Proč se lidské tělo nehodí do 21. století

Autor tohoto sloupku příležitostně píše o různých aspektech lidského těla, zdraví a mysli, které dnes nefungují úplně nejlépe - v aktuálním vydání Respektu o našem stále se zhoršujícím zraku. A nedávno si všiml zajímavého detailu. Snad v každém textu tohoto typu se najde souvětí, které začíná větou: „Kdysi dávno v afrických savanách…“ Po něm pak následuje vysvětlení, že aspekt, o němž je právě řeč, sestrojila evoluce tak, aby co nejlépe sloužil našim polonahým předkům, kteří žili v tlupách, lovili zvěř v nekonečných stepích a museli si dávat pozor na šavlozubé lvy. A že v naší městské postmoderní současnosti moc dobře nefunguje.

Četnost výskytu tohoto argumentu v populárně vědeckých publikacích pak autora vede k hořkému systémovému poznání. Přestože dnešní lidé – alespoň ti úspěšnější – vypadají tak dobře, jsou tak vzdělaní, chytří a o impozantně osvalení, jejich výbava se pro dnešní život ve skutečnosti vůbec nehodí.

V éře podnětů

Začněme u zmíněného zraku. Oko bylo sestrojeno k pohledu do dálky a k pobytu pod širou oblohou. Jeho základním relaxovaným stavem je zaostření na horizont v prosvětlené krajině. Dnes po něm chceme nekonečné zírání do displejů nebo knih ve zšeřelých místnostech, takže naše nebohé oční bulvy žijí špatně vyživované a v setrvalé křeči. Není divu, že v některých zemích krátkozrakost mladých lidí dosahuje devadesáti procent.

Jiné téma – obezita. Když náš pohublý předek narazil v trávě na něco sladkého, jeho mozek logicky zavelel nacpat se až k prasknutí. Sladká chuť signalizovala energii a možnost posílit se do zásoby. Když si dnes vlivem stejnému nutkání odvážíme z nekonečné nabídky supermarketu plný košík, je zaděláno na problém.

Lidská pozornost je zase ustrojena tak, aby si všímala drobných rušivých podnětů, mimo jiné i v periferním zorném poli. Podnět-pohyb mohl znamenat přítomnost predátora, jedovatého hada nebo pavouka, tedy ohrožení. Podnětů bylo ovšem v savaně poskromnu, na rozdíl od dnešní reality. Každé zapípání mobilu dnes aktivuje pradávné mozkové okruhy a vede k permanentní dekoncentraci.

A poslední příklad – základem přežití v divočině byl soudržný a funkční kmen. Náš mozek dělá všechno proto, aby nás udržel ve smečce, a když se od ní vzdálíme, zásobuje nás pocity úzkosti a frustrace. Osamění je z principu bolestné. V éře rozpadajících se rodin, anonymních velkoměst a single-seniorů ovšem často nevyhnutelné.

Aktivně ostřit

Příkladů bychom našli spoustu (ano, zapomněli jsme na celodenní sezení druhu ustrojeného primárně k chůzi) a všechny jsou si v jádru podobné. Náš starý hardware a software pracuje způsobem, který má v dnešní době zjevná rizika. Jako bychom hráli squash v plesových šatech z 18. Století, nebo jezdili městským autem po hrbolaté polní cestě – každou chvíli z něj něco upadne.

Nabízí se otázka, co s tím, tušíme ovšem předem, že odpověď bude složitá. Spoléhat, že se evoluce přizpůsobí, nemá smysl, pracuje výrazně pomaleji než například vývojáři v Silicon Valey. Zpátky na stromy se vrátit nemůžeme, ostatně není ani kam. Ignorovat potřeby a „tovární nastavení“ našeho těla také dost dobře nejde. Máme ho příliš rádi a cítit se v těle dobře je základní podmínka pocitu životního štěstí; všechny ostatní cesty jsou významně náročnější.

Někdy pomůžou intervence a zákroky zvenčí, ostatně technooptimisté si od chytrých úprav lidského těla v budoucnosti hodně slibují. Jistý potenciál ukazují třeba operace podvázání žaludku, které na první pohled působí značně „nepřirozeně“, ale lidem s výraznou obezitou mohou zásadně zlepšit život tím, že vytvoří novou hranici jejich nutkavosti.

Dokud to jde, vyplatí se ale zkoušet spíš „soft“ řešení. Totiž poznat naše dávné potřeby a v rámci možností jim alespoň do jisté míry vycházet vstříc. Je to nová zkušenost – musíme aktivně trénovat naše tělo a mysl v oblastech, které si naši předci užívali jako zcela automatické. Abychom zmínili příklad z aktuálního Respektu – například přeostřovat cíleně do dálky, pokud chceme dát očím odpočinout.

Nevyhnutelně se dostavuje pocit jisté nesamozřejmosti existence. Tak jako si naši předci ze savany museli dávat pozor na lvy, pokud nechtěli skončit v jejich žaludku, my si musíme dávat pozor na rozpor mezi naší původní přirozeností a dnešní realitou.