Zamilovaná Priscilla bydlí v hotelu u zlomeného srdce

Priscille Beaulieu bylo čtrnáct, když se potkala s o deset let starším Elvisem Presleym. Jejich cesty se sešly na americké vojenské základně v Německu, kde zpěvák sloužil a dcera kapitána se nudila. Osudovým setkáním začíná i nový snímek Sofie Coppoly Priscilla, který nově hrají i česká kina. Vychází z autobiografické knihy Můj život s Elvisem (1985), v němž tehdy již bývalá manželka zesnulého krále rokenrolu popsala jejich bouřlivý vztah, který v roce 1973 ukončil rozvod. Coppola se tu vrací na teritorium, na němž si udělala jméno: k „dívčímu království“, ke křehkosti i tajnosnubnosti dospívání, k osamění mladých žen. Tentokrát ale přidává i žánr, který by čekal málokdo – upírský horor.

Nejde o experiment ani metaforu o ceně slávy, která by Elvise změnila v upíra. V tomto ohledu se Priscilla drží pohádky o zamilované dívce vržené do luxusního světa hvězdy. Upírský stín se však nad snímkem i hrdinkou vznáší, pokud jsme citliví jej vnímat. Priscilla se ocitá na orbitu dominantního, narcistního, manipulativního muže, který svou vyvolenou zpracovává k obrazu svému. Elvis se nad svojí nevěstou – sedm let spolu chodili, než se v jejích jednadvaceti vzali – doslova tyčí. Kompozice zdůrazňuje jeho nadvládu a vliv. Milostné objetí je stejnou měrou láskyplné, jako může být hrozivé.

V jednu chvíli Elvis jako zákeřné noční stvoření čeká na svou ženu v rudou barvou zalitém lasvegaském pokoji. Ne náhodou snímek evokuje upírskou ságu Stmívání – příběh osudové, ale nebezpečné lásky mezi upírem a dívkou. Primární publikum Priscilly jsou také ne náhodou ženy kolem třicítky, které jako patnáctileté dost možná Stmívání hltaly. Priscilla jim nabízí dospělejší dohru: manželství, dítě, rozvod. Konec snu i fantazie. Možná i proto je Coppola konvenčnější.