Místo je to tak poklidné: louka s měkkou, ostře zelenou trávou, okolo jarní les a zpívající ptáci. Právě tady, u vesnice Lety, ovšem stál tábor, o jehož přesný název se sice stále vedou malicherné spory, nicméně můžeme o něm jednoznačně prohlásit, že byl táborem koncentračním. Proti své vůli a bez řádného soudu zde byli shromážděni Romové z českých zemích (moravským byl určen „partnerský“ tábor v Hodoníně) od kojenců po starce - a byli zde drženi v nelidských podmínkách.
Mrzli, hladověli, podléhali nemocem, neměli k dispozici ani dostatek vody, těžce pracovali. Zabavili jim majetek i cenné věci: z archivů víme o tom, že šlo celkem o sto tisíc korun v hotovosti, mnoho zlatých šperků, vkladní knížky. Víme rovněž, že čeští četníci, kteří na Romy dohlíželi, je také okrádali o jídlo. Strážmistři Václav Kubec a Antonín Strnad se kupříkladu pokusili odeslat ve čtyřech balících celkem 50 kilo potravin z táborových zásob. Nemocní nedostávali řádnou péči, proto tak snadno umírali a proto na přelomu let 1942 a 43 v táboře vypukla epidemie tyfu, jíž mnozí vězni padli za oběť.
Více než tři stovky vězňů, zejména dětí, zemřely přímo v Letech, dalších 417 bylo odtransportováno 7. května 1943 do Osvětimi, kde už v té byly uvězněny v tzv. cikánském táboře více než tři tisícovky Romů z různých koutů protektorátu a kam po „letských“ přibyli ještě Romové ze zmíněného Hodonína. Celkem bylo v Osvětimi uvězněno pět tisíc našich Romů, přežila necelá desetina.
Třináctý květnový den se pietní akt koná od doby, kdy tu odhalil v roce 1995 pomník tehdejší prezident Václav Havel. A to bylo taky naposledy, co se v Letech objevil český prezident. Z premiérů přijel poprvé Petr Nečas loni, což je chvályhodné a důležité, nicméně dodnes nevysvětlil, proč nezvolil akci organizovanou pozůstalými, jíž se zúčastnili zástupci církví či řady zahraničních ambasád, ale jiný termín.
Letos, při příležitosti sedmdesátého výročí, se trudná bilance nijak zvlášť nevylepšila – Nečas je na návštěvě Polska, prezident Miloš Zeman se zřejmě léčí z „virózy.“ Nepřijeli ani šéfové komor parlamentu, ani nikdo z ministrů. Nejvýše postaveným ústavním činitelem byla místopředsedkyně Senátu Miluše Horská. Vládu zastupovala zmocněnkyně pro lidská práva Monika Šimůnková. Vůbec poprvé přijel kardinál Dominik Duka, zabodoval i americký velvyslanec Norman Eisen. Osobně přijel, přítomné pozdravil romsky „Lačho ďives“ a pronesl skvělou řeč, v níž řekl, že tím, že na tragédii Romů zapomínáme, je ještě dál ponižujeme.
Absence vrcholných politiků bije do očí o to více, že letos se jen nevzpomínalo, ale řešila se i přítomnost. A to nejen fakt, že pietě úplně nesvědčí, když to u pomníku strašlivě smrdí a návštěvníky obletují mouchy, protože o pár set metrů dál pořád stojí přímo na místě táborových baráků prasečí farma. Vepřín sice nespočet vlád slibovalo vykoupit (Nečasova rovnou nicméně řekla, že to neudělá), ale nikdy se na to v rozpočtu nenašlo dost peněz. Přitom by byl potřeba ekvivalent dvou tří pandurů.
Stejně neměnné jako prasečák se zdají životní podmínky a vyhlídky zdejších Romů. „Situace Romů, zvláště těch chudých, se zhoršuje, a zhoršuje se stále rychleji,“ shrnul aktivista Miroslav Brož. Jsou dále vytlačování na okraj měst či za ně, do ghett. Na jejich problémech s bydlením vydělávají majitelé ubytoven. na maloměstě romské rodiny platí za pár metrů se společným záchodem stejné částky jako nájemce standardního bytu v Praze.
Segregace romských dětí na školách se dál prohlubuje. Ex-ministr školství Ondřej Liška, který jako vůbec první před pár lety problém zmapoval, včera v Letech upozornil na to, že roste podíl romských dětí v tzv. praktických školách. Na protiromských demonstracích nevykřikují nenávistná hesla jen neonacisté, ale také tzv. slušní občané, to vše za podpory lokálních politiků.
Přirovnání ke třicátým letům zní možná přehnaně, ale má reálný základ. Málokdo si uvědomuje, že nacisté jak v Německu, tak v okupovaných zemích využívali již platnou legislativu. V Československu vstoupil v roce 1927 v platnost zákon o potulných Cikánech, který Romy evidoval a zakazoval jim pobyt na vybraných místech. Také tehdy byli nejprve vytlačeni na okraj společnosti, ocejchováni nálepkou těch, kterým se nechce pracovat a jejichž děti nejsou „vzdělatelné“.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
