úterý 17. 10. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Do pondělních deseti hodin měl katalánský premiér Carles Puigdemont do Madridu vzkázat jasně a srozumitelně, zda minulý týden v katalánském parlamentu vyhlásil, či nevyhlásil nezávislost své “země”. Puigdemont to nedokázal. Madrid chtěl jasné ANO, nebo NE, premiér poslal několikastránkový traktát o nutnosti dialogu. Ten ovšem Madrid odmítá až do okamžiku, než se katalánská vláda vrátí do zákonného rámce - tedy než jasně řekne, že nevyhlásila nezávislost Katalánska. A tak to běží pořád dál; poslední ultimátum má Barcelona ve čtvrtek.

Zjevná taktická přetahovaná začíná být mimo Pyrenejský poloostrov trochu únavná a možná i legrační: slavný okamžik vyhlášení nové republiky si obvykle představujeme jinak, než když lídr národního hnutí kuňká něco o tom, že neřekne, nepoví, ale rád by si popovídal. Chování katalánské vlády nicméně dává smysl: její jedinou nadějí je vtáhnout do krize Evropskou unii, která - zatím - neprojevuje k jejím snahám jakékoliv sympatie.

Reklama
Reklama

Podivnou rolí, kterou EU v moderních separatistických snahách sehrává, se zabývá The Economist a také The Wall Street Journal. Dnešní evropský separatismus se totiž “halí do modré vlajky se žlutými hvězdami”, píše britský týdeník. Ať už jsou to Skotové, před nimi Vlámové a dnes Katalánci, cílem nacionalistů není úplná samostatnost, ale nová forma členství v Evropské unii. Bez ní by aspirující ministáty dost možná o nezávislosti ani neuvažovaly.

“Paradoxní je, že členství v EU snižuje (díky demokratickým standardům) naléhavost separatistických argumentů, ale zároveň je ponouká, aby se za svou věc brali s větší vehemencí. Katalánská nezávislost vypadá jako dobrý nápad jenom proto, že na pozadí členství v EU působí dojmem, že vlastně o nic nejde”, dodává k tomu pak americký deník. “Jaký by asi byl výsledek pseudoreferenda, kdyby jeho účastníci věřili, že nezávislost obnáší také vytvoření stálé armády, jež bude připravena bojovat a umírat za Katalánsko?”

SPANELSKO_REFERENDUM_KATALANSKO_SITUACE_907
Katalánský premiér Carles Puigdemont (vpravo) a jeho zástupce • Autor: REUTERS

Vize snadného členství v EU je, alespoň prozatím, největším omylem separatistů. Katalánci s ní například přímo počítali v zákonu, kterým nelegální referendum vyhlašovali. Vlámové zase měli přímo ve svém manifestu napsáno, že “EU nejen nezávislost umožňuje, přímo i stimuluje”. The Economist vysvětluje, že vidina plynule pokračujícího členství “snižuje náklady (nezávislosti): pro malé země znamená EU přístup na hluboký společný trh, členství v obrovském obchodním bloku, dokonce závan skutečné zahraniční a bezpečnostní politiky”.

Jenže přistoupit na tuhle logiku by pro Brusel byla zřejmě sebevražda. Jeho základními stavebními bloky jsou členské státy. Španělský premiér jede tento týden na evropský summit jako na setkání rovných s rovnými. Katalánská vláda může lobovat, ale to je tak všechno. “Nikdo nebude neriskovat evropskou soudržnost tím, že by zpochybňoval právo samotného Španělska řešit domácí situaci,” píší Britové.

Kdepak, Evropa rozbíjení a oslabování vlastních členů podporovat nebude. Vlastně největším strašákem separatistů je tzv. Prodiho doktrína, podle níž by kterýkoliv region, který se od členského státu odtrhne, a to se myslí legálně odtrhne, nikoliv vyhlásí jednostranně nezávislost, automaticky ztratil členství v EU a musel o ně znovu žádat. Nad touhle vidinou zjevně zchladl skotský zápal pro věc. “Je to hodně daleko od romantické vize, kterou katalánský premiér Puigdemont staví před své stoupence,” píše The Economist.

Katalánci se podobně jako Britové před Brexitem opájejí představami. Evropská unie se prý neobejde bez Barcelony. A Prodiho doktrína vlastně je jen taková poznámka pod čarou, v praxi se to nějak zaonačí. Praxe však zatím snění příliš nenahrává. EU odmítá dělat mezi Madridem a Barcelonou prostředníka. Z Barcelony už odešlo více než 350 často velmi významných firem - do Španělska, tedy do Evropy. A Brusel mluví stejným jazykem “návratu do zákonného rámce” jako Madrid.

Některé otázky, jež z toho plynou, jsou nicméně znepokojující. Problém Katalánců je také v tom, že zatím v regulérních volbách nemají jednoznačnou podporu (získali 47% hlasů). Co když v těch příštích získají 70% a Madrid stále nebude ochotný k dohodě? Logika zachovat status quo členských zemí pak začne být problematická. To je ale teorie - katalánským separatistům se naopak do dalších voleb zatím vůbec nechce.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Sebastian Kurz polarizuje Rakousko. Třetina země ho zvolila a ještě větší část Rakušanů ho chce za příštího kancléře. Příznivci levice a část liberálů ho naopak nesnesou; z jejich pohledu je totálním politickým pragmatikem, který v kampani převzal protiimigrantskou rétoriku nacionalistů a přeháněl problémy, které jsou s imigraci spojené. Tito kritici zřejmě odmítnou následující perspektivu: pokud se Kurz opravdu stane příštím kancléřem, nabízí Rakousku velkou šanci.

Při nástupu do čela lidovců v květnu konzervativní lidovce zabalil do nového papíru: přejmenoval je na „Kandidátka Sebastiana Kurze – Noví lidovci“ a dal straně novou barvu. Místo tradiční černé jsou nyní loga tyrkysová. U marketingu změny nekončí. Lidovci byli na jaře v průzkumech tak slabí a Kurzova popularita tak vysoká, že si výměnou za nástup do čela strany vymohl neobvyklé podmínky. Určil složení spolkové volební kandidátky a dosadil na ni osobnosti, které se dosud stranické politice vyhýbaly.

Reklama
Reklama

Působí to autoritářsky, skoro babišovsky. Rakouský kontext je ale jiný. V lidové straně dosud moc neležela v rukou předsedy. Drželi ji vlivní šéfové konzervativců v devíti spolkových zemích a předáci zájmových skupin, jež se v rámci partaje organizovaly – svazu zemědělců či hospodářské komory. Tito aktéři mají v Rakousku ve srovnání se zbytkem Evropy nezvykle velkou moc a ve prospěch svých zájmů blokovali zásadní reformy na národní úrovni. Kurz to zkouší změnit a nynější výhra ve volbách zvyšuje šanci, že to nebude jen kosmetická úprava, ale trvalejší reforma lidovců. Ostatně sociální demokrat Christian Kern cítí, že by jeho strana potřebovala podobnou proměnu.

Rakouští dělníci otočili kormidlo

Pokud se opravdu Sebastian Kurz stane kancléřem, slibuje zemi změnit podobně jako lidovou stranu. Poválečné Rakousko je vystavené na obrovském vlivu zemských vlád, odborů a zaměstnavatelů. Systém vedl k dnešnímu blahobytu a překlenul meziválečnou nenávist mezi pravicí a levicí. Přináší však i problémy. Jak bylo řečeno, představy a zájmy zmíněných struktur se často vzájemně blokují a brzdí reformy. Pravicoví populisté nevyrostli jen na odporu k migraci a EU, ale minimálně stejnou měrou na protestu vůči nehybnosti rakouské politiky. „Potřebujeme vládu, která bude konečně vládnout,“ slibuje Kurz a chce upravit rozdělení pravomocí mezi centrální vládou a spolkovými zeměmi i omezit práva zaměstnavatelů a odborů.

„Zásadní otázkou těchto voleb je, zda se slib reforem ve školství, zdravotnictví, daních a státní správě podaří splnit,“ říká vídeňský politolog Peter Filzmeier. Mnohé úpravy si totiž vyžádají dvoutřetinovou ústavní většinu a není jasné, zda ji Kurz může získat. V předvolební kampani nebyl konkrétní. Rakouská středová a pravicová média k němu byla vstřícná a k podrobnému vysvětlení plánů ho netlačila. Šance však je, že jeho nezpochybnitelný politický talent a schopnost vyjednávat toto volání po změně naplní. A tím také zastaví dlouhodobý vzestup Svobodných.

Tato nacionalistická a populistická strana možná bude Kurzovým menším koaličním partnerem. Kritika takové vlády je nabíledni: do vládního mainstreamu opět vstoupí strana, kterou založili bývalí nacisté, vyrostla z germánských buršáckých spolků a staví na demagogii a polopravdách. Politolog Filzmeier říká, že vláda s účastí Svobodných nebude mířit k vystoupení Rakouska z EU, ale ani nepodpoří Emmanuelem Macronem navrhovaný přesun pravomocí z národních na evropskou úroveň.

Nabízí se ovšem i jiná perspektiva: 45 z uplynulých 72 let Rakousku vládly velké koalice lidovců a sociálních demokratů. A byla to další příčina výše zmíněné politické nehybnosti, kvůli které tolik voličů přechází od zavedených stran ke Svobodným. Zapojení populistů do vlády je může dlouhodobě oslabit, když voliči ucítí a uvidí, že slibují nesplnitelné.

Reklama
Reklama