Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Madony z pyžama a frustrace z Vojtěcha Filipa

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

otvor
Autor: Jan H. Vitvar

Takhle nějak vzniká láska na první pohled. Na výstavu Jakuba Tomáše a Martina Skalického Big Little Big Horn ve vinohradské Nové galerii jsem vyrazil kvůli prvně jmenovanému. Loni měl Jakub Tomáš (1982) výstavu Tekutost v Nevan Contempo a mně se líbilo, jak malby zkombinoval s doslova tekutou instalací v podobě plastik z hadiček s tekoucí barevnou vodou. Tentokrát zůstal u obrazů a o sochařský doprovod se mu stará Martin Skalický (1976), jehož jméno jsem neznal.

1
Autor: Jan H. Vitvar
Od čtvrteční vernisáže si ho ale budu pamatovat. Skalický na střední škole vystudoval umělecké štukatérství a až po pětileté pauze se dostal na FaVU do sochařského ateliéru Michala Gabriela. Být Gabrielem, jsem teď na svého někdejšího žáka pořádně pyšný. Skalický totiž začal nedávno experimentovat s látkami fixovanými polyuretanovou pryskyřicí, která z původně hebkého a pružného materiálu dělá nerozbitné artefakty tvrdé jako skála. Hned u vchodu jsem zůstal stát s otevřenou pusou při pohledu na jeho madonu s krvácejícíma očima, kterou reprodukujeme v titulu. A to jsem ještě nevěděl, co mě čeká v podzemní části galerie.

Reklama
Reklama

2
Autor: Jan H. Vitvar

Upřímně si nepamatuji, kdy jsem viděl někoho pracovat s křesťanskou ikonografií a vůbec klasickými sochařskými náměty ta originálně. Na fasádách domů, pomnících a vůbec různě Skalický nachází staré plastiky, které odlévá, formy pak vycpává tkaninami a ty nakonec zalije pryskyřicí. Jeho madony ze starých pyžam, ubrusů a prostěradel jsou geniální - a přestože je v nich hodně ironie, vsadím se, že by nad nimi zaplesal i nejeden návštěvník chrámu nikoli uměleckého, nýbrž duchovního. Zatímco v galerii člověk cítí pokoru ke Skalického řemeslné zručnosti kombinované s mimořádnou nápaditostí, v kostele by cítil pokoru k biblickým postavám, jejichž příběhy díky jeho zpracování rezonují životností, jaká se v tomto kraji (a vlastně i v jiných krajích) jen tak nevidí. Fascinující je ovšem i jeho přístup k běžným námětům. Nebojím se napsat, že jeho busta ze smotané deky s lakonickým názvem Hlava má předpoklady zapsat se do vývoje českého sochařství podobně nesmazatelným písmem, jako se to více než před sto lety podařilo Gutfreundově plastice Hlava Viki.

3
Autor: Jan H. Vitvar


Ale abych se dostal také k Jakubovi Tomášovi. Rovněž absolvent malířského ateliéru Jiřího Sopka na AVU v Nové galerii vystavuje netradiční hlavu, jež je součástí jeho kompozice Pokoj – útok. Jak už je pro něj typické, jistá kubistická zmatečnost konstruovaných scén vychází z toho, že je nejprve složí z výstřižků z novin do podoby jakýchsi trojrozměrných dioramat, které pak přemalovává na plátno. Jak je na reprodukovaném obrazu vidět, vytváří to podivné stíny, které vznikly tím, jak mu na postavičky v ateliéru svítilo světlo. V kombinaci se Skalickými sochami to vytváří neobvykle působivou hru tvarů i významů; tuhle výstavu zkrátka musíte vidět.

4
Autor: Jan H. Vitvar


A neměli byste si nechat ujít ani akci Pravda vítězí(vá)!, která ve Veletržním paláci Národní galerie skončí už začátkem února. Je to procházka výtvarnými reflexemi naší historie, na jakou jsme uvyklí v podání Západočeské galerie v Plzni, jež každým rokem zpracovává jedno z témat charakteristických pro 19. století. Národní galerie ovšem šla pod vedením kurátorky Markéty Dlábkové až do století 17. Konkrétně k Bílé hoře, která stála na počátku širokého výtvarného zájmu o naše politické dění už kvůli tomu, že tehdy došlo k masivnímu rozvoji reprodukční grafiky, díky níž se mohly obrázky na tiscích a letácích šířit po celé zemi i za její hranice. Katalog výstavy jsem shodou okolností otevřel v den, kdy šéf bolševiků Vojtěch Filip v parlamentu protlačil zdanění náhrad církvím a argumentoval při tom slovy, že se katolická církev „vždycky postavila proti českému národu“ - a to už právě od dob bitvy na Bílé hoře. Odmyslíme-li si fakt, že se plánované zdanění zásadně dotkne i evangelíků a židů, které nelze z naší národní prohry obviňovat, jsou jeho slova stejně hloupá jako celá komunistická ideologie.

5
Autor: Jan H. Vitvar

Zaprvé, jak Dlábková píše v katalogu, v době Bílé hory „pojem národ v dnešním slova neexistoval“. A když se člověk podívá, jakou oblibu měl mezi českými vlastenci svatý Václav a další čeští zemští patroni dosazení na své virtuální posty katolíky, můžeme se Filipovým slovům jen smát. Nebo nad nimi brečet. Jako „ochránce národa a jeho řeči“ začal být Václav uctíván právě v pobělohorské době - a když se na Koňském trhu v roce 1848 během Slovanského sjezdu konala sbratřovací mše (mimochodem katolická), která zažehla povstání revolučních českých demokratů následně potlačené rakouskou armádou, konala se u Bendlovy sochy sv. Václava. Jak to můžeme dodnes vidět na grafice Bedřicha Anděla vytvořené krátce po události podle daguerrotypie Josefa Trajce.


Dnes Koňskému trhu říkáme Václavské náměstí, protože bylo ve stejném roce označeno světcovým jménem na popud Karla Havlíčka Borovského. A od té doby se na něm český národ schází, když je mu nejhůř - nebo nejlíp. Z Filipových slov tedy člověk může cítit frustraci, ale i k ní se hodí jedna citace kurátorky Dlábkové: „Frustraci lze nahlížet jako jeden z identifikačních znaků národa – sdílené utrpení totiž hraje výraznou roli v národní paměti, může fungovat jako stmelující prvek i jako impulz pro budoucnost.“ A jelikož Dlábková před dvanácti lety absolvovala studium dějin umění na FF UK diplomkou o Adolfovi Liebscherovi, s výstavou se na tomto místě rozloučíme reprodukcí jeho malby Patria Dolorosa z cyklu České elegie, jejíž výraz by měl člověk nasadit pokaždé, když o něčem v parlamentu rozhodují komunisti.

6
Autor: Jan H. Vitvar


Ještě na skok zpátky k současnému umění. Robert Šalanda (1976) vede třetím rokem Ateliér malířství na AVU, k tomu ještě s Lukášem Machalickým dlouhodobě vede Galerii SPZ, čili má na vlastní malování málo času. Nicméně ten, který mu zbývá, dokáže slušně využít. Jak se to nyní ukazuje v holešofické Trafo Gallery na výstavě Extrémní realismus. Název je to pochopitelně poťouchlý, Šalanda dobře ví, že realismus je jen jeden - a že je to něco jako říkat Pasivní pachatel, což byl název jedné z jeho předchozích výstav. Šalanda má takové znejišťování rád. A vůbec nejraději diváka staví do situace, kdy jako by stál za dveřmi, díval se do galerie klíčovou dírkou (to je jeho velmi oblíbený motiv) a kvůli překážejícímu klíči rozpoznával jen v matných obrysech, na co se vlastně dívá. Mně se na výstavě líbí jeho návrat k velkým plátnům (mimochodem i Šalanda studoval u Sopka, který je v monumentálních rozměrech skutečný přeborník), na kterých se po čase mohl zase rozmáchnout.

7
Autor: Jan H. Vitvar

Přistupovat se k nim dá buď intuitivně a jen se těšit důmyslně provedenými stopami a šrámy po štětcích a dalších nástrojích, kterými na ně nanášel základní barvy včele s modrou, červenou a černou. Nebo se návštěvník může směle vžít do role intelektuála, rozjímajícího nad dynamikou mezi naprosto banálními tvary typu ženské lodičky, a naopak tvary s duchovním potenciálem, jímž je například hora zakončená místo očekávaným vrcholem rošťácky vykousnutým kráterem. Doporučuji se příliš netrápit tím, o co přesně Šalandovi v kompozicích šlo. Neboť dle mého názoru chtěl ve vás vyvolat právě tento pocit, že na to nemůžete přijít. Což baví nejen jeho, ale i mě - a snad i vás.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte