Fleet Foxes: Na deset dobrých písní jich musíme napsat tisíc

Málokdo je s vlnou popularity žánru “indie” spjat tak úzce jako americká kapela Fleet Foxes. Když v roce 2008 vydali prvotinu plnou křehkých melodií odkazujících k folku i melodice Beach Boys, okamžitě se stali hvězdami i emblematickou kapelou žánru, k němuž přilnula celá generace posluchačů. Internetový server Pitchfork desku okamžitě zařadil do kategorie Nejlepší nová hudba a s každým dalším albem si folková formace ze Seattlu jen upevňovala pozici na výsluní. Když nějaký hudební počin dostal před deseti lety nálepku indie, posluchač mohl očekávat, že se mu dostane melodické, na kytarách postavené hudby od tehdy čerstvých jmen typu Arctic Monkeys, Vampire Weekend, MGMT nebo právě Fleet Foxes.

Nedá se ovšem říci, že právě Fleet Foxes by vzpomínali s nostalgií či steskem na ranou popularitu, kdy indie vládlo výročním žebříčkům.  „V roce 2008 to byly naše dny slávy. Pro mě je ale pozitivní zpráva, že indie už není na vrcholu, trpěl jsem kvůli tomu úzkostmi,” říká frontman Robin Pecknold – který jako by našel autorský výraz a stabilitu teprve poté, co se tahle vlna přehnala. Po několikaleté pauze vydali loni Fleet Foxes zatím nejucelenější desku Crack Up, s níž přes léto objedou Evropu a světové festivaly. Zastaví se i v Praze, kde svou citlivou show odehrají v pondělí 2. července v Lucerna Music Baru.

Na svém instagramovém účtu jste fanoušky začátkem května vyzval, aby vám poslali vlastní skladby s tím, že je za ně dokončíte a zprodukujete. Jde o hudební dobročinnost, nebo se tímhle přílivem podnětů snažíte načerpat inspiraci?

Jednou jsem se nudil na letišti a tohle mi přišlo zábavné, myslel jsem, že mi lidé pošlou pár věcí, na kterých budu moci pracovat. Nakonec mi přišly stovky skvělých songů všech možných žánrů. Bylo inspirující je poslouchat, protože nešlo o klasické produkty hudebního průmyslu, ale čistou expresi. Svůj slib z výzvy ale dodržím nakonec jen u pár písní. Objevila se spousta skladeb, které mou pomoc ani nepotřebovaly, zároveň mám pár tipů, u kterých vím, jak je vylepšit.

Letos slavíte 10 let od vydání debutu, který vás katapultoval ke slávě. Jaký byl pro indie scénu rok 2008?

To byly naše dny slávy. Byl jsem nadšený, hudbu jsem vždycky miloval a v letech 2004 až 2007 vyšlo plno skvělých akustických desek - třeba ty od Animal Collective. Všechny nahrávky byly zajímavé, inspirativní a čerstvé: přišlo mi vzrušující pracovat na debutu právě v téhle době.

Mají to nyní folkaři a vůbec indie hudebníci těžší? Elektronická hudba je teď mnohem populárnější.

Určitě je to v současnosti těžší. Je rozhodně pravda, že indie obecně nefiguruje na hudební scéně jako trend, pro mě je to ale pozitivní zpráva. Když byl tenhle žánr před pár lety na vrcholu, trpěl jsem úzkostmi a cítil strach. Navíc, každý trend jednou pomine a přijde další. A tak dokola. Podle mě tedy není nic špatného, že se kulturní vědomí posunulo dál: dává mi to prostor se soustředit na vlastní tvorbu.

Někteří folkoví interpreti experimentují s elektronickými prvky, třeba Bon Iver na své desce 22, A Million. U vás se naopak zdá, že se snažíte udržet ryzí formu folku.

Pokud bych měl potřebu vytvořit zvuk, který žádný nástroj nevyluzuje, a musel bych se k němu dobrat digitálně, asi bych nebyl proti. Ale mám pocit, že když někdo do hudby zakomponuje elektronické prvky, všichni hned mluví o jeho odvaze a novém směru, kterým se ubírá. Crack Up bychom nikdy nevytvořili bez počítačů. Pro nahrávání příští desky jsem dokonce kontaktoval různé programátory, kteří mi pomohli sestavit nové zvukové procesory. Pomohli mi vytvořit konkrétní zvuk. Když ovšem hudebník používá digitální prvky, musím chápat, jaké pocity chce navodit; rozumět tomu, proč na to šel tímto způsobem. A pro mě je to přijatelné pouze ve chvíli, kdy takové zvuky nejde vytvořit klasickou cestou. Cokoliv, co zahraje člověk, je pro mě mnohem expresivnější.

Poté, co kapela ohlásila pauzu, jste nastoupil na studia angličtiny na Columbia University. Jaké to bylo – chodit zase do školy po všech světových turné a nahrávání ve studiu?

Studium bylo velké osvěžení. Hodně jsem se na škole angažoval, což mi teď občas chybí, ale samozřejmě nešlo studovat donekonečna. Univerzita mi pomohla hlavně zodpovědět si pár otázek.  Třeba jaké by to asi bylo chodit na vysokou.

Pomohlo vám to při psaní songů?

Nevím, spíš ne. Určitě se v nějaké činnosti můžete zlepšit tak, že budete dělat jinou - ale k tomu, abych napsal deset dobrých songů, musím jich v reálu napsat tisíc, ze kterých pak tu desítku vyberu. Takže pokud strávím moc času děláním jiných věcí, těch deset nejlepších songů nenapíšu.

Desku Crack Up z loňského roku jste produkoval sám. Co vás k tomu vedlo?

Už dřív jsem koprodukoval naše desky, u Crack Up jsem se do toho pustil sám, abych se zase něčemu přiučil. Zpočátku jsem si nepřišel kompetentní, ale způsobem pokus-omyl jsem zjistil, co a jak. Hlavní důvod byl však jinde. Vždycky se mi zdálo, že, když nám produkuje desku někdo cizí, mrháme jeho časem. Někdy je třeba část songu zopakovat třeba padesátkrát, než z toho něco vyleze. Tím, že jsem Crack Up produkoval sám, jsme tuhle část obešli.

Zdá se, že magazín Pitchfork měl a pořád má pro Fleet Foxes slabost. Vždycky vás podporovali, všechna vaše alba jsou pravidelně v kolonce “nejlepší nová hudba”. V čem to souznění Fleet Foxes s Pitchforkem vězí?

To skutečně nevím. Jsem za to fakt rád, hodně nám pomohli. Nastavili kurz, podle kterého se hodně lidí řídilo. Ale denně přidávají desítky článků, které postupně zapadnou…

Název Crack Up (Prasklina) je prý inspirovaný stejnojmenným esejistickým textem  F. S. Fitzgeralda. Jak název desky reflektuje váš stav mysli rok po vydání? Pořád to platí?

Platilo to spíš tehdy. Mělo to své důvody, ale teď mě napadají jiné věci. Teď je to pro mě jen záznam toho, jak se hudba hýbe kupředu; toho, kde jsme před byli rokem, a kde jsme nyní.

Už jste nějakou dobu na turné. Plánujete se po něm vrátit do studia a pracovat na novém albu?

Určitě, zrovna po tomto rozhovoru jdu do studia. Miluju psaní songů. Turné si sice užívám, ale v mnoha případech je to spíš unavující. Cítím, že právě teď je pro mě nejlepší dělat na nových písničkách a přemýšlet nad další deskou - takže po turné určitě neplánuji období klidu.

Na začátku kariéry jste na MySpace do popisu své hudby napsali, že je jako hymna a soundtrack k fantasy filmům, ale také, že hrajete barokní pop. A na závěr jste uvedli, že nejste zrovna rocková skupina. Jak by zněl popis po více než 10 letech?

Určitě bych napsal, že jsme víc rocková kapela, hlavně když hrajeme koncerty. Ale pracujeme i na písničkách, které budou znít jinak. Nicméně já nemám ten správný odstup – pokaždé, když dokončíme desku, nebo třeba jen dohrajeme koncert, přijde mi, že jsem vlastně nic nepředvedl.

Autorka je redaktorkou webu Seznam Zprávy