Rekonstrukce okupace
Autor: KVIFF

„Komu bych to pouštěl? Nikoho to nezajímá,“ říká lehce rezignovaně zhruba sedmdesátiletý muž ve střihovém dokumentu Rekonstrukce okupace, který má v úterý 22.3. televizní premiéru na programu ČT2 (a dále bude k vidění na iVysílání). V ruce drží filmový kotouč a onou „nezajímavou událostí“ je 21. srpen 1968, kdy Československo obsadila Vojska varšavské smlouvy na příkaz Moskvy, která zasáhla proti reformám socialismu. Možná nejpamátnější – a spolu listopadem 1989 mezinárodně nejznámější - datum tuzemské historie druhé poloviny 20. století se ovšem postupně stalo hlavně „osudovou osmičkou“, která se připomíná obligátními sovětskými tanky před pražským rozhlasem.

 

Reklama
Reklama

Dokument Jana Šikla, jenž měl premiéru loni na karlovarském festivalu na třiapadesáté srpnové výročí vpádu Vojsk varšavské smlouvy, však ukazuje, proč by nás srpen 1968 měl stále zajímat – hluboce totiž poznamenal minimálně dvě generace, jejich vztah k politice i důvěru v politiky. A dělá to přesvědčivě: přes příběhy těch, kdo události prožili a kteří si je v sobě stále nesou nikoli jako dějiny, ale jako žitou zkušenost. Současná válka na Ukrajině a vpád sovětských vojsk na svrchované území jiného státu mu pak dodává další palčivý rozměr dějin aktualizace, o níž si Evropa myslela, že už se nikdy nebude opakovat.

Iniciačním momentem pro vznik snímku byl „poklad“ v podobě profesionálně natočeného materiálu zachycujícího invazi v délce 3,5 hodiny. Zdá se, že jde o záběry, jež skutečně nikdo nikdy neviděl. Následuje tak detektivní pátrání po jejich autorovi, ale hlavně po lidech, které film zachycuje. Postupně se dokumentaristovi ozývají nejen ti, kdo jsou na pásu, ale i další lidé…

Jeden mu anonymně zanechá filmový kotouč, na něm je emigrace do Rakouska pár hodin nebo dní po invazi, jiní si autora pouští domů a ze skříní vytahují další pásky. Nebo zakrvavené košile s průstřely od sovětských samopalů, které kdysi měli na sobě a teď jimi před kamerou zpřítomňují zkušenost, jež pro ně byla v mnoha případech bez nadsázky fyzická. A s nimi z koutů paměti vycházejí na světlo i vzpomínky a výpovědi, jejichž prostřednictvím ožívá minulost, která svým způsobem stále trvá.

https://www.youtube.com/watch?v=QetbZ1K618o

Dějiny totiž nejsou statické ani konečné. Pokračují v těch, kdo si jimi prošli. A Šikl na své cestě po paměti a emocích potkává ty, kteří litují, že nešli do konfrontace – například velitel letiště, jenž měl zakázáno poslat na nákladní letouny přivážející tanky připravené stíhačky. Ale i ty, jako je náčelník pohraniční stráže - kteří jsou pyšní, že nešli do konfrontace, zabránili tak dalšímu krveprolití a dostali za to hodinky.

Jsou tu ti, kteří strávili jako děti týden v nemocnici v pokoji bez oken, kam je personál ukryl před střelbou. Vidíme i ty, kterým kulka vzala bratra, zlomila jejich matku a ještě po třiapadesáti letech jim tato zkušenost vhání slzy do očí. Ty, kterým okupace vzala věc tak křehkou, jako je důstojnost. Nebo ty, které poučila o reál politice a bezmocnosti natolik, že rezignovali na občanský život; nevěří politice ani lídrům.

Pro nemalou část českého národa reformy 60. let skutečně znamenaly zásadní období naděje na změnu - a kapitulace Alexandra Dubčeka, tehdejší politické superstar, do které vkládali až příliš velká očekávání, jim přinesla fatální zklamání. Dokument se dotýká i zásadního tématu, proč tak rychle zmizela prvotní vzdorovitá a pozitivní energie obsazeného národa, jejž sjednotil odpor proti okupantům. A proč to byli o rok později „naši lidi“, nikoliv okupanti, kdo zasahoval na Václavském náměstí proti lidem protestujícím proti sovětské okupaci.

Režisér zručně kombinuje s archivními záběry tak, že ty druhé nenechává dominovat - jak se často stává v dokumentech stojících na svůdných černobílých záběrech hořících tanků, bezradně vyhlížejících okupačních vojáků, jimž zástupy lidí hrozí pěstmi, když přece přijeli osvobozovat, nebo nápisů posílajících tyto Ivany domů…

Rekonstrukce okupace
Autor: KVIFF

Daří se mu to, protože s materiály nakládá jinak, než bývá zvykem.  Rozbalování dárků pod stromečkem, milenci ležící v trávě, babička houpající vnuka. Rekonstrukce okupace začíná evokativní montáží sestavenou z fragmentů domácích videí a rodinných archivů, většinou točených na „šestnáctku“. Záběry rodinných radostí a každodennosti pak v jednu chvíli prolomí historická událost v podobě tanku za oknem zachycená jen tak mimochodem někým, kdo nevěřil vlastním očím.

Jan Šikl v úvodní koláži dělá dvě věci. Stejně jako ve svém předchozím dokumentu, osmidílném Soukromém století, nastoluje základní premisu, že banální a významné se intimně prolínají. Že velké dějiny neexistují bez těch takzvaně malých, osobních. A osobní dějiny se mohou stávat těmi velkými a velké velmi osobními.

Režisér léta sbírající soukromé a rodinné filmové archivy tak předkládá historickou událost prvního řádu v podstatě jako jedno velké domácí video zachycující československý národ coby soudržnou i rozhádanou rodinu. Jsou tu strýčkové, za než se stydíme, momenty, na něž s láskou vzpomínáme, i ty, z nichž si neseme nejedno trauma. Film o nich a o tom, co po nich v „národě“ vlastně zůstalo, by měl zajímat všechny.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 654

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte