Vhoďte do mixéru strach z neznámého a stereotypní vidění a vypadnou vám pěkně namíchané předsudky. A bohužel jsou to malé detaily, které tyto předsudky posilují, živí a ovlivňují, jakým způsobem lidé vidí svět kolem sebe a tak jak jej také komunikují s ostatními.
Příkladem výše řečeného může být nedávné zatčení pěti Dagestánců nyní čelících obvinění z podpory terorismu. Na první pohled policejní záběry dokumentující zásah na ubytovně, kde dotyční žili, nebylo vidět nic, nad čím by se člověk měl hlouběji zamyslet. Zásahová jednotka v kuklách a se samopaly a viníci ležící na podlaze. A teď pár záběrů usvědčujících důkazů – náboje, zbraně, velký nůž. A také obrázky na stěně. Co si má ale divák vzít ze záběru obrázku Mekky či textu v arabštině, nejspíše z Koránu? Jak tyto zdánlivě nevinné záběry v souvislosti se zatčenými, kteří jsou obviněni z podpory terorismu, chápat? Co všechny ty miliony muslimů, kteří do Mekky ročně zavítají?
Včlánku v pátečních Hospodářkách si zas člověk mohl nevěřícně ukroutit hlavu. Kromě toho, že autor automaticky zadržené učinil teroristy, byť byli obviněni z podpory terorismu, což opravdu není to samé jako terorismus. Také argumentuje tím, že existuje řada důkazů, že se cizinci nechtěli v Česku usadit, jelikož na místě byla „halda náboženské literatury“. Ano, pokud se chce někdo usadit v naší ateistické zemi, neměl by doma přechovávat literaturu o Bohu. Netvrdím, že literatura nemůže sloužit jako důkazní materiál, jak se už nejednou stalo v případech obvinění z neonacismu. I v případě militantního islamismu to tak může být. Ale jakou to má souvislost s usazením v Česku? Jako by bylo něco podezřelého na někom, kde neplánuje se tu usazovat, ale jen třeba dočasně žít.
Úsměvně působí pasáž, kdy autor článku zmiňuje argument vedoucího zásahové jednotky Libora Lochmana, že Dagestánci byli v Česku nejspíše na odpočinku. „Ostatně, šéf zásahové jednotky popsal, že nocležníky z ubytovny jejich zásah nevyvedl z míry. Místo aktivního odporu se totiž někteří členové skupiny tváří v tvář policejním samopalům i při nasazování pout pouze tiše modlili,“ pokračuje redaktor HN. Přiznám se na rovinu, že zde mi trochu logika uniká - chtěl tím vedoucí jednotky včetně autora říci, že je lepší klást odpor a tím by také byli méně podezřelý?
A akt modlení? Ten, kdo trochu cestuje, si možná všimne, že po celém světě, nejen v tom arabském se lidé v jistých chvílích modlí – před vzletem letadla, před cestou, před jídlem, při míjení kostela, při prožívání strachu atd. Nechci umenšovat kriminální činy a případnou vinu, která sedí na bedrech viníků, ale pro mě osobně to, že se někdo modlí, není žádný důkaz, argument, ani nic podezřelého.
Nehledě na to, že Araby, kteří na ubytovně s Dagestánci žili a společně se s nimi modlili a v tělocvičně trénovali, by autor nejraději vyhostil ze země. K tomu ale nemohlo dojít, jelikož podle slov Pavla Hanáka, mluvčího ÚOOZ, neexistují důkazy, že by se dotyční Alžířané a Marokánci dopustili trestní činnosti.
Jak na právě probíhajícím Světě knihy poznamenal spisovatel marockého původu Abdelkader Benali, jenž vyrůstal a žije v Nizozemí: „Už deset let (od 9/11 - pozn. aut.) musím po celé Evropě vysvětlovat, že nejsem žádný terorista. Je to pro nás ponižující a únavné,“ posteskl si mladý a v Nizozemí velmi ceněný autor. Bohužel způsob, jakým v médiích komunikujeme otázku terorismu a Islámu, ovlivňuje životy lidí jako právě Benaliho. A také ty naše. Pokud se na drobné věci typu obrázek na stěně nebudeme dívat bez předsudků, budeme mít brzy ze všech muslimů pěknou noční můru.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
