Mrazení s Aloisem Grebeníčkem a jeho domestiky

Šestnáct odsouzených a popravených. Čtrnáct umučených a během trestu zemřelých. Taková je bilance komunistických obětí, jejichž jména jsou vytesaná do desky na pomníčku před Justičním palácem v Uherském Hradišti, v jehož zadním traktu se nachází bývalá neblahá věznice, kde k těmto zločinům docházelo. Petr Čtvrtníček jednou v jedné hře pronesl brutálně černý vtip „Jak říkal mladej Ruda Slánskej, sranda musí bejt, i kdyby fotra věšeli“ a já si na něj vzpomněl ve chvíli, kdy jsem poprvé vstoupil na nádvoří věznice. Na něm nejprve probíhaly veřejné popravy v rámci poválečných retribucí a následně pak ty tajné po únoru 1948. To místo má pořád tak mrazivou atmosféru, že vás okamžitě jakýkoli humor přejde.

Věznice je tento týden výjimečně přístupná v rámci Letní filmové školy, stačí se jen zaregistrovat na středeční a páteční prohlídky - což všem doporučuju udělat, protože tohle místo by prostě člověk vidět měl. Svému účelu sice neslouží už od roku 1960, kdy justiční správu místního kraje převzalo Brno a věznice byla zrušená. Ale vzhledem k tomu, že se od té doby s chátrajícím areálem vůbec nepohnulo, zachoval se víceméně v přesně v podobě, v jakém ho zažily tisíce justičních obětí.

Nejprve těch válečných, které gestapo mučilo a nechávalo vyhladovět v prvním patře v křídle se samotkami. A pak těch z padesátých let, které místní bolševičtí grázlové včele s Aloisem Grebeníčkem týrali ještě rafinovanějšími metodami, v čele s pouštěním elektrického proudu do nohou. „Mne krátce po zatčení zakovali do želez. Na nohy mi dali železné manžety a stáhli nýty. Manžety propojili řetězem a za sebou jsem táhl velkou kouli. Takto jsem chodil k výslechu a spával jsem navíc spoutaný. Taková bolest se dá překonat. Nejvíce mě bolelo, že všechno utrpení a týrání dělali naši lidé, kteří se při všem mučení usmívali, byli to prostě sadisté“, stojí dnes na panelu vedle samotek ve výpovědi vězněného Jaroslava Rajnocha.

V rámci otevření věznice se v ní nyní koná výstava Vstupem Vnik. Tři studenti pražské AVU se v ní pokouší citlivě intervenovat do tohoto nedotknutelného prostoru, což se daří nejen malířce Martě Zechové, ale i sochařům Dominikovi Adamcovi a Ondřeji Filípkovi, o jehož letošní diplomce jsem již nedávno nadšeně referoval. A když už mluvíme o nedotknutelnosti: budově původně hrozil prodej a přestavba či spíš zbourání, nicméně díky soustavnému tlaku Iniciativy za důstojné využití věznice v Uherském Hradišti Memoria to aktuálně vypadá, že by měla být zachována ve své pietní podobě. Aby tak měli lidi na paměti, že zdejší požehnaný kraj má i svou temnou stránku – koneckonců Osvětimany jsou jen pár kilometrů od Hradiště.

Bestiálním stránkám lidské osobnosti se včera na festivalu věnoval i snímek Domestik devětadvacetiletého režijního debutanta Adama Sedláka. Letos už si zasoutěžil v Karlových Varech, já na něj ale šel především proto, že v něm dostal první velkou filmovou roli můj oblíbený herec a muzikant Jiří Konvalinka. V domestikovi hraje skvěle, dokonce jsem mu chvíli i uvěřil, že se opravdu živí jako profesionální cyklista. Než ho tedy scénář začal dost krkolomě vést k vlastní sebedestrukci, jež se nesla v poměrně očekávaném duchu od hubnutí a čím dál větších tréningových dávek až po EPO a jiné dopingové šílenosti.

Jako nadšený cyklista amatér jsem si též lámal hlavu s tím, proč ve svém snu o Tour de France neustále chodí na velodrom, trénuje pouze doma na trenažéru a nikdy s kolem nevyráží ven. Než mi došlo, že to bude asi tím, že se takhle dal film natočit levněji. Z jeho dvouhodinové stopáže považuji druhou půlku za čistou filmařskou zlomyslnost, kdy se autoři v dokonalých záběrech vyloženě kochají nad vším tím hnusem, který s sebou rozpad osobnosti přináší, a závěrečná pointa je snad ještě hloupější nápad než říkat si vduchu Čtvrtníčkův vtip na popravišti.

Zde jsou mé festivalové tipy na úterý: 11:00 Dvanáct rozhněvaných mužů; 14:30 Hořící důl; 17:00 All That Jazz; 21:00 Všechno bude