Smrt už není otázka příští sezony. A já mám strach, říká král španělského hororu
 
30 stříbrných
Álex de la Iglesia při natáčení • Autor: HBO

Za dveřmi statku zuří bouře a uvnitř se z krávy ke zděšení přítomných vesničanů i veterinářky narodí dítě. Začátek osmidílného seriálu 30 stříbrných režiséra Álexe de la Iglesia se přitom ve srovnání s tím, co bude následovat, nakonec začne jevit vlastně jako obyčejný venkovský výjev. Název nové série z produkce HBO, která měla premiéru minulou neděli a představena byla poprvé na festivalu v Benátkách, odkazuje ke třiceti mincím, jež dostal Jidáš za to, že zradil Ježíše Krista. Přední španělský režisér hororu kolem náboženského artefaktu splétá akční i mysteriózní síť hrůzy a náboženských úvah, kdy na španělské maloměsto přichází ďábel a s ním celosvětové spiknutí moci.

Společnost HBO tak rozhodila sítě do větší šířky okrajové kultovní popkultury ve snaze udržet v produkci lokálních show krok s konkurenčním Netflixem - a chytila do nich i hybridní Iglesiasovo monstrum, které testuje sílu náboženství i divákovu víru v to, co vidí. „Je mi pětapadesát a potřebuji v něco věřit. Jako v Aktech X,“ říká katolík de la Iglesias. „Chci věřit, že existuje něco dobrého a je tu řešení. Anebo klidně, že světu vládnou ilumináti, ale že má nějakou logiku. I když je to fikce, je v ní bezpečně. Děsí mě, když vím, že za fikcí je prázdno.“

Jedna z prvních recenzí váš seriál popsala jako když „Dan Brown potká Vymítače ďábla“. Souhlasíte s tím?

Na povrchu se to může zdát podobné jako romány Dana Browna. A v základu to vlastně je stejné –  mysteriózní thriller s přidanou hodnotou hororu v duchu H. P. Lovecrafta. Ale výsledek je podle mě jiný. Nejsem Dan Brown, jsem věřící katolík ze Španělska, který sice teď žije v Madridu, ale narodil se na malém městě. Chci mluvit o skutečných lidech z malého města, ne o dobrodružných profesorech. Nechci pracovat s epickými postavami, ale s malými postavami v epickém vyprávění.

Reklama
Reklama

30 stříbrných
30 stříbrných • Autor: HBO

Seriál se odehrává v zapadlé španělské vesnici, která je tak trochu peklem - což je osvědčený hororový koncept. A s maloměstem jste pracoval už ve filmu 800 kulek. Proč vás malé město s velkým tajemstvím přitahuje?

Myšlenka malého města je přitažlivá pro vyprávění, protože je to celý svět; je to symbol. Emoce jsou postavami. U mě starosta zosobňuje čest a nevinnost, je to trochu obyčejný muž. Policista představuje logiku – je to přímý chlap, ale nemůže připustit některý typ informací, je to na něj moc. Starostova žena není zlá, jen se snaží utéct z malého města, k čemuž starostu využívá. Celé město je v tomhle případě hlavní postava, které reaguje na tajemnou minci.

Jednou z klíčových postav je mladá veterinářka, což není úplně obvyklé…

Představte si, že se snažíte vysvětlit tenhle seriál producentovi. Ptá se vás, jestli je to jako Akta X nebo jako Scooby Doo. Máte dívku, chlapce, moudrého muže… Co to je? Snažíte se těmhle škatulkám, do kterých se vás snaží napasovat, uniknout. Nechci, aby můj hrdina byl zmíněný vědec. Chtěl jsem někoho, kdo je s tím krajem srostlý. Kdo se stará o jehňata. Všichni v té vesnici mají restaurace a v centrálním Španělsku v oblasti La Mancha, kde se seriál odehrává, je jehně nejdůležitější jídlo. Je součást kultury. Je to i metafora jehňátek božích, takže je důležité, aby se vše odehrávalo v místě, kde jich můžete najít stovky. Lidé, kteří se v těchto oblastech starají o jehňata, jsou vážení. Všichni se s nimi chodí radit. Veterinářka je moje Sigourney Weaver, je to moje Ripley, ale mimo vesmír. Vtipná, krásná, emocionální.

https://www.youtube.com/watch?v=OH2NOeAjBG8

Mezi fanoušky hororu a fantasy jste známý. Jak byste popsal svůj styl pro ty, pro které může být seriál na HBO prvním setkáním „s vámi“?

Jak popsat svůj styl, nevím. Tvorba je pro mě únik. Zkouším sám sebe překvapit v každé další věci, zkouším se zlepšovat. Proto si vybírám rozmanité projekty. Emotivně, pocitově, vyprávěním, tématem. Snažím se vystoupit „ze sebe“, ale vždycky tam samozřejmě nějak jsem přítomný. Snažím se některým svým obsedantním tématům vyhnout, ale asi se mi to úplně nedaří. Když jsem točil 30 stříbrných, měl jsem strach, abych se neopakoval a neudělal druhý Den šelmy. Proto je tenhle seriál tónem jiný: není černohumorný, není ironický, snažím se říct něco podstatného o Španělsku, o světě. Miluji žánrový film, miluji horor, ale na druhé straně se ho snažím zničit a najít uvnitř něco opravdového.

30 stříbrných ty žánry rychle střídá: přechází mezi hororem, thrillerem, absurdním fantasy… Co jsou hlavní inspirační zdroje?

Podobně jako román z devatenáctého století, kde se přihodí hodně věcí, v sobě má něco z Lovecrafta, něco z Larryho Cohena, něco z Johna Carpentera. Ale zároveň jsou v něm i stopy biblických filmů Cecila De Milla jako Desatero přikázání.

Zmínil jste Den šelmy, váš možná nejznámější film, jímž jste v polovině devadesátých let prorazil. Věnuje se podobnému tématu jako 30 mincí – ďáblu a jeho vymýtání, satanismu, náboženství. Proč se k těmhle tématům vracíte?

Je to součást mého života i součást toho, co mám rád. Náboženství je velkou součástí Španělska a tím pádem i mou – můj otec chodí do kostela každý den. A já chodil do kostela každou neděli až do osmnácti. Pak jsem odešel studovat filosofii na jezuitskou univerzitu. Baví mě debatovat a uvažovat o tématech, jako jsou smrtelnost, nesmrtelnost, zlo, dobro. Fascinují mě. A za druhé, mám rád horor a fantasy – ve filmu i v literatuře. První kniha, kterou jsem si koupil, byly povídky Edgara Allana Poea.

30 stříbrných
30 stříbrných • Autor: HBO

Den šelmy je hodně ironický, černohumorný, z odstupu. Je pro vás tematizování víry i provokací či kritikou vyhrocené verze španělského „pánbíčkářství“?

Nechci se 30 stříbrnými provokovat. Chci udělat něco zábavného. Když sledujete americkou zábavu v obecném slova smyslu, máte pocit, že postavy mluví o věcech, které nejsou důležité. To nemám rád. Nerad mluvím o fikci a bozích, chci mluvit o sobě a o náboženství, protože to je věc, která mě zaměstnává a trápí. Seriál je silnější, když je jasné, že něco není jen součástí vyprávění, ale i součástí mých vlastních pocitů. Proto je pro mě 30 stříbrných víc než horor. A k té kritice: nemůžu kritizovat náboženství zvenku, jako bych byl cizinec, protože jsem sám katolík, který je uvnitř toho světa. Mám k myšlence Krista a náboženství úctu, ale zároveň o nich pochybuji. Nejde říct zjednodušeně, že zlo je ďábel a dobro je kněz.

Říkáte, že vás trápí náboženství. Co nejvíc?

Vlastní existence. Racionálně vím, že Bůh neexistuje, a jediné co existuje, je utrpení. Velké nic uprostřed ničeho a jediná zápletka reality je nesmysl. A to mě děsí. V pětapadesáti jsem obrovsky vyděšený. Najednou cítíte, že smrt se nestane v další sezóně, ale už v téhle - a možná dokonce v dalším díle. Takže opravdu potřebuji v něco věřit. Jako v Aktech X. Chci věřit, že existuje něco dobrého a je tu řešení. Anebo klidně, že existuje něco zlého – že světu třeba vládnou ilumináti nebo bohatí lidé ve velkých budovách na jižním pólu, ale že má svět nějakou logiku. Všechno, co zmiňuji, je fikce, ale je v ní bezpečně. Děsí mě, když nemám žádné vysvětlení a vím, že za fikcí je prázdno.

https://www.youtube.com/watch?v=DxvTHoHr7M8

I proto jste se chtěl vrátit k žánru fantasy bez ironie a černého humoru?

Chtěl sem se vrátit bez výmluv. Z čistého žánru mám strach, vždy jsem byl přesvědčený, že je těžké ho udělat. Snazší je točit s berličkou humoru nebo ironie. Je to podobné jako v lidských vztazích – také se nikoho rovnou nezeptáte, co ho trápí, ale ptáte se žoviálně, jak se má. Využíváte jazyk, ohýbáte ho. A to se děje i ve filmu – používáte různé nástroje, abyste se dostala tam, kam chcete. Řekl jsem si, že v mém věku je na čase natočit něco přímočarého a vážně. Nechci být vtipálek, chci říct něco o dobru a zlu.

30 stříbrných je všechno, jen ne seriál ukazující církev a náboženství standardně, někdy sadisticky i jako součást globální konspirace. Jaké čekáte reakce španělských diváků?

To vůbec nedokážu odhadnout. Jedna část bude asi zaskočená a nebude ráda, druhá bude chápat, proč jsem to natočil, protože sdílíme stejnou minulost. Náboženství není největší současné téma Španělska, ale stále je přítomné – po celé zemi se konají poutě a shromáždění s velkými sochami Krista a Marie. Není možné se mu vyhnout. Je součástí Španělska v pozitivním i negativním. I když mnozí tvrdí, že jsou moderní Evropané, jsou pořád v hloubi duše věřící Španělé.

Pro koho tedy vlastně točíte?

Nepřemýšlím o konkrétním publiku, vždycky jen o kategorii ideálního publika. Jako Steven Spielberg: dělám filmy tak, že se na ně chci dívat hlavně já. Pokud přemýšlíte podobně nebo stejně jako většina lidí, jste úspěšní, pokud myslíte hodně jinak, máte problém.

30 stříbrných
30 stříbrných • Autor: HBO

Jak se jako katolík stavíte k církvi a zneužití moci v podobě sexuálního zneužívání, které vychází čím dál tím víc na povrch?

Nemám s tím osobně žádnou zkušenost. Vím, že se to děje - a je to otřesné. Během studií na jezuitské univerzitě jsem potkal kněze, který mě hodně naučil o knihách a konceptech jako dobro, zlo, duše. Možná mě nenaučil nic o životě, ale to jsem se naučil později. Jsem si s církví vlastně hodně blízko. Máme leccos společného. Vyrábím fikci - a oni taky vyrábějí fikci.

Přistupujete režijně jinak k filmu a k seriálu?

Na jednu stranu je to stejné, protože točím já. Na druhou je to jiné, protože potřebuji hodně času na přípravu i natáčení: je to jako točit pět filmů najednou. Všech osm epizod jsem točil bez asistentů, jsem ten případ, který chce dělat všechno sám. Nechci se o projekt s nikým dělit. Pokud bych měl volit přirovnání, pak je celovečerní film jako jedna rána do obličeje, zatímco seriál je jako box o mnoha kolech. Je to jiné i ve vytváření postav. V televizi máte prostor je napsat a propracovat, můžete psát dlouhé sekvence, které nejsou ve filmu možné. Jako třeba patnáctiminutový dialog hrdinů s Ďáblem. Je naprosto fantastické, že můžete v seriálu mluvit o tom, že peklo je jen část božího mozku, z něhož se ďáblové snaží utéct. Pro mě je ten dialog nejdůležitější moment celé série. Ale projde vám to jen v hororu, v komedii by to nikdo nechtěl poslouchat.

Poslední dobu se španělskému seriálu docela daří. Jak byste vy popsal tamní scénu?

Někteří se snaží dělat něco „amerického“, mainstreamového, ale podle mě toho nemohou dosáhnout. Nemáme takové zkušenosti, abychom mohli pracovat jako američtí autoři. Možná podobu seriálu ovlivňuje to, že španělští tvůrci sdílejí stejný background, ale těžko říct. Přijde mi trochu, že máme v současnosti všichni podobné nápady. Musíme být víc kreativní, hledat jiná místa, jiné lidi. Dovolím si tady proto doporučit naprosto výjimečný seriál Vergüenza (Ostuda) od Juana Cavestany. Možná není tak známý za hranicemi Španělska, ale je geniální.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jindřiška Bláhová

redaktorka, kultura

blahova

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte