Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Kultura

Mají filmové ceny smysl? Pomůžou tvůrcům i divákům, ale neříkejme vítězům nejlepší

Anketa mezi tvůrci: Jsou filmové ceny důležité pro váš obor a vnímáte v nich nějaký posun

Ceny české filmové kritiky; ilustrační foto • Autor: Jiri Starha
Ceny české filmové kritiky; ilustrační foto • Autor: Jiri Starha

Sezona filmových cen je v plném proudu. Ve zpětném zrcátku jsou Zlaté globy, na horizontu stále globálně nejprestižnější Oscary. I v Česku se ceny rozdávají. Cena Trilobit už své majitele má, od soboty je také známo, koho si nejvíce v roce 2021 cenila filmová kritika. Na začátku března je na řadě Český lev. Téměř vždy budí emoce a zdá se , že je měl dostat jiný film - a letos to nejspíš nebude jiné. Co si o cenách myslí sami filmaři? Spektru osobností z tuzemské filmové scény jsme položili tři stejné otázky.  Anketa je doplněním rozsáhlého textu Má to cenu?, který najdete v novém čísle Respektu a který pojednává o tom, jak se v Česku mění pohled na oceňování filmařů, hudebníků, literátů či výtvarných umělců.

1/ Má cenu udělovat filmové ceny? 

2/ Jsou filmové ceny důležité pro obor? 

3/ Vnímáte nějaký posun na poli filmových cen mezi stavem současným a situací před 10 či 20 lety?

Jiří Konečný, producent (Atlas ptákůStaříciKaždá minuta života)

Jiří Konečný  • Autor: Milan Malíček / Borgis / Profi
Jiří Konečný • Autor: Milan Malíček / Borgis / Profi

1/ Ano. Kromě nejdůležitějšího hlediska posouzení filmu, kterým je subjektivní zážitek z něj, existují jen dvě objektivní kritéria úspěchu: komerční výsledek, u kterého nehraje roli kvalita snímku, a filmová ocenění, která by neměla brát ohled na obchodní potenciál posuzovaných filmů. To, že film dostal nějakou cenu, znamená jednoduchý fakt, že se někomu musel líbit - a tím z mého pohledu naplnil smysl své existence. Zisk ceny může film zviditelnit a pomoci mu i obchodně. Z dlouhodobého hlediska zvyšuje reprizovatelnost daného titulu. I za dvacet let se v televizním programu bude psát, že je to film oceněný Zlatou palmou, Oscarem nebo Českým lvem. Vyznamenaným tvůrcům ceny podporují kariéru a mohou je také emancipovat v rozvíjení jejich rukopisu, dodat jim odvahu a důraz, a tím přispět ke vzniku lepších filmů v budoucnu. Udělování cen je zároveň zajímavé samo o sobě, je to hra, která má vlastní pravidla a mytologii, jež nemusí nutně souviset s úrovní posuzovaných filmů, takže dokáže řadu lidí dostat do varu - a o to jde. Líbí se mi i jejich sociální rozměr. Tvůrci, kteří pracují odděleně, se potkají a konfrontují navzájem. Ti, kteří o cenách rozhodují, si to musejí vyříkat, zvýrazňují se určitá témata a trendy, vzniká příležitost k veřejnému angažovanému vyjádření. Je to i společenská a módní událost.

2/ Oboru dávají určitý pevný bod a zpětnou vazbu, pomáhají v orientaci. Plní funkci rituálů, které umožňují utřídit a ukotvit, co se v profesní obci děje, rozloučit se se starým a přivítat nové, vytvářet mýty.

3/ Mám pocit, že zlatá éra cen je už pryč. Rozmělňuje se jejich status a účinek. Pozornost už není upřena jen na celovečerní filmy v kinech. Je potřeba reflektovat i výrazné projekty v televizích, na VOD platformách a na internetu, což už ale není prakticky zvládnutelné kvůli obrovskému objemu. Hůře se hledají společná hodnotící kritéria a sdílené zážitky, když každý kouká na něco trochu jiného. Prestiž a relevance cen tím klesá. Už nejsou vnímány s takovou důležitostí a napětím, nemají tak razantní dopad.

 

Michaela Pavlátová, animátorka, vedoucí Katedry animace FAMU

Autor: Profimedia
Autor: Profimedia

1/ Určitě ano. Ceny jsou důležité vzhledem k veřejnosti. Jsou zmiňovány v médiích, upozorňují na daný obor - na to, co zajímavého se v něm odehrává. Myslím, že dobré jsou nominace, zúžený výběr, protože divák (čtenář, posluchač) většinou nemá čas sledovat všechno. Vítězné dílo je pak spíše věcí náhody, osobního vkusu hlasujících, někdy i jejich momentálního rozpoložení. U výročních cen jako Český lev se jedná o součet hlasů velkého počtu akademiků, takže mě překvapuje, že se stále objevuje názor, že se porota „domluvila“.

2/ Je rozhodně fajn dostat cenu. Ocenění práce je důležité pro autora i pro tým, navíc to pomůže třeba při žádostech o podporu na další film. V oboru, mezi kolegy, asi české výroční ceny moc význam nemají.

3/ Přibyly Ceny české filmové kritiky, což je dobře. Máme teď tři filmové výroční ceny (Český lev, Ceny české filmové kritiky, Trilobit). Mají trochu odlišný výběr a jiná kritéria rozhodování, takže se dostane i na snímky, které třeba nejsou tolik vidět.

 

Martin Mareček, dokumentarista (SílaDálavaPod sluncem tma)

Autor: DVTV
Autor: DVTV

1/ Mám k tomu dobrou historku. Nedávno mi nejmladší dcera řekla, že si dlouho myslela, že ceny, které máme doma, jsem dostal za běhání. Když jsme hráli na babu, připadal jsem jí asi hrozně rychlý. To mi připadá jako dobrá analogie. Ceny v umění připomínají sportovní klání, ale na rozdíl od sportu jsou hrou, která má nejasná pravidla. Všechny „branky, body, sekundy“ jsou výsostně subjektivní a proměnlivé. V tom je ta hra vlastně docela perverzní. Ezra Pound k tomu už před sto lety podotknul: „Celý systém oceňování patří do nekritické epochy, je aktem lidí, kteří se sice naučili abecedu, ale odmítají se naučit hláskovat.“ Je to bonmot, ale přesně odhaluje onen dětský rozměr a připomíná paradox: narvat mechanická měřítka na umělecká díla. Zároveň si uvědomuji, že umělecké ceny jsou zprávou o našem způsobu života a hodnotách. I kritika cen je pak zároveň způsobem oceňování. Všechno je součástí téhle podivné hry, kterou společně dobrovolně hrajeme.

2/ Ceny v dnešní mediální době fungují jako reklama a zkratka. Z hlediska té hry zvyšují společenskou prestiž. Připojím další historku. Když jsem dostal svého prvního Českého lva, učitelka mého syna mě pozvala do třídy, abych ho „přinesl ukázat“, a pak jsem mohl vyprávět o své profesi. Předtím ji to možná ani nenapadlo.

3/ Cen je víc. Třeba ČFTA připojila nedávno do Českého lva několik nových kategorií. I z některých festivalů se stávají víc sportovní arény. Místo toho, aby především kultivovaly komunitu, soustředí se na to, aby postavily další závodní dráhy a přidaly disciplíny. Ale asi jenom reagují na svět okolo. Za úvahu stojí, jestli bychom alespoň ty nálepky „nejlepší film“, „nejlepší kamera“, „nejlepší zvuk“  nemohli nahradit nějakými vhodnějšími, abychom upozornili na to, čeho konkrétně si na těch dílech můžeme cenit. Ale nevím, jestli by to třeba pak zajímalo média a tuhle hru by chtěl hrát ještě někdo další.

Jindřich Andrš, dokumentarista (Nová šichta)

Autor: filmovakritika.cz
Autor: filmovakritika.cz

1/ Film není sport, a nedá se tak hodnotit. Filmové ceny však pro širší veřejnost přináší podobné zjednodušení, jako by šlo o medaile na sportovním mistrovství. Často se k nim vážou významné finanční obnosy, či mediální pozornost. Širší veřejnost si však – myslím – příliš neuvědomuje, že to, jaký film byl a bude oceněn, nezávisí ani tolik na filmech samotných, ale mnohem více na těch, kdo cenu udělují. V loňském roce například dokument Eriky Hníkové Každá minuta života (který osobně považuji za výborný) získal ocenění v prestižní hlavní soutěži karlovarského festivalu. Nyní se však nedostal do pětice nejlepších dokumentů dle nominací na Českého lva. Znamená to, že těchto pět filmů, je snad lepších? Z mého pohledu vůbec ne. Ale možná to měl film, který diváky spíše znejišťuje, než uklidňuje, snazší při ocenění v úzkém kruhu poroty než v hromadném hlasování akademiků. K tomu mě napadá: neobešli bychom se v názvech ocenění alespoň beze slova „nejlepší“? Objektivně nejlepší film neexistuje a nepřijde mi správné, takové očekávání vyvolávat. Nejlepší film má každý z nás jiný.

Filmové ceny má ale cenu udělovat: pořád je lepší, když se aspoň nějakým filmům dostane větší pozornosti, než by byla v jejich množství zcela rozmělněna. Pakliže nehledáme film „nejlepší“, ale zkrátka subjektivní výběr filmů aktuálně kvalitních, hrají - myslím - zejména nominace na ceny významnou úlohu. Z hlediska producenta mohou být ceny zásadní pomocí při medializaci filmu a marketingové kampani, kterou si nemohou dovolit zaplatit, pakliže se jedná o nekomerční tituly, typicky třeba dokumenty. Ceny mohou najít dobrým filmům nové diváky a v tom mi připadají smysluplné. Občas také vytáhnou na světlo světa film, který z různých důvodů nezaslouženě zapadl. Jako třeba letos Okupaci nebo předloni Karel já a ty.

2/ Když se zamyslím, tak snad všichni kolegové, které znám, filmové ceny všech druhů intenzivně sledují. Tudíž zřejmě důležité jsou, ať chceme, nebo ne. Čistě prakticky mám dojem, že ceny v očích ostatních přinášejí jakousi objektivizaci kvality a uvnitř filmového průmyslu jsou důležité. Například když žádáte o dotaci Státní fond kinematografie, jedna z oblastí bodového hodnocení je tzv. „personální zajištění projektu“. A když máte ve svém týmu hodně oceňovaných autorů, získáváte více bodů a snadněji zafinancujete další projekt. Myslím, že „decision makeři“ v různých institucích a komisích, bez kterých se při výrobě filmu neobejdete, ceny vnímají jako určitý objektivní příslib, že projekt dobře dopadne. Zkrátka vám jakožto autorovi či producentovi zlepšuje vyjednávací pozici na mnoha frontách.

3/ Došlo k proměně v tom smyslu, že audiovizuálního obsahu je kolem nás obrovské množství a je snadno dostupný. Mnoho lidí tak čelí dilematu co sledovat - a v něm by ceny mohly nabídnout určité vodítko. Zároveň se však cen nyní také uděluje ohromné množství. Možná je to dalším důsledkem rozpadu divácké obce na mnoho specifických skupin a intenzivní snahy tyto konkrétní diváky nějak oslovit.

Šárka Cimbalová, producentka (Šarlatán)

Autor: ČTK
Autor: ČTK

1/ V každém oboru je fair ocenit ta lepší díla a počiny. Nemyslím si, že filmový průmysl je výjimka.

2/ Možná jsou důležitější uvnitř oboru než navenek. Pomáhají nám třeba orientovat se v tom, jak jsou přijímáni oborem tvůrci nebo zástupci odborných profesí, se kterými jsme dosud nespolupracovali. Jen je vždy důležité si zjistit a uvědomit, jaká kritéria při udělování ocenění zohledňují poroty a jaké poroty to jsou – a samozřejmě mít povědomí o tom, jaký význam v kontextu trhu to které ocenění má.

