Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Kontemplace s Rothkem a Franta Skála bohatých

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Na přechodnou dobu dosazený šéf Národní galerie Morávek nepojede na blížící se Bienále v Benátkách, galerijní odboráři souhlasí s vyhazovem jeho předchůdce Fajta, galerie po Fajtově odchodu zrušila připravovanou výstavu umění z Indie a ministr kultury probíhající „stabilizaci“ (jak tomu říká) naší největší výstavní instituce pozoruje z povzdálí ze zahraničních cest, odkud přiveze šaty po Haně Benešové. Tak to by bylo v kostce k dění v Národní galerii a pojďme raději někam, kde už jsou dávno stabilizováni.

Třeba do vídeňského Kunsthistorisches Musea. Do 30. června v něm má retrospektivu Mark Rothko (1903–1970) - a co se týče umění 20. století, v blízkých evropských zemích aktuálně neprobíhá významnější a atraktivnější akce. Odpůrci globalismu by měli vědět, že Rothko se stal světoobčanem už v roce 1913. Tehdy rodák z ruského Dvinsku (dnešní lotyšský Daugavpils) přistál s matkou a starší sestrou na newyorském Ellis Islandu, aby se jako imigranti připojili k otci a starším bratrům, kteří z Ruska utekli už dřív. V New Yorku se Rothko usadil v roce 1925, první výstavu mu tu uspořádali v polovině třicátých let.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Dnes má každý Rothka spojeného s abstraktními plátny, na kterých se v nenapodobitelné harmonii potkávají monochromní plochy nabízející prostor ke kontemplaci. Ve Vídni nicméně připomínají, jak složitou cestu musel Rothko k těmto zdánlivě jednoduchým kompozicím urazit. I on pochopitelně zprvu maloval figurální výjevy včetně svého autoportrétu z roku 1936. Maloval ho v době, kdy byl zaměstnán v Rooseveltově programu Works Progress Administration podporující umělce v čase velké hospodářské krize (nezavedeme něco podobného znovu, pane Staňku?). Rothko měl tah na bránu a velké ambice: vždyť v autoportrétu vědomě ocitoval Rembrandtův autoportrét z roku 1659, který viděl ve washingtonské National Gallery of Art.

Tahle úvodní část Rothkovy retrospektivy je nejpřekvapivější. Do Vídně se pořadatelům podařilo svézt řadu unikátních kusů z Rothkovy pozůstalosti, jež jsou jinak nepřístupné v amerických sbírkách. Díky tomu je zde k vidění třeba Vchod do metra z roku 1939. Vytvořil ho rok poté, co se stal oficiálně občanem Spojených států. Rothko (respektive tehdy ještě Marcus Rothkowitz, na Marka Rothka se přejmenoval až v roce 1940) se na plátně snažil vystihnout osamělost jedince v pulzujícím velkoměstě, které obyvatele přijímalo se stejnou otevřeností a samozřejmostí, s jakou ty neúspěšné zase okamžitě vyvrhovalo zpátky na ulici. Jak je vidět, už tehdy se autor svým expresivním projevem dostával až k abstraktním plochám, které začaly na plátnech převažovat nad konkrétními situacemi.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Dosavadní vývoj moderního umění pak Rothko převrátil koncem čtyřicátých let. Když v galerii Betty Parsons v roce 1949 vystavil své Multiformy, kritici zírali na obrazy, v nichž byly veškeré emoce vyjádřené jen vzájemně se dotýkajícími barevnými skvrnami. „O svých obrazech přemýšlím jako o dramatech; tvary na obrazech jsou herci,“ prohlásil Rothko o cyklu, z něhož vybíráme bezejmenné plátno z roku 1948, jež dodnes vlastní jeho dcera Kate. Teprve poté odjel poprvé do Evropy: v Itálii, Franci a Anglii studoval přímo na místě práce starých mistrů, mezi něž je dnes pomalu, ale jistě sám řazen. Do Československa se pochopitelně nepodíval, protože – což odpůrci globalismu uvítají – bylo zadrátované a pod proudem.

Zato New York v padesátých letech prožíval jedny z nejšťastnějších let. Jejich pomníkem se stal mrakodrap Seagram Building od Miese van der Rohe a Philipa Johnsona. Architekti v roce 1958 Rothka vyzvali, aby svými plátny v mrakodrapu vyzdobil restauraci Four Seasons. „Do mých aktuálních obrazů vkládám tolik lidských citů, tolik lidského dramatu, jak jen to jde,“ popsal Rothko, čím se ve velkoformátových dílech zabývá. Dnes jsou přirovnávány k renesančním freskám a sám autor přiznával, že byl při jejich tvorbě nejvíc ovlivněn zhlédnutím Medicejské knihovny ve Florencii, jejíž architektonické uspořádání je Michelangelovým dílem: zaujala ho především její slepá okna.

A právě takovými okny do nevídaných světů se stala Rothkova plátna. Pro restauraci v Seagram Building vytvořil okouzlující sérii, která se ovšem ve vytýčeném prostoru nikdy neobjevila. Rothko totiž v průběhu práce přerušené další cestou do Evropy dospěl ke (správnému) přesvědčení, že jeho plátna se do prostředí luxusní restaurace absolutně nehodí: „Kdokoli bude jíst tento typ jídla za tento typ peněz, ten se na mé obrazy nikdy nepodívá.“ Zakázku zrušil, vrátil investorům peníze a obrazy prodal jiným zájemcům. Dnes jsou roztroušené po Japonsku, Anglii a Americe. Ve Vídni je teď ale výjimečná možnost je vidět viset znovu pohromadě - včetně tohoto úchvatného temného kousku.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Retrospektiva samozřejmě vrcholí už klasickou Rothkovou etapou, z níž vzešla díla, jimiž se pyšní galerie a muzea všude po světě. Až tedy na ta naše. Největší oblibě se přitom těší do ruda laděné, jako zde reprodukovaný bezejmenný obraz z roku 1968 (vlastní ho švýcarská nadace Beyeler). Jeho o sedm let starší oranžový bratříček se v roce 2012 prodal u Christie´s za 86,9 milionu dolarů čili necelé dvě miliardy korun. Právě v roce 1968 byl Rothko hospitalizován s cirhózou jater a rozpadlo se mu manželství. „Když jsem byl mladým mužem, umění bylo samotářskou záležitostí: žádné galerie, žádní sběratelé, žádní kritici, žádné peníze. Přesto to byl zlatý věk, protože jsme neměli co ztratit a mohli jsme jen získat. Dnes tomu tak není. Žijeme v čase tun slov, aktivit a konzumu. Nebudu se pouštět do diskuse, která varianta je lepší. Ale vím, že řada lidí, kteří touží po tomto dnešním životě, hledá ve skutečnosti ony tiché skrýše, ve kterých by mohli zakořenit a růst. Všichni musíme doufat, že je najdou,“ prohlásil v červnu 1969, když na univerzitě v Yale přebíral čestný doktorát.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

O osm měsíců později ho našli v jeho ateliéru na Manhattanu. Poté, co do sebe vsoukal hrst antidepresiv, si Mark Rothko v šestašedesáti podřezal žíly. Nebyl jsem určitě sám, komu se tohle honilo hlavou v posledním sále jeho retrospektivy, kde se dá na jeho závěrečná, neuvěřitelně klidnou duchovní energií nabitá díla hledět od rána do večera.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Až do konce dubna se dalo v Uměleckohistorickém muzeu kontemplovat i na výstavě Mumie rejska v rakvi a další poklady. Vytvořil ji režisér Wes Anderson se svou partnerkou Juman Malouf a byl to další důkaz, jak má tento americký filmař blízko k Česku. Zatímco v Grandhotelu Budapešť navázal na to nejlepší z Jiřího Brdečky, v rejskově mumii navázal na to nejlepší z Františka Skály. S tím rozdílem, že kdyby měl Skálovu fantazii a talent, mohl expozici vytvořit z vlastní tvorby. Jenže je nemá, čili musel sáhnout do depozitáře muzea, ze kterého vybral čtyři sta artefaktů, které se z nějakých důvodů dosud nikdy nepředstavily na veřejnosti. Buď kvůli obskurnosti, ošklivosti nebo zdánlivé nedůležitosti. Mě nejvíc zaujal portrét Jana I. Burgundského zvaného Jan Nebojácný od neznámého autora, jenž se pokusil zhruba v roce 1500 zkopírovat obraz Rogiera van der Weydena, aniž si všimnul, že mu z Janova syna Filipa III. Dobrého vyšel trpaslík.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Dobrou zprávou je, že zatímco Franta Skála bohatých už ve Vídni skončil, pravý Franta Skála chudých v Praze plynule pokračuje. Minulý týden vyšla jím ilustrovaná knížka Vráti Brabence Legendy a čáry a v novoměstské galerii Via Art probíhá jeho výstava Kolumbie. Ale o tom příště…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].