Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Tam v sudetských lesích, kde srny odkojily Jiřího Šlitra

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

otvor
Autor: Jan H. Vitvar

„Chodil jsem cestičkou mnoho let, / dávno je, dávno již tomu/, jak nemá srdce mě zabolet, / byla to cestička domů.“ Ano, verše zapadlého vlastence Karla Václava Raise nám naznačují, že tentokrát se z pražské kavárny přesuneme tam, kde má autor těchto řádků kořeny. Když už jsme měli ty Velikonoce, že. Aspoň taky budeme chvíli na čerstvém vzduchu…


Reklama
Reklama

1
Autor: Jan H. Vitvar

Po cestě do Podkrkonoší jsem se stavil v Lázních Bělohrad. Raisově rodišti, které se dříve jmenovalo Nová Ves, než tu postavili kamennou tvrz s tak bílými zdmi, že se jí začalo říkat Bílý hrad čili Bělohrad. Tak aspoň praví legenda. Lázně tu vznikly v roce 1885 na území slatin a pohybové ústrojí se tu léčí dodnes. Zapít to můžete arzéno-železitou kyselkou, kterou tu od roku 1901 čepují z Annamariánského pramenu. Zámek tu mají prý od samotného Jana Blažeje Santiniho, jenže od stavby z roku 1722 se ztratily papíry, tak to není jisté. Jisté ovšem je, že od roku 1949, kdy ho zabavil stát, to jde se zámkem zu grunt, jak se v kraji říká. Vznikl tu Raisův památník, ale taky zemědělská škola; čili pokud jste studovali hnojařinu, mohli jste tu až do roku 2009 bydlet na intru. Pak město internát zavřelo a spolu s jednou firmou se rozhodlo zámek předělat na luxusní domov důchodců. Jenže znáte to: restituční spory s Kinskými, dotační problémy… No zkrátka už šest let se se zámkem nic neděje, což je na něm i skrz věčně zavřenou bránu dost znát.

2
Autor: Jan H. Vitvar

Pěkně se tu ale starají o drobnější památky. Třeba o sochu Svaté Trojice ozdobenou citátem z Janovy epištoly: „Tři jsou, kteříž svědectví vydávají na nebi. Otec, Slovo a Duch svatý, a ti tři jednou jsou.“ Což byl zásadní text při debatách o Boží Trojici v 16. století. Vysochal ji Josef Jiříček, dílovedoucí na Odborné a kamenické škole v Hořicích v roce 1863. Jak stojí vzadu na soklu, zaplatili ji „dobromyslní občané této obce za přeslavného Jo. Mečíře“. Kdo to byl, jsem nedohledal, nějaký Josef Mečíř z Bělohradu sice před pěti lety vyhrál národní kolo odborných dovedností oboru opravář zemědělských strojů, ale to asi nebude on.


3
Autor: Jan H. Vitvar

V roce 2009 taky nechal starosta opravit smírčí kříž stojící mezi Horní Novou Vsí a Prostřední Novou Vsí. Do té doby ležel rozlomený u silnice, teď se skví ve své metrové kráse znovu v jednom kuse. A už se dávno zapomnělo, čí ošklivý skutek připomíná.


4
Autor: Jan H. Vitvar

Stejná věc platí pro nedaleký pomníček s mapou někdejšího Československa, respektive nikdo z místních mi jeho účel nevysvětlil. Mapa už nemá Zakarpatskou Ukrajinu, čili půjde o poválečnou záležitost. Ale citát z písně Josefa Leopolda Zvonaře, k níž napsal slova Václav Jaromír Picek, sem hezky sedí. Píseň Čechy krásné, Čechy mé, se totiž v originále jmenuje Vlastenské hory. A ony hory, co jsou „zasnoubené s oblohou“, se začínají touhou pnout hned za kopcem.


5
Autor: Jan H. Vitvar

Architekt Jan Trejbal loni v pražské Hadovce postavil meteorologický sloupek, který našel zchátralý v Újezdu u Prahy. O meteosloupcích chystá se svým sdružením Neolokator vydat knihu; v Čechách jich našel čtyřicet, čili je o čem psát. V našich městečkách se vztyčovaly od roku 1850, kdy se sem začaly dovážet z Německa. Zvykem je bylo dávat hlavně na lázeňská náměstí, aby hosté z teploměru, barometru a hodin věděli, co je během dne čeká. Zda raději zůstat na kolonádě, nebo vyrazit do lesa. Jeden stojí právě v Lázních Bělohrad, kam ho v roce 1907 umístil místní Okrašlovací spolek. Po Jičíně to byl hned druhý meteosloupek v celém kraji. Říká se mu U Kadavého, protože u něj před válkou pravidelně postával jakýsi pan Kadavý, který se nabízel k nádenické práci.


