Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Poslední šichta aneb Změníme brzy všichni práci?

S režisérem Jindřichem Andršem o jeho oceněném hornickém dokumentu

1

Když se režisérovi Jindřichovi Andršovi nepodařilo dostat do ostravského dolu filmový štáb, rozhodl se, že kameru připevněnou k helmě dostane a vše natočí opravdový horník. Tak se zrodil mimořádný dokumentární snímek Poslední šichta Tomáše Hisema, kterému porota letošního jihlavského festivalu nedávno udělila čestné uznání – za radikalitu provedení i syrové vyznění. Divák se tu s hlavním protagonistou vydává kilometr pod povrch a zažívá poslední směnu v zavírajícím dole Paskov. Hisemovi sice nikdy není vidět do tváře, ovšem dobře slyšíme, co se mu honí hlavou. Drsnou práci v těžkých podmínkách i překážky, které musí všichni společně překonávat, provází komentářem v patřičném hornickém slangu.

Snímkem skládajícím se pouze ze záběrů dolu však autorova práce s horníky nekončí. Poslední šichta Tomáše Hisema bude součástí celovečerního filmu, kdy Andrš dokumentuje průběh Tomášovy rekvalifikace na programátora. A s ním spojené životní změny, jež v obecné rovině komentují zásadní proměnu globálního trhu práce. Což je fenomén, který třiadvacetiletého filmaře fascinuje od studentské stáže Edinburghu, kde se ocitl mezi byznysmeny a právníky. Snímek se objeví v české kinodistribuci společně s dalšími krátkými filmy, které vybíral festival Ji.hlava. Už nyní jej však můžete zhlédnout jako stream na stránkách DAFilms. Portál ve spolupráci s Respektem nabízí film jeden týden v exkluzivní předpremiéře a po zaregistrování jej lze přehrát zdarma.

Jak vůbec napadne mladého pražského studenta řešit otázku zavírání dolů v Ostravě?

První impuls byl, když jsem se v zimě dočetl v Respektu, že začal projekt rekvalifikování horníků na programátory. Přemýšlel jsem, jak je to možné. Vždyť to přece nejde, ne? A tak jsem se rozhodl na programátorský kurz jet. Oslovil jsem danou firmu a OKD, ale dostat se na kurz jako dokumentarista bylo poměrně obtížné. Atmosféra před zavírání dolu byla vypjatá, měli jsme několik schůzek, než jsem si konečně vyjednal účast. Jeli jsme na první kurz a tam jsme potkali Tomáše. Okamžitě mě zaujal, vyčníval mezi ostatními. Měl silný charakter, temperament a zároveň byl autentický, což je pro mě důležité. Většina lidí, se kterými se setkáváme, se nějak stylizuje, což dokumentu škodí. V záznamu pak vyvstane spousta jemných rysů, které si normálně neuvědomujeme, a když někdo hraje falešnou hru, divák to vycítí.

Reklama
Reklama

Jindřich Andrš
Jindřich Andrš • Autor: Archiv autora

Musí ve vás téma rezonovat i osobně?

Zažil jsem to na Erasmu v Edinburghu, kde jsem bydlel se samými byznysmeny a ekonomy. Hodně jsem poslouchal jejich příběhy a musím říct, že mě vyděsily.

 Čím?

Je těžké to popsat. Nabyl jsem dojmu, že jejich prostředí je falešné, studené. Že v něm není prostor pro osobitost v lidských vztazích, v mezilidské komunikaci ani v jejich cílech. Naše práce je čím dál abstraktnější. Pocítil jsem k tomuto korporativnímu posunu silnou nesympatii - a rozhodl jsem se na to upozornit.

A nedokázal byste popsat konkrétněji, čím na vás civilizační posun k abstraktní práci tak působí?

Můžu to zkusit na konkrétní situaci. Při přijímací práci na FAMU jsem strávil dva týdny v Jeseníkách, kde jsem dělal reportáž o tom, jak kvůli celkové mechanizaci nádražáci a jejich kultura zanikají. Většina jejich práce byla nahrazena technologií, vše je nyní zautomatizované a odosobněné. Když jsem pak na Erasmu na ty nádražáky vzpomínal, a pozoroval přitom byznysmeny, měl jsem pocit, že o něco přicházejí. Že si hodně věcí neuvědomují, jako by byli odříznutí od reality. Příběh Tomáše proces mechanizace a proměnu mezi těmito druhy práce přibližuje. Smysl jeho práce býval jednoduchý - vytěžit tuny uhlí. To je jasný jak facka. Prostě vytěžíte tisíc tun a jste užiteční. Ale to, co děláme my, tak jasné není. Prostě nevíte, jestli přispějete světu, když se mnou uděláte rozhovor. Nebo já tím, že udělám film. A Tomáš se nám v tom teď bude přibližovat. Kvůli zavření dolu se chce stát programátorem. Bude vytvářet aplikace, kdy už také nebude vědět, jestli tím někomu pomůže - nebo mu to třeba bude úplně jedno. Nesnažím se to změnit, jen na to chci upozornit.

Dala vám práce na filmu na tuto nejednoznačnost přece jen nějakou odpověď?

Teď bych řekl, že ten příběh je metaforou proměny práce a kultury, která s tím souvisí, což se v zásadě týká nás všech. Horník už je práce minulosti, zatímco programátor je práce současná a budoucí. Co tím získáváme, je všem jasné: horník, který se stává programátorem, má zkrátka lepší pracovní podmínky. Ale já se ptám, jestli i něco ztrácí. Film je dramatický tvar, je stavěn na konfliktech - a tady to mohou být například konflikty různých prostředí. Vidíme, jak se Tomáš, celý černý od uhlí, plazí v dole po zemi, ale zároveň nevypadá naštvaně.

Říkáte si, jestli tam vlastně není šťastný?

Ano. Je ale možné, že se na ten problém dívám příliš romanticky, tyhle otázky třeba sám Tomáš vůbec nesdílí. Jde mu především o vykonanou práci. A tak se tahle polemika stává jakousi další, hlubší vrstvou filmu. To, co film nabídne většině lidí, je téma proměny života. Může se padesátiletý člověk z ničeho nic rozhodnout, že tak radikálně změní profesi? Že se naučí programovat, když to nikdy předtím nedělal? Je to vůbec možné? Co tomu brání a co k tomu potřebuje? A co my ostatní: nebudeme brzy nuceni k podobné změně pod vlivem automatizace práce? To je téma, které z dokumentu vykrystalizuje jako ústřední.

Pochopila jsem, že tento civilizační posun vnímáte velmi kriticky.

Začal jsem točit s tím, že nenávidím korporátní kulturu jako umělý výdobytek dnešní doby. Ale teď, když Tomáš nastupuje na stáž do jedné IT firmy a stává se její součástí, už to nevnímám tak negativně. Pozitivní změnu jsem poznal například v řešení sporů v práci. Konflikty na pracovišti jsou daleko konstruktivnější, protože se řeší přes mediátora. Je to velký rozdíl, než když na sebe kluci v dole řvali: Ty jsi p*ča a podobně. Uvidíme, kam dojdeme.

Poslední šichta

Koho vůbec napadlo zdokumentovat poslední šichtu?

To já už si nejsem úplně jistý. Asi tři měsíce jsme se snažili dostat tam celý štáb. Vyjednávali jsme s OKD, ale s tím, že se důl zavíral, byli všichni ve stresu a tak se nám to nepodařilo. Potom nejspíš sám Tomáš navrhl, že to může natočit. Tři dny jsme pracovali od rána do večera a vymýšleli jsme zvukový a obrazový koncept. Dával jsem Tomášovi instrukce. Ale to, aby celou cestu okomentoval, jsem mu vůbec neřekl, udělal to úplně spontánně. Bylo to pro nás překvapení, a nakonec jsme vše na jeho komentáři postavili.

Nakolik tu hraje roli právě forma?

Je to čistě střihový film, takže za úspěch vděčím z velké části střihači Lukáši Janičíkovi. Měli jsme čtyři hodiny autentického záběru - a teď co s nimi vymyslíte? Stříhat, stříhat, stříhat. Ve filmu jsou jen krátké úseky, kde se zvuk shoduje s obrazem tak, jak byl natočen. Důležité je, aby divák věřil tomu, co vidí - a aby to, co vidí, odráželo pravdu a realitu. Je to však vytvořeno uměle. Měli jsme nějaký obraz a zvuk a přeházeli jsme je tak, aby v kratším čase zobrazily a podpořily skutečnost.

A řešíte tenhle rozpor?

Neustále se sám sebe ptám:  Je to pravdivé? Nedovoluju si moc? Každý záběr, který jsme použili, má konkrétní úlohu. Stříhali jsme dva měsíce. Film je jako horská dráha. Diváka na ni vpustíte, aby něco prožil. On rychle ujíždí a čelí podnětům, které na něj vpouští režisér a jeho tým. Jednou jsme použili repliku, která v natočeném materiálu vůbec nebyla. Tomáš s námi pořád mluvil o tom, jak jim dole padají kameny, o nebezpečí. To ale v záznamu nebylo. Tak jsme využili chvíli, kdy se na scéně objevuje kámen, a Tomáš říká: „No, máš štěstí, že ti to nespadlo na kebulu.“ Celá ta věta je ale dodabovaná. Potřebovali jsme zkrátka, aby divák pocítil reálné napětí a pocit ohrožení, které by si jinak neuvědomil. Nad rozhodnutími o takových úpravách stojí režisér dokumentu pořád.

Přes všechnu vaši ostražitost vůči proměnám trhu práce nicméně z Poslední šichty Tomáše Hisema váš názor nijak zjevně netrčí. Spíš je to taková…

…imprese.

Poslední šichta

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte