Konec švandy v Národní galerii a porno pro intelektuály

Letošní výstavní sezonu slíbila v tiskových materiálech Národní galerie Praha zahájit „velkolepě“. A stalo se. Veletržní palác byl ve čtvrtek slušně zaplněný návštěvníky dychtivými vidět retrospektivu Kurta Gebauera, rekonstrukci loňské prezentace Stanislava Kolíbala na Benátském bienále, výstavu Sen ve snu o ohlase díla E. A. Poea v českém umění i přehlídku brutalistní architektury dochované a zbourané na území hlavního města. Na slavnostní zahájení čtveřice výstav se dostavil i ministr kultury Lubomír Zaorálek, který dělal na pódiu takovou legraci, až se tomu zasmála i prozatímní ředitelka NGP Anne-Marie Nedoma. Jenže tím taky veškerá švanda ve Veletržáku skončila. Stačilo se od pódia umístěného v Malé dvoraně podívat nad sebe.

Dva ochozy galerie zejí prázdnotou – a až za měsíc v mezaninu skončí retrospektiva Stanislava Suchardy (v příštím Respektu najdete její velkou recenzi), bude prázdno i na tom nejspodnějším. Nejen návštěvnicky, ale hlavně exponátově. Ne že by neměla NGP co vystavovat, ale nemá za co to dělat. I Suchardova výstava vznikla díky programu NAKI financovanému přímo ministerstvem kultury, NGP na ni poskytla jen prostor, zastřešující kurátorku a paneláž zbylou po prezentaci Magdaleny Jetelové. O tom, že galerii bolestně chybí finance na naprosto základní věc, tedy právě na výstavy, svědčí i fakt, že aktuálně otevřené „krátkodobé“ expozice jsou bezprecedentně natáhnuté až na půl roku.

I Kurt Gebauer (na fotografii) se tomu během týdne lišácky smál - vždyť jeho prezentace bude probíhat o pár týdnů déle, než na stejném místě loni trvala retrospektiva jeho oblíbeného Alberta Giacomettiho. Ve Veletržním paláci nás tedy letos čekají jen dva „grand openingy“, jak hromadným vernisážím NGP říká. Jeden máme čerstvě za sebou, druhý má proběhnout na podzim. A právě o jeho podobě se v posledních dnech velmi vzrušeně debatuje.

Výtvarnou scénou se totiž nesou zvěsti, že podzimní výstavy ve Veletržáku Anne-Marie Nedoma kompletně zruší. Tak krizový scénář přechodná ředitelka vylučuje. Ale přiznává, že minimálně chystaná výstava Markéty Othové se skutečně neuskuteční. NGP byla totiž léta zvyklá, že jí ministerstvo kultury vždycky na konci roku dorovná finanční skluz jednorázovým příspěvkem ze speciálního balíčku, zřízeného pro jeho příspěvkové organizace na tento účel. Jenže ten se letos vyčerpal už na jaře. Důvodem je i fakt, že ministerstvo pod svá křídla aktuálně přebírá další příspěvkovku, Památník ticha v pražských Bubnech věnovaný obětem holocaustu. Na chybějící záplatu rozpočtu bude muset NGP ušetřit. Kromě výstav redukuje i publikační program, první obětí jsou katalogy a monografie vydávané v anglické mutaci, čili oproti plánu si například o Gebauerovi zájemci budou moct číst jen česky. Nebo jim to někdo bude muset přeložit.

Nedoma na rozdíl od některých svých předchůdců nepůsobí jako člověk, který by se v NGP pohyboval jako slon v porcelánu, natož aby by to dělal záměrně. Z atmosféry v galerii je ale zřejmé, že se čím dál víc zaměstnanců obává, kam vlastně instituce ve stále užších finančních mantinelech směřuje a jakou to má cenu. Opravdu v ní nepanují pracovní podmínky, od nichž by mohl návštěvník čekat zázraky. Jiřímu Fajtovi se podařilo NGP během svého ředitelování restartovat, vrátit do ní publikum, ale jak se po jeho loňském odvolání podle nového vedení NGP ukázalo (byť s tím Fajt dodnes nesouhlasí), bylo to prý za cenu velkých dluhů, z nichž muselo galerii podle nového vedení ministerstva tahat právě až ministerstvo. A Nedoma tak každopádně šetří, kde se dá.

Což logicky vede k programovému deficitu - a nebylo by divu, kdyby se na konci roku ukázalo, že i k logickému poklesu návštěvnosti. NGP se tak ocitá v začarovaném kruhu, z nějž by ho mohlo dostat jen radikální navýšení rozpočtu. Ať už z ministerských, nebo (v případě zázračného vzniku věčně odkládaného zákona o veřejných kulturních institucích) z jiných zdrojů. Zatím si tak musí galerie vystačit s entuziasmem svých zaměstnanců, přizvaných kurátorů a v neposlední řadě umělců, který byl nyní vidět třeba při přípravách expozice Sen ve snu. Nejen pro Marka Thera (na fotografii) je pořád ctí podílet se na programu instituce, jíž stále vnímáme jako vlajkovou loď našeho výtvarného umění.

