Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Karanténa je i příležitost zamyslet se nad tlaky normálního života

Redakční menu: výběr tetů ze světových médií

Praha v karanténě
Ilustrační foto • Autor: Matěj Stránský

„Myšlenka, že koronavirová epidemie by mohla mít i nějaké světlé stránky, které by nám pomohly vést lepší životy, se zdá být tváří v tvář smrti a destrukci, již působí, téměř nevkusná,“ píše v komentáři pro server The Guardian doktorka a antropoložka Farrah Jarral. Přesto ona sama jednu takovou světlou stánku nachází.

Mnozí její pacienti, kteří za normálních okolností trpí úzkostmi, totiž během nouzových opatření a izolace hlásí zlepšení. Uvádí konkrétní případy úzkostných povah či lidí s obsedantně kompulzivní poruchou stran hygieny a mytí rukou, kteří cítí úlevu z toho, že z pečlivého mytí rukou se náhle stal mainstream. Jiní nacházejí klid v tom, že se život celkově zpomalil a oni nemusí držet jeho rychlé tempo. Mají více času na spánek, na své blízké a obecně na ně neútočí tolik podnětů z vnějšího světa.

Reklama
Reklama

_MJR9890

Nejde přitom jen o subjektivní pozorování jedné lékařky, Jarral cituje i právě probíhající výzkum týmu University College London, který zkoumá psychologické a společenské dopady koronavirové pandemie. Jeho výsledky zatím ukazují, že v době před uplatněním izolace subjektivní pocity štěstí klesaly, v posledních týdnech je naopak střídají pocity komfortu a celková hladina úzkosti se snižovala jak u lidí s psychickými poruchami, tak u těch, kteří jimi netrpí.

Podle odborníků úlevu cítí také lidé, kteří na sebe mají vysoké nároky. Ti, kteří jsou vpřed hnáni ambicemi, chutí něco si dokázat, chutí být vidět, předvést se nebo se obětovat pro ostatní, ti všichni mají najednou možnost zvolnit a najít si zdravější vztah k sobě samotným, protože jim náhle chybí publikum.  A Arral dochází za této situace k závěru: „Máme nyní vzácnou příležitost zamyslet se nad tím, jakými způsoby dohání ten ‘normální‘ život lidi k úzkostem a nemoci.“


Dlouhé články pro časy karantény ze svých archivů uvolňuje britský magazín Huck. Jeden z nich – z roku 2009, ale vlastně nestárnoucí -  nese jméno Unlocking the Killer Myths Behind Our Fear of Sharks. Jeho autor Miles Masterson tu popisuje historický vývoj toho, jak se ze žraloka stal v očích člověka ten nejobávanější z dravců.

https://www.youtube.com/watch?v=U1fu_sA7XhE

Statistiky přitom hovoří zcela v jejich prospěch. Kromě surfařů a potápěčů se se žraloky málokdo setká ve jejich teritoriu - ale i tak útočí na člověka spíše proto, že si ho spletou se svoji obvyklou kořistí. Příčinou moderních fobií ze žraloků je nepřekvapivě kniha Petera Benchleyho Čelisti, z níž Steven Spielberg v roce 1975 učinil filmový trhák. Britský odborník na žraloky Richard Peirce konstatuje: „Čelisti se velmi chytře dotkly tří základních strachů. Strachu z toho, že je člověk mimo své přirozené prostředí a chybí mu pevná půda pod nohama, strachu z neznámého… a strachu z toho být sněden zaživa. Ten film zahrál na všechny tyto tři struny během prvních dvou minut.“

Pozoruhodné je, že většina suchozemských útočníků jako velké kočkovité šelmy, aligátoři nebo hroši zdaleka nejsou obávaní tak jako žraloci - přitom setkání s nimi může být pro člověka stejně fatální. Masterson pak v poučeném výkladu sleduje dějiny strachu ze žraloků od starého Řecka až po to, jak je líčí Herman Melville v románu Bílá velryba. Text pak uzavírá až ironie osudu, kdy doopravdy nebezpečný není žralok pro člověka, ale naopak člověk pro žraloka. V osmdesátých letech začalo být jasné, že jich ubývá, a dokonce i z Petera Benchleyho, který se zasloužil o jejich špatnou reputaci, se stal jejich hlasitý obhájce. Krátce před svojí smrtí v roce 2006 tvrdil, že kdyby „tehdy věděl o žralocích to, co ví dnes, nikdy by Čelisti nenapsal“.


Přežijí muzikanti z orchestru newyorské Metropolitní opery nucenou dovolenou? Na to se ptá článek Jeffrey Arlo Browna na serveru VAN, který se věnuje aktuálnímu dění ve světě vážné hudby. Brown mapuje situaci, kdy Metropolitní opera ve městě těžce postiženém pandemií zrušila všechna představení pro sezónu 2019/2020 - a také vize, že se začne hrát v září je přehnaně optimistická.

https://www.youtube.com/watch?v=b8idNpI9CDo

Pro členy o orchestru to je svízelná situace, a mnozí z nich si tak nemohou dovolit bydlení v New Yorku. Mladší se stěhují zpět k rodičům, starší ždímají úspory. Brown mluvil pod slibem anonymity s pěti muzikanty, kterým příjem zajišťuje kombinace úspor, podpor v nezaměstnanosti a příležitostných výukových lekcí, které poskytují. Všichni se navíc cítí svojí institucí zrazeni. Na rozdíl od ostatních zaměstnanců, kteří pobírají mzdu, jim Met za dané situace platí pouze zdravotní pojištění a pojištění nástrojů.

To je od obří instituce, která běžně přenáší svá představení do celého světa včetně českých kinosálů, - radikální krok. A to i v rámci Spojených států, kde byly i jiné orchestry zasaženy koronavirovými opatřeními - ovšem platí svým muzikantům buďto sníženou mzdu, nebo jim alespoň oznámily, jak dlouhé bude jejich neplacené volno.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte