Když svědci odcházejí

Může mít společnost rodiče? Těžko, protože se složitě identifikuje, kdo stál na začátku dejme tomu české společnosti. Myslím ale, že každá společnost má druh žijících lidí, kteří tuhle rodičovskou roli trochu nahrazují. Vidíte v nich příklad, dávají vám zvláštní druh jistoty, naděje. Třeba tím, jak oni zvládli svůj osud, jak vystupují, jaké hodnoty hájí. Nepochybně bychom se lišili v názoru, koho do tohoto externího rodičovského vztahu zařadit, ale já bych volil mimo jiné spisovatele Ivana Klímu, který v sobotu zemřel ve čtyřiadevadesáti letech. 

Nepochybně hraje roli i to, že jsme se spolu několikrát osobně setkali. Když si jako mladý člověk povídáte se spisovatelskou legendou, disidentem, člověkem, který prožil kvůli židovskému původu šílené tři roky v koncentračním táboře Terezín, a jenž následně i kvůli této zkušenosti vstoupil do komunistické strany, aby se to později snažil odčinit, pozorujete ho jinýma očima než ostatní. Kladete si v duchu otázky: Proč on? A to i tehdy, když některé odpovědi znáte. Jak to, že on musel do koncentračního tábora? Jaká hra osudu zařídila, že přežil, když tolik lidí zahynulo? Čím to je, že tak chytrý člověk naletěl komunistické propagandě? Kde vzal sílu se následně svému mladšímu já a straně vzepřít? Odkud se brala odvaha odolat za normalizace a podepsat Chartu 77? Proč tak dobře píše?