otvor

David Černý má nový přírůstek do rodiny. Jmenuje se Brambora a má podobně narostlý zobák jako sochař, který ji momentálně učí říkat sprosťárny, aby si byli ještě podobnější. Papouškovi to celkem jde, o čemž se v těchto dnech mohou přesvědčit návštěvníci smíchovské MeetFactory, jíž výtvarník šéfuje a v níž se snaží ptáka zvykat na společenský ruch. Brambora není jedinou šťastnou událostí, která ho letos čeká. Tou další je třeba Zlíchovský lihovar. Sídlí hned naproti MeetFactory přes koleje, Černý se jako architekt bude podílet na jeho přestavbě; až bude rekonstrukce hotová, otevře si v něm vlastní galerii.

1

Reklama
Reklama

Bude situovaná do centrální budovy, která z industriálního areálu založeného v roce 1880 Samuelem Fischlem a Adolfem Rosenbaumem jako víceméně jediný objekt zůstane. Dřív tu byla klíčová varna, v níž docházelo k rafinerii lihu. V době slávy otců zakladatelů se tu vyrábělo až 80 hektolitrů lihu za den, když se v roce 1907 kapacita navýšila na 120 hektolitrů, varná síň se musela zvýšit o pět metrů. Teď je prázdná a když stojíme v nejspodnějším z celkových pěti pater, pohled nahoru ke střeše docela bere dech. „Bude to má vlastní Malá dvorana,“ směje se sochař s odkazem na Veletržní palác Národní galerie, v jehož monumentální ochozové hale před dvaceti lety dostal Chalupeckého cenu. Dvě laminátová auta pověšená na řeznických hácích, která mu tehdy ocenění vysloužila, dnes mimochodem visí právě na fasádě MeetFactory.

Lihovarem jsme spolu procházeli ve čtvrtek, kdy se jeho bezpečná část otevřela pro veřejnost coby letní aréna Lihovar. Do konce července (následně se začne bourat) se v ní bude pod dohledem Meetfactory promítat, hrát divadlo a pít – třeba klidně líh. Hlavně venku, protože vnitřní prostory jsou doslova životu nebezpečné. Lihovar v roce 1939 sebrali majitelům Němci kvůli jejich židovskému původu, v roce 1946 ho pak ukradl stát, čemuž říkal znárodnění. Část, kde se dříve z melasových výpalků vyráběl potaš, což je surovina pro výrobu skla, byla v rámci centrálního plánování přestavěná na octárnu.

2

3

4

5

Takhle to tu šlo až do roku 2000, kdy byl provoz octárny i lihovaru zastaven. Stále to tu připomínají poházené noviny z roku, kdy ještě nikdo nevěděl, co nás v novém tisíciletí čeká. A hlavně to tu připomínají místnosti, které byly před třiceti lety odevzdány svému osudu. Ty které časem přišly o střechu, dnes působí jako scény z postapokalyptického filmu. Je tu zachovalý tajný bar, kde si zaměstnanci lihovaru dělali dobře po skončení šichty –nebo možná i během ní. Je tu bizarní lyžárna, zřejmě pro krizový stav, kdy by se nedalo z továrny dostat jinak než na prkýnkách. Jsou tu původní kovové galerie a schodiště, litinové zásobníky pamatující 19. století, desítky obřích dřevěných kádí na ocet, které ocení milovníci klasicky vyvolávané fotografie: jako by člověk vstoupil do haly plné ustalovače. V některých místnostech to vypadá, že zaměstnanec típnul po poslední směně poslední cigaretu a po něm už do dveří tři dekády nikdo nevstoupil.

Spousta původního zařízení už je dávno pryč. A když by si člověk nedával pozor, kam šlape, mohlo by ho překvapit, že stojí přímo nad několikametrovou propastí, která tu zbyla po odstraněné lávce. David Černý – který se k projektu přestavby se dostal skrze své architektonické studio Black n´Arch - má technické památky rád, čili by chtěl, aby v lihovaru co nejvíc věcí připomínalo jeho původní genius loci.  V rámci monumentální přestavby Smíchova, která se má táhnout od Anděla až do Radlic, má také slíbeno, že k lihovaru bude přenesena monumentální lávka, po níž se dá dnes dostat ze Smíchovského nádraží přes koleje do Radlic. Pokud to klapne, bude se po ní chodit z Lihovaru do MeetFactory a naopak.

6

Architektonický projekt přestavby lihovaru má být zveřejněn do léta, hotovo by mělo být v roce 2025. Jisté je, že kromě varny zůstane zachovaný i padesátimetrový cihelný komín. Ač tak vzhledem ke svému chatrnému stavu nevypadají, obě stavby jsou už skoro dvacet let zapsány na seznamu kulturních památek. kromě bytů a galerie bude kolem nich spousta míst pro „gastronomický provoz“ - jak se dnes říká. A já mám obavu, že to zlomí vaz sousednímu bistru U Veselé kozy, což je místní i vzdálenější pijáckou komunitou všeobecně uznávaný a velmi oblíbený „pajzl“, jak se dříve říkalo. Ten bohužel na žádném seznamu památek zapsán není.

V Lihovaru teď půjde svlažit hrdlo zhruba dvakrát týdně, záleží na programu jeho divadla a kina. Pokud se na toto unikátní místo vypravíte do 6. června, nenechte si ujít v protilehlé MeetFactory výstavu Evy Koťátkové Rozhovory s monstrem. Autorka je už pár let hodně žádaná u nás i v cizině, spolu s Kateřinou Šedou a Annou Hulačovou tvoří mezinárodně uznávaný ženský triumvirát střední generace výtvarného umění, jaký jsme tu ještě neměli. Tři roky po sobě vévodí žebříčku umělců J&T Banka Art Index, který hodnotí úspěšnost českých výtvarníků podle výstav, účastí na veletrzích a v neposlední řadě vydražených děl.

Koťátková přitom nedělá líbivé umění, přesně naopak: dlouhodobě se zabývá tím, co považujeme za normální a nenormální a jakými záludnými způsoby se snažíme z onoho nenormálního udělat normální. V MeetFactory tak spolu s manželem, sochařem Dominikem Langem, vytvořila prostorovou instalaci, která má připomínat chráněné bydlení. Proti několika plánovaným útočištím pro „nenormální“ lidi se totiž nedávno vzbouřilo několik českých „normálních“ obcí a Eva teď výpovědi jejich aktérů vložila do úst velkých textilních hlav, které v instalaci polehávají.

7

Hovoří tu starostka, šéf neziskové organizace či očividně hodně namíchnutý chlapík, jehož životní normy si lze bohužel dost věrně přestavit. „Od dětství je v nás cíleně budován strach z jiného, neznámého. Na odlišnost není čas, pro systém představuje hrozbu. To, co je jiné, je často označováno jako nefunkční, neúplné nebo nemocné; jako něco, co potřebuje opravu nebo vyřazení z chodu,“ píše Eva Koťátková v průvodním slovu ke svému báječnému projektu. Co jsem se nicméně během otevíračky Lihovaru díval na příchozí zvědavce, nová generace (tedy alespoň její kulturně orientovaná část) v jinakosti chybu nevidí - naopak ji vyhledává a spatřuje v ní hlavní přednost sebe samé i ostatních.  Snad nás tedy čekají optimističtější časy.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1810

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte