Agenti slovenských tajných služeb si ukradli i dokument
Film Ukradený stát se skládá do nepřehledného světa a nechává vše na divákovi
Slovensko se po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho partnerky Martiny Kušnírové v únoru minulého roku ukázalo jako země, o jejímž skutečném krizovém stavu neměla většina obyvatel ani potuchy. K desítkám textů zabývajících se tímto případem a odhalujících úzké propojení politiky, mocných podnikatelů a organizovaného zločinu přibyl dokument Ukradený stát režisérky Zuzany Piussi, jejž od 7. listopadu hrají i česká kina.
Ukradený stát je dokument žurnalistického typu. Do velké míry rekapituluje známé informace z několika propojených kauz i vyšetřování vražd a jeho cílem není další investigace – tedy objevování nových faktů s cílem případ „vyšetřit“. Je nicméně zajímavý v tom, koho dokumentaristka vyzpovídala před kamerou – řadu bývalých nebo možná stále aktivních příslušníků slovenských tajných služeb. A v tom je také potenciálně nebezpečný.
Naše vlastní mafie
Sedmadvacetiletého Jána Kuciaka, který pracoval pro deník Aktuality.sk, a jeho snoubenku Martinu Kušnírovou zavraždili 21. února 2018 v jejich domě v obci Veľká Mača. Z vraždy byli obviněni podnikatel Marian Kočner, mafián veksláckého typu, jak je ve svém nedávném textu pro Respekt pojmenovala Ivana Svobodová, a dále Miroslav Marček, Tomáš Szabó, Alena Zsuzsová a Zoltán Andruskó. Všichni jsou ve vazbě. Letos v dubnu se bývalý profesionální voják Marček přiznal, že vraždil on. Čin vyvolal masové protesty po celém Slovensku, které vedly k pádu vlády premiéra Roberta Fica (Smer). Vládní koalice nicméně pokračovala ve stejném složení a premiérem se stal politik Smeru Peter Pellegrini.
Jako reportér se Kuciak věnoval i podezřením z daňových podvodů, které se týkaly i lidí, již měli blízko právě k vládní straně Smer. Psal také o podnikateli Kočnerovi, jenž ho podle nahrávek zastrašoval a který měl přímé vazby na špičky policie, politiky i prokuratury. Na Slovensku vznikl zkorumpovaný systém, v němž různá kompra fungovala jako klíčové platidlo, jímž bylo možné vydírat. Vládly tu zločinecké praktiky a státní instituce nesloužily občanům, ale soukromým zájmům.
„Vieme o sobe / vieme dokonale / dávno máš napísané na čele / co skrýváš v tej skrínke z ocele,“ zpívá se v písni slovenské kapely Živé kvety, která podkresluje závěrečné titulky. Text na jednu stranu podtrhává motiv kompromitujících informací, které jeden na druhého drží jen proto, aby je v pravou chvíli vytáhl. Zároveň se dá brát jako upozornění na to, jak málo Slováci o mocných lidech ve vlastním státě vlastně vědí. Jak podotýká jeden ze zpovídaných: není zajímavé to, co už má policie v rukou a co je známé, ale to, co ještě známé není. A je pravděpodobné, že je toho stále hodně. Ukradený stát tak připomíná, že mafie není tajemná organizace kdesi daleko; že Slovensko vyprodukovalo za uplynulých třicet let vlastní mafii, v níž je i Kočner nakonec pravděpodobně jen střední hráč.
Ukradený stát se do velké míry točí kolem informací tajných služeb i investigativních novinářů a jejich oběhu. Piussi se pokouší osvětlit, jak vlastně slovenské tajné služby fungují: jak jsou napojené na politiku, v čím zájmu pracují a jak jejich příslušníci zapadají do spletitého pavouka mocensko-kriminálních vazeb, jež na Slovensku drží v rukou podstatnou část moci. Jinými slovy, jak a zda funguje „paralelní průmysl obchodu s informacemi“, které je možné využít k vydírání, obohacení i kariéře a který je součástí systémového tíhnutí k „ekonomizaci života“.
Kromě několika novinářů – prostor dostávají ti ze seriózních médií i z konspiračních webů – Piussi zpovídá před kamerou řadu bývalých, ale pravděpodobně i stále aktivních důstojníků a analytiků Slovenské informační služby (jeden z nich je shodou okolností její bývalý spolužák ze základní školy). Přičemž někteří z nich, jako prominentní svědek v Kočnerově případu Pavel Tóth, byli bezprecedentně obojí: jak novináři, tak agenti. Piussi sedí v obýváku s Pavolom Forischem, bývalým analytikem SIS, který jí žoviálně na kameru vypráví, jak to funguje, co na koho má a jak je všechno jen hra, kterou je třeba umět hrát. V jeden výmluvný moment přijde řeč na tajné nahrávky prominentních osobností v eroticky choulostivých situacích, které je možné využít pro vydírání. Forisch se kasá, že je má k dispozici a může je dokumentaristce kdykoliv poskytnout. Podobně jiná novinářka, která má mít údajně kompro na Kuciaka. Avšak žádná videa filmaři příznačně nikdy neuvidí.
Cosi je tu nemocného
Postupně tak sílí dojem, že členové tajných služeb hrají před dokumentaristkou své hry, jejichž pravidla ani motivace autorka nemůže dohlédnout. V tom je možné vidět slabinu jejího přístupu. Piussi mluví s řadou lidí, kteří působí dojmem, že jsou insidery a mohou situaci nasvítit. Nabídnout vhled do „jejich světa“, který může ozřejmit, jak to ve strukturách moci funguje. Otázkou ale je, do jaké míry opravdu zpovídaní do svého světa dokumentaristku pouštějí - a do jaké míry je to jen iluze, kterou jednotliví hráči vytvářejí pro autorčin plezír i na podporu vlastního narativu.
Piussi je nechává volně mluvit a nenabízí žádnou interpretaci toho, co říkají. Nepokládá jim zpochybňující otázky, které by se nabízely. Nijak netestuje to, co říkají. Klade před diváka informace s tím, že si má každý udělat názor sám. Někdy ale není tak úplně jasné, co je informace, a co nikoliv. Co jsou jen příběhy lidí, kteří se živí i tím, že lžou a mystifikují. Tady by větší autorské vedení neznamenalo diktování názoru, ale odlišení informace od profesionální fabulace.
Jak poznamenal pro Českou televizi slovenský novinář Adam Valček z deníku SME: „Tento dokument v zásadě vykresluje, že tu existuje určitá skupina bývalých zpravodajských důstojníků, kteří rozehrávají různé hry. Obávám se, jestli není přeceňování diváka nechat to bez autorského komentáře.“ Bez komentáře a kontextu zůstávají i bizarní hudební vložky svérázného společenství, které si s ústavou v ruce nárokuje lidové převzetí moci. Pro nezasvěcené není jasné, kdo starší pánové bez hudební harmonie vlastně jsou a jak zapadají do celého obrazu.
Ukradený stát tak funguje jako dokument jedné kauzy i zpráva o Slovensku v roce 2019 pro ty, kteří o něm příliš nevědí. Ukazuje rovněž morálně rozvolněné uvažování jako symptom společnosti, v níž je cosi nemocného a která je po třiceti letech od roku 1989 jinde, než si možná většina obyvatel představovala. Při pohledu k východním sousedům, kde se propojení ekonomiky a politiky až dostalo do patologického stavu, se tak nabízí otázka, jak nám může být ukradena Česká republika. Mocenské pavouky v Česku by si rovněž zasloužily větší pozornost.
Stav, který dokument vykresluje, je možné vnímat jako rakovinu, která už metastázovala natolik, že není cesty zpět - a Slovensko směřuje k novému politickému zřízení, u nějž není jasné, jaké bude. Jisté ale je, že nebude demokratické. Na druhou stranu je možné situaci vidět i pozitivněji. I když to může být depresivní pohled, informace a skrytá realita začínají vycházet najevo, systém se začíná rozkrývat. Třicet let po revoluci se situace ustálila natolik, že nadšený mód budování něčeho nového už nemůže omluvit to, na čem se buduje. Že se možná teprve teď – o třicet let později, než se všeobecně myslelo – rodí občanská společnost, bez níž není demokracie možná.
To samé by mohlo platit i pro Česko. Odpor vůči propojení ekonomiky a politiky prostřednictvím figury Andreje Babiše mobilizuje čím dál tím větší část společnosti a dozvuky podnikatelských kauz z devadesátých let i jejich hlavní aktéři se dostávají pod kritičtější drobnohled.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].