Přelet nad Kristovým hnízdem

Letošní Letní filmovou školu v Uherském Hradišti večer ve středu zakončí slavnostní světová premiéra nového snímku Bohdana Slámy Krajina ve stínu. A pokud se v dalších dnech nestane nic nepěkného a tisíce účastníků přehlídky nestráví následující období vyčerpávající snahou se vzájemně vytrasovat, bude se na tenhle ročník vzpomínat v superlativech.

Organizátoři festival zkrátili na šest dnů, přesto se jim podařilo vytvořit sugestivní důkaz, že podobnou akci lze uspořádat i krátce po skončení nedávného kulturního blackoutu. Jeho připomínkou byla ostatně sobotní projekce Amerikánky Viktora Tauše, jakési „kino na živo“, jak tomu režisér říká - čili živě streamované představení stejnojmenné hry ze stovky kilometrů vzdáleného areálu někdejší léčebny v Kostelci nad Černými lesy. Zájem publika o tyto formáty vytvořené doslova na koleně během nucené karantény dokresluje i fakt, že následující nedělní debata s Taušem v Respekt stanu byla obsazená do posledního místa - a jak publikum, tak autora očividně nakopla příjemně post-koronavirovou energií.

Virus paradoxně stál i za mým nejmilejším objevem přehlídky. Snímek Corpus Christi polského režiséra Jana Komase měl totiž původně do české distribuce zamířit už na jaře s očekáváním počinu roku, který si od něj slibovala Asociace českých filmových klubů, jež u nás film distribuuje a zároveň pořádá Letní filmovou školu. V Polsku se na něj loni hrnuly davy i chvála kritiků a byl nominován na Oscara. Jenže přišla karanténa, česká premiéra se musela odložit a jako první diváci ho u nás mohli vidět až účastníci filmovky.

A je to skvost. To podle dlouhého aplausu došlo všem, kdo se do kina Hvězda v pondělí dokázali dostat - do fronty se lidé přes úmorné vedro stavěli už hodinu a půl předem. Osobně mám k filmu jedinou kritickou připomínku, respektive k jeho distribučnímu názvu. V originále se jmenuje Bože Cialo - a jakkoli chápu, že doslovný překlad Boží tělo by nemusel v českém ateistickém prostředí znít sexy, latinské Tělo Kristovo význam snímku (nebudu spoilovat) posouvá trošku jinam, a navíc nepříjemně asociuje film Corpus delicti Ireny Pavláskové, se kterým skutečně nemá nic společného.

Corpus Christi vypráví o dvacetiletém Danielovi, jehož jedinou útěchou v nepřátelském pasťáku jsou pravidelné mše. Pomáhá při nich knězi Tomášovi, jehož interpretace Bible pro potřeby mladých delikventů je pro Daniela natolik iniciační, že ho přivede na životní křižovatku: místo na pilu na druhém konci Polska, kam má po vypršení trestu nastoupit jako nádeník v truhlárně, se shodou náhod dostane do nedalekého kostela, kam shodou ještě větších náhod okamžitě nastupuje jako farář namísto zdejšího nemocného kněze.

Co by mohlo vypadat jako hloupá komedie o falešném faráři s neuvěřitelnou zápletkou, je ve skutečnosti neskutečně drsnou a uvěřitelnou sondou (film byl natočen podle skutečného příběhu) do lidských běsů. Danielových, Tomášových a zejména místních vesničanů, kteří mezi sebou už rok řeší zdánlivě nepřekročitelnou vzájemnou křivdu. Danielovi se ji podaří během „alternativní“ pastorační mise odstranit za pár dní. Což ovšem neznamená, že by tím sám došel k vykoupení - ale jak už bylo řečeno, nebudu spoilovat.

Možná vám to bude připadat příliš přepálené, ale já jsem od Formanova Přeletu nad kukaččím hnízdem na dané téma neviděl nic lepšího. Také Jan Komasa vypráví o snaze jedince vzepřít se systému, který se na oko tváří, že mu chce pomoci, ale ve skutečnosti mu nejde o nic jiného než vytěsnit ho na okraj společnosti, kde nebude vidět a kde se na něj během jeho bezcílného pinožení v tichosti zapomene.

Stejně jako McMurphy v sobě ovšem i Daniel přes všechny restrikce najde netušený dar dostat lidi ze zajetých kolejí a posouvat je dál, byť k tomu někdy používá vskutku neortodoxní prostředky. V čele s tím, že lidem do očí říká pravdu, protože se ve své situaci nebojí o budoucnost. Komasovi je mimochodem teprve osmatřicet let, tedy o pět míň, než bylo Formanovi v době Přeletu.

U některých scén si čeští diváci vzpomenou i na Zapomenuté světlo Vladimíra Michálka. To když Daniel bojuje jak s církevními strukturami, tak s vlastními vášněmi, a zejména když Kristův příběh aplikuje intuitivně na okolní dění. Danielova večírková disputace o celibátu („Bůh si udělal děcko a my nesmíme“) v Polsku jistě rezonuje víc než v Česku, nicméně obecný přesah bude mít i pro diváky, kterým debaty o kanonickém právu a sexuální zdrženlivosti duchovních nic neříkají.

Což platí pro celý film. Ať už jste ateista, nebo bigotní katolík, z filmu budete odcházet se slzami v očích - ať už dojetím, nebo vztekem. Do českých kin by měl zamířit v září, tak si ho nenechte ujít. A nenechte si ujít ani další Letní filmovou školu v Uherském Hradišti. Snad to příští rok klapne a v tuto dobu, kdy už letos končí, bude teprve v tradiční polovině. Kdo chce, může se za to pomodlit tak jako Daniel.