Dilema britských konzervativců: Spolehlivě prohrát volby, nebo (zase) zkusit rozštěpit společnost

Objednejte si k odběru newslettery a informační servis Respektu

Minulý čtvrtek se několik aktivistů Greenpeace vyšplhalo na střechu venkovského sídla britského premiéra Rishiho Sunaka. Odtamtud pak spustili černou látku, takže se dům movitého konzervativního politika proměnil v jakousi černou smuteční kostku. Tmavá tkanina měla symbolizovat ropu, k jejíž těžbě premiér právě rozdal ve Skotsku více než stovku nových licencí. Aktivisty nikdo nezastavil, sídlo premiéra (který nebyl přítomen) ovládli velmi snadno, což je samozřejmě z bezpečnostního hlediska docela velký průšvih. Bezpečnost vlastního předsedy vlády ale není úplně hlavní téma, které Britové v této souvislosti řeší.

Zdá se totiž, že se britská konzervativní vláda pokouší najít nové téma, kterým by dokázala rozštěpit britskou společnost a především pak opoziční labouristy. Čemuž se nelze divit, jelikož v příštích dvanácti měsících bude muset uspořádat volby a v průzkumech teď na reformovanou opoziční stranu ztrácí okolo dvaceti procent. Premiér Sunak si se situací již delší dobu neví rady, v nedávných doplňovacích volbách mu ale blýskla naděje: v londýnském okrsku, který vyklidil bývalý premiér Boris Johnson, konzervativci nečekaně uhájili poslanecké křeslo. Důvodem je podle všeho skutečnost, že tamní obyvatelé odmítají plán labouristického starosty Londýna, jenž právě v těchto dnech rozšiřuje tzv. Zónu ultra nízkých automobilových emisí z centra velkoměsta až po jeho kraj. Pro obyvatele starších vozů na předměstí to znamená buď nákup ekologičtějšího auta, nebo horentní každodenní poplatky za používání staršího vozu. Nebo, samozřejmě, přestup na hromadnou dopravu. Okrsek Uxbridge neovládlo nadšení z tohoto kroku a konzervativní  stratéģové teď mají pocit, že možná našli téma, jak neblahý předvolební vývoj zvrátit.

Britové se totiž nachází ve zvláštním stavu mysli. Ze tří čtvrtin se napříč politickými stranami shodnou na tom, že by země měla do roku 2050 dosáhnout uhlíkové neutrality, tedy v konečném součtu neprodukovat žádné skleníkové plyny. Zároveň ale průzkumy říkají, že za to nechtějí běžní Britové nic moc zaplatit - podle posledního šetření agentury YouGov pouze necelá čtvrtina Britů souhlasí s tím, že vláda má zavádět opatření nutná k dosažení uhlíkové neutrality i v případě, že to bude znamenat zvýšení životní náklady pro běžné občany. To je ovšem celkem protichůdný vzkaz politikům. A konzervativní strana s ním začíná pracovat.

Premiér začal krátce po zmíněných doplňovacích volbách zásadně měnit rétoriku. Sunak začal například naznačovat, že je ochoten odložit nebo úplně opustit environmentální programy své vlády (třeba zákaz prodeje automobilů se spalovacím motorem v roce 2030), pokud by jejich zavedení znamenalo vzrůst přímých nákladů pro spotřebitele. Tvrdí, že nechce „obtěžovat“ voliče, že stojí „na straně motoristů“ a že cíle - tedy nulových skleníkových emisí do roku 2050 - je potřeba dosáhnout „proporčním způsobem“, což znamená uměřeně, bezbolestně, klidně a spořádaně, bez velkých otřesů. Protože, jak se ptá William Atkinson z kultovního webového serveru Conservative Home, „Kdo vyhrává volby tím, že žádá po voličích 10 000 liber za tepelné čerpadlo?“ (Zákaz plynových kotlů od roku 2035 je dalším bodem vládní environmentální agendy).

Labouristi jsou naopak líčeni jako fanatici. Stoupenci konzervativní strany opakovaně poukazují na to, že strana přijímá peníze od stejného dárce, jako vyhraněná aktivistická skupina Stop the Oil. Podařilo se jim také zasít rozkol do labouristických řad, kdy šéf labouristů Keir Starmer veřejně vyzval londýnského starostu Sadiqa Khana, aby „se zamyslel“ nad tím, zda je rozšiřování bezemisní zóny skutečně správné, ten ale na kroku plánovaném na konec srpna trvá. Téma začíná fungovat jako klasické „wedge issue“, tedy nástroj politické strategie, který jasně vymezí postoje protivníků a ještě dokáže rozvrátit opoziční řady.

Nicméně se zdá, že premiér Sunak začíná po několika dnech couvat. Na stanici BBC například ujistil, že zákaz prodeje aut se spalovacím motorem přeci jenom platí. A že vládní závazek uhlíkové neutrality v roce 2050 je nedotknutelný. Pravdou totiž je, že štěpení v této otázce velmi rychle zachvátilo i samotné konzervativce - rychle ožilo klimaskeptické křídlo strany, bouřit se ale začali také nejrůznější poslanci, kteří si od naplánované reformy britské ekonomiky slibují příliv dotací a nových pracovních míst v zelené ekonomice. Vlastně se zdá, že projekt je už příliš rozjetý na to, aby do něj bylo snadné hodit vidle. 

Britové zároveň mají s podobnou politickou hrou s výbušnými tématy neblahé zkušenosti. Brexit byl původně tématem spíše okrajové části konzervativců, než se vymkl stranickému vedení z rukou a skončil nejen skutečným referendem ale i odchodem z EU. Podle průzkumů toho dnes většina britské populace lituje. Zároveň ale platí, že toto poznání nijak neřeší dilema konzervativního premiéra, který se snaží neprohrát příští parlamentní volby.

Předchozí vydání najdete na webu respekt.cz v rubrikách Informační servis a Newsletter