Křečovitá atmosféra v NGP přitom vyplouvá na povrch v době, která může být pro galerii klíčová. Ministr Zaorálek se nechal slyšet, že v nejbližší době vypíše výběrové řízení na řádného generálního ředitele. Kdokoli se tedy do řízení přihlásí, bude vědět, do čeho jde. A bylo by s podivem, kdyby vyhladovělé poměry neodradily řadu schopných tváří, které se do takové situace raději nepohrnou. Je to vlastně paradox: ačkoli se Anne-Marii Nedoma podle všeho daří plnit, co si před nástupem předsevzala, totiž „stabilizovat“ NGP, kýžené finanční narovnání instituci najednou ukazuje ve velmi chatrných, navíc dlouhodobě nepraných nedbalkách.

Jistě, letos nás čeká ve Valdštejnské jízdárně velká výstava Mikuláše Medka a rovněž projekt o Rembrandtovi v Paláci Kinských NGP rušit nebude – koneckonců v druhém případě to vzhledem ke smluvním závazkům zahraničním partnerům ani není možné. Jinak to ale v roce 2020 žádná velká sláva nebude. V době, kdy by se mělo konečně něco dělat s tím, že NGP nemá na nákupy současného umění a každým dalším rokem jí ujíždí pomalu, ale jistě vlak, začíná galerie přiznávat, že nemá peníze ani na základní provoz. Ostatně Stanislav Kolíbal (na fotografii) by mohl vyprávět: loni byla jeho výstava v Benátkách několik týdnů nepřístupná, protože po vichřici chyběly finance na odstranění škod na našem pavilonu; a když teď připravoval její rekonstrukci, začala na ni po dešti téct voda z netěsnícího světlíku.

Takže raději k něčemu veselejšímu. Že je Pavel Tichoň „jiný než ostatní“, jsem v Respektu psal už před šesti lety. Nic se na tom nezměnilo, ba spíš prohloubilo, koneckonců kdo jiný než Tichoň by si vernisáž naplánoval na stejný den, kdy zároveň proběhl onen „grand opening“ v NGP. Na vernisáž výstavy Podmíněný skok letos čtyřicetiletého rodáka z Uherského Hradiště do Galerie Vyšehrad ale stejně dorazilo dost lidí. Autor totiž dokáže nejen jinak dělat umění, ale hlavně umí přimět lidi o něm jinak přemýšlet. Platí to i pro kurátora výstavy Petra Vaňouse, který ji na své poměry vybavil nečekaně lidským doprovodným textem, v němž autorovu tvůrčí metodu trefně označil za „hybridní genetiku hruško-jablek“. Tichoňovi jako absolventovi intermediální školy AVU vyhovuje nekontrolované přebíhání mezi médii: na výstavě tak prezentuje malby, fotografie, videa i objekty, jejichž společným motivem je skok inspirovaný mytologickým úprkem Horymírova Šemíka z Vyšehradské skály, od níž měl zamířit k Neumětelům.

Tichoň je ale vším jiným než neumětelem. Asociace spojené s Šemíkovým skokem ho přivedly k několika překvapivým dílům. Je tu koláž věnovaná Adě Lovelace, první programátorce na světě, která už v 19. století vymyslela podmíněný skok, jejž Wikipedie popisuje slovy „při vykonávání instrukce skoku se buď provede skok, nebo se bude pokračovat následující instrukcí v závislosti na výsledku předcházejícího výpočtu nebo vyhodnocení zadané podmínky“, k čemuž vám neřeknu nic chytřejšího. Snad jen to, že sám autor toto dílo označuje za „porno pro intelektuály“: je na něm vzorec podmíněného skoku, fotka na Vyšehradě dochované románské tumby sv. Longina, a to celé je zarámované do snímku pózující nahé krasavice, která není portrétem Ady Lovelace už z toho důvodu, že v hraběnčině době ještě neexistovala barevná fotografie.

Jsou tu ale i artefakty, jež bychom mohli označit za porno pro plebs, například dvojice mobilů zachycujících neúspěšný skok dělníka přes výkop pro naftové potrubí a vývoj cen sledovaných službou Jumpnet. Nebo obrazový diptych nastříkaný sprejem přes děrnou pásku. A taky jsou tu dvě pastičky na krysy, na něž je jako návnada přilepená známka s českou vlajkou. Sáhnout si na ně je  malý krok pro návštěvníka, ale velký skok pro jeho prst…