej Kundra, Jiří Sobota, Silvie Lauder a Andrea Procházková.
Jako novinář jsem zvyklý ptát se a poslouchat. Politici mi vysvětlují, proč se rozhodli něco udělat, nebo něco jiného neudělat, korupčníci se kroutí, lidé mi popisují své pohnuté příběhy. Už jsem toho slyšel hodně, ale na téhle práci je však skvělé, že nikdy nekončí. Člověk se stále může dozvídat něco nového. Něco, co vás, zaskočí; něco, co jste nečekali; něco objasňujícího. Dobře formulovaná odpověď otevírá nové obzory a pomáhá pochopit věci. V minulých dnech jsem měl to štěstí, že se mi to stalo hned dvakrát za sebou.
Když jsem dělal rozhovor s řidičem kamionu a profesionálním zachráncem sirotků Jaroslavem Mikou, zeptal jsem se ho na větu, kterou pronáší v dokumentu Robina Kvapila More Miko! (Člověk Miko!). Muž, který se postupně snažil do Česka dostat děti ze Sýrie a pak z Ukrajiny, v jednu chvíli do kamery pronese, že zdejší společnost by potřebovala „více černých dětí“. Myslí tím především romské.
„Bylo to trochu s nadsázkou,“ odpověděl mi pak minulý týden, když jsem se zajímal proč. Reagoval jsem, že mi to přišlo jako „hezká věta“, a Miko se rozmluvil: „Víte co, já jsem kdysi narazil na nějaký projev od Miloše Zemana ještě z dob před opoziční smlouvou. Psal tam, že by Česko mělo přijímat lidi z různých koutů světa, protože jedině tak bude lépe zvládat xenofobii, rasismus a všechny tyhle nepěkné věci. Pod to bych se podepsal. Chvíli jsem žil v Kanadě, viděl jsem tam dobré integrační programy; že to funguje. Přistěhovalecká ghetta a problémy nevznikají primárně kvůli náboženskému vyznání, společenské odlišnosti, ale proto, že se zanedbalo, aby mladí měli perspektivu, práci. Podobné mi to přijde s Romy v Česku. Víc černých dětí znamená pestřejší, zajímavější, zábavnější společnost, kde se lidé můžou obohacovat.“ Po skončení rozhovoru se mi Miko přiznal, že chvíli netušil, jaký mám názor na to, na co se ho ptám. Teprve moje pozitivní reakce mu to objasnila a přiměla ho jít více do hloubky.
Holky ve vodě, to je pohoda
O víkendu jsem pak měl možnost povídat si se sochařem a malířem Kurtem Gebauerem, přítelem Václava Havla, autorem červeného srdce na někdejší piazettě ND, dnes náměstí Václava Havla, u nějž lidé 17. listopadu zapalují svíčky. Gebauer je aktivní i po osmdesátce, momentálně vyrábí srdce žluto-modrá, a dává tak najevo svoji podporu Ukrajině. „Snažil jsem se okupovat okupovanou zemi,“ prohlásil, když mi popisoval, proč nikdy neodešel z komunistického Československa. A faktem je, že po celou normalizaci si zachoval vnitřní svobodu a svojí nespoutanou, svobodomyslnou tvorbou přispíval ke každodennímu nahlodávání totality.
Miko a Gebauer dělají Česko lepší. Tlačí ho dopředu, boří předsudky a bariéry činy i slovy, kdy ve zkratce dokážou vyjádřit, co je důležité. A hlavně podle toho i sami žijí. Za to jim patří dík.
Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