3/ Je jich víc! Mnohem víc – a složitě se v nich vyznává.

Šimon Holý, režisér, skladatel (Zrcadla ve tměRodinný film)

Autor: Milan Bureš
Autor: Milan Bureš

1/ Ceny jsou symbol souhlasu skupiny, která je udílí. Čím více si vážíte instituce, která ceny uděluje, tím větší význam pro vás (nejen) jako autora má. Zároveň je nutné podotknout, že jsou většinou spojené s popularitou. Kvalita je těžko změřitelná a rozporuplnější, náročnější nebo výrazně odlišné filmy mají menší šance cokoli vyhrát. Výrazný a ostrý názor popularitě většinou taky nepřidá. Ceny navíc vznikaly hlavně jako obchodní nástroj. Oceněné filmy mohly mít větší PR, přilákat více diváků a vydělat více peněz. O kterých filmových cenách ale dnes můžeme s jistotou říct, že takto filmům pomáhají? Zároveň se nabízí otázka, zda výsledky různých ocenění naopak netvoří zlou krev mezi lidmi. Nedivím se, že v jiných oblastech už získávají ceny rovnou všichni nominovaní. Něčím se to vlastně vrací za původními ocenění z Cannes nebo Benátek, kde získala cenu valná většina filmů ze soutěže.

2/ Myslím, že ano. Ceny vnímá Státní fond kinematografie, ceny vnímají kritici, ceny vnímá sales agent i festivaly. Jejich důležitost ale podle mě klesá. Z filmových ocenění přestala být událost. Lidé nemají důvod sledovat skupinu profesionálů z jednoho odvětví, jak se plácají po zádech. Zvlášť, když naprostou většinu těch filmů ani neviděli.

3/ Nejen v Česku, ale i třeba v USA je znatelný velký pokles zájmu u televizních diváků. Samotné ceny už lidi tolik nezajímají a hlavně podle nich ani nevybírají, na co půjdou do kina. Myslím, že je tak nutné redefinovat nejen podobu ceremoniálů, ale i jejich obsah a význam. Akademici, kritici, asociace - všichni by se měli zamyslet, proč vůbec ocenění pořádají. Je to snaha podpořit velké tituly a udělat z nich ještě větší? Je to snaha poukázat na opravdu kvalitní filmy? Je to snaha předat zprávu filmovému průmyslu? Nebo je to způsob, jak předat návštěvníkům kin informaci o stavu lokální kinematografie? Těch otázek kolem každých ocenění je mnoho a často je i na podobě večera/přenosu vidět, že pořadatelé sami moc dobře nevědí, o co jim jde. Musí být vždy vítěz jen jeden? Není zvláštní, že se nominují dohromady televizní a filmová díla? Proč a kdo ceny udílí a jak probíhá samo hlasování? A není lepší si přiznat, že jde jen o popularitu nebo „konsenzuální kvalitu“, která je mnohdy definovaná tím nejkonvenčnějším/nejprůměrnějším? Znám desítky filmů, které se mě dotkly, na které si často vzpomenu a na kterých mnozí členové štábu potili krev a slzy, ale pak nedostaly ocenění ani zmínku od nikoho. Ale měl jsem proto z těch filmů horší zážitek? A obráceně: líbil se mi nějaký film jen proto, že získal ocenění? Taky ne.

Petr Vachler, režisér, zakladatel cen Český lev

Autor: ČTK
Autor: ČTK

1/ Hodnotit druhé, to už je samo o sobě zrádná věc. Jsou snad ale cesty, jak upozornit na kvalitu, jak z večera udělat propagaci domácí tvorby. Z jedné stránky tedy ano a z druhé ne. Pokud samo předávání je určitá forma zábavy, pokud propaguje domácí tvorbu, pokud pomůže se komukoliv orientovat v záplavě filmů, pokud jsou kategorie srozumitelné a jasně vím, kdo mi ocenění dává, tak proč ne. Nikdy to ale neznamená, že oceněné filmy jsou filmy, které se líbí mně nebo ostatním. Na to je svět i naše domácí kotlina příliš barevná. Ono hodnotit bez stopek či vstřelených branek je těžké, ale jde to. Ať je to od svazů, akademií, diváků, či festivalů. Tuto otázku jde ovšem položit jakémukoliv odvětví - od kynologů počínaje a architekturou konče.

2/ Určitě, pokud existují ceny i od kritiků, diváků, jiných svazů a festivalů. Zároveň se ukáže, jestli je o obor zájem u široké veřejnosti, sponzorů a partnerů. Ukáže se i to, jaký je vkus kolegů, a někdy z toho i vyplyne, kdo jak koho má rád, i když to není jediný faktor, ale někdy to láme výsledky, protože ne všichni všechno vidí. Každopádně jde o popularizaci českých filmů, profesí a branže. A to je důležité, pokud má český film mít své místo na slunci. De facto jde o propagaci oboru i sdělení, co umělce trápí, nebo těší; o zrcadlo společnosti.

3/ Mohu to posoudit u Českého lva, který je pro mne bohužel nyní nepřehledný. Smíchaly se filmové a televizní kategorie, přibyly kategorie, vnímám inflaci ocenění. Když jsem zakládal Českého lva, tak to bylo dvacet let výhradně o filmových cenách a spíše o zábavě, případně o následném společenském setkávání pro více než dva tisíce filmařů. Chtěl jsem, aby se o českém filmu vědělo, aby se lidi smáli nejen hořkým i krásným úsměvům českého stříbrného plátna, aby to byl večer bez mramorové těžkosti. Aby veřejnost věděla, že filmaři sami sebe neberou nijak vážně, i když se oceňují.

Miro Šifra, scenárista (ZrádciRédl)

Autor: Matěj Stránský
Autor: Matěj Stránský

1/ Na VŠMU jeden můj učitel říkal, že každý film si najde svůj festival, kde dostane nějakou cenu. Měl pravdu, ale zároveň není cena jako cena. Některé ceny jsou jen pro ostudu, a potom jsou tu takové, po nichž se podstatně více lidí začne tvářit, že vás poslouchají. Některé ceny má smysl udělovat, jiné nebudou nikomu chybět.

2/ Každá skupina lidí potřebuje nějak zjednodušeně sdělit, co považuje za hodnotné a čeho si váží. Kdybych byl vědec, záleží mi na počtu publikací v impaktovaných časopisech. Moje komunita vědců tím promlouvá: tyto práce jsou zajímavé a splňují naše standardy, čím víc jich mám, tím lépe. Pro filmaře tuhle funkci plní filmové ceny: čím víc jich máš, tím lépe. Nezachrání mě před propadákem, neříkají nic o tom, jestli jsem se aktuálně zbláznil, anebo že další grant nedostanu na úplný nesmysl, ale kariéru posunout umí.

3/ Netuším, jsem tu jen pár let.

Jaroslav Sedláček, hlavní dramaturg Filmového centra České televize

Autor: DVTV
Autor: DVTV

1/ Ano. Je to hra, která pomáhá popularizovat obor. Může upozornit na filmy a výkony, které diváci v kinech minuli.

2/ Zvenku přinášejí zviditelnění, zevnitř – aspoň pro mě – pocit určité pospolitosti a soudržnosti, příslušnosti k jednomu cechu.

3/ Mění se systém hlasování, bodování, zavádějí se předvýběrové komise, omezuje se, kdo pro co může hlasovat, prostě pořád se hledá optimální a pokud možno nejspravedlivější model hlasování, ale všeobecná spokojenost s výsledky stále nepřichází. A je otázkou, jestli vůbec někdy může přijít. V této souvislosti si často vzpomenu na větu, kterou mi svého času řekl režisér Karel Kachyňa: „Jediný spravedlivý soudce je čas.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].