6
Autor: Jan H. Vitvar

Lázně Bělohrad čili Bad Bielohrad se nacházejí ještě před Sudety. Huttendorf čili Zálesní Lhota přesně za ní. O čemž svědčí už značně německy působící kostel sv. Jana Nepomuckého, který tu nechal v pseudogotickém slohu postavit Alfred rytíř z Vebru. Huttendorf založili němečtí kolonisté v 15. století, chovali dobytek, těžili stříbro, pálili dřevěné uhlí. Se vznikem Československa se ves krátce stala součástí samozvaného státu Deutschböhmen, než sem v prosinci 1918 dorazilo československé vojsko a separatistům plány na samostatnost zarazilo. Za první republiky tu žila desetinová česká menšina, která si – přes značný odpor většiny – zřídila vlastní školu. V letech 1922–1924 ji řídil učitel Josef Šlitr, který sem se svou ženou Pavlou přišel z rodných Orlických hor. A právě v Zálesní Lhotě se díky tomu v roce 1924 narodil jistý Jiří Šlitr, kterého v místních lesích podle ošklivé pověsti odkojily srny, a proto byl tak talentovaný.

7
Autor: Jan H. Vitvar

Šlitrové ze Lhoty odešli krátce po hudebníkově narození. A pak zde začaly poměry houstnout. Radikalizující se nacionalisté měli svůj slavný den 10. října 1938, kdy byl Huttendorf obsazen jednotkou werhmachtu a až na pár chalup připojen k Říši. Pomník na návsi dodnes připomíná, jak to všechno dopadlo. Z přední strany je na něm vytesán nekonečný seznam padlých v první světové válce, na zadní pak následuje stejně nekonečný seznam obětí té druhé (včetně popisného čísla konkrétní chalupy). Jednou z posledních byl Rainer Nossek, který jako pilot na východní frontě zničil Rusům přes 70 tanků a dostal za to Rytířský kříž Železného kříže. Účastnil se jak bitvy o Kursk, tak o Stalingrad. Britské spitfiry jeho focke-wulf sestřelily nad severním Německem pět dní před jeho pětadvacátými narozeninami. Psal se 30. duben 1945, kdy se ve svém berlínském bunkru zastřelil Adolf Hitler.


8
Autor: Jan H. Vitvar

Na pomníku je ale ještě jedna speciální deska. Nedaleko Zálesní Lhoty koncem března 1945 vyskočil rusko-československý výsadek parašutistů. Na vojáky u Zálesní Lhoty náhodně narazí Johann Hamatschek a nahlásí je volkssturmu. Lidová domoobrana spolu s wehrmachtem parašutisty obklíčí a při přestřelce zraní radistu Josefa Segeně, který se následně raději zastřelí. Odplata v květnu 1945 je nemilosrdná a právě jí se týká ona tabulka. Šlitrova kolegu, učitele na německé škole Gustava Schwandu, v noci 12. května vyvleče z domu skupina maskovaných Čechů a spolu s dalšími Němci (včetně udavače Hamatschka) ho na silnici zastřelí. Starosta Schorm stačí utéct, tak mu revoluční gardisté alespoň znásilní a zavraždí manželku a neteř.

Počet obyvatel Zálesní Lhoty se pak během červnového odsunu smrskne ze 1400 na pouhou stovku. Lidé jsou vyhnáni, chalupy i s majetkem zabaveny. Jedním z mála, kdo může zůstat, je Schwandova dcera Ingeburg Prochásková, která květnové řádění viděla na vlastní oči. Právě ona nechá po revoluci na hřbitově nad skupinovým hrobem obětí gardistů vztyčit náhrobní kámen. Dodnes žije ve stejné chalupě, odkud jí vyvlekli otce.


„Jak nemá srdce mě zabolet,“ řekl by k tomu asi K. V. Rais. Tak příště si třeba popovídáme zase o něco optimističtěji.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1519
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte