Filmy roku: Co se můžeme naučit od chobotnice a na Stalinově pohřbu
 
Moje učitelka chobotnice
Moje učitelka chobotnice • Autor: Netflix

Zavřená kina po velkou část uplynulého roku, odložené premiéry a zprávy o zamrznuté kinematografii. Taková rekapitulace by spíš naznačovala, že by mělo smysl ohlédnutí za nejlepšími filmy odložit a vrátit se k němu napřesrok. Odepsat rok 2020 by ale bylo škoda - i během něj měla premiéru řada výrazných filmů, které stojí za pozornost. Níže je desítka těch nejzajímavějších.

 

Reklama
Reklama

1. První kráva (First Cow, USA 2020, režie Kelly Reichardt)

Nejnovější film americké režisérky Kelly Reichardt, který ještě stihl festivalovou premiéru na začátku roku před první vlnou pandemie. Autorka  něm pokračuje v dnes už charakteristické lince jednoduchých příběhů, na něž dokáže navrstvit intimně emotivní i širší společenský význam. V První krávě se vrací do Oregonu, státě na západě USA, a k žánru westernu, který ale staví zcela po svém. Jako zcela westernový anti-western o jednom přátelství během pionýrského dobývání Divokého západu spojeného s „chycením příležitosti“. Divočina – snímaná nikoliv ve velkých plenérech, ale v  detailu nižších pater lesního porostu – představuje šanci utéct před vlastní minulostí i příležitost vybudovat si novou budoucnost. Třeba i trochu ilegálně a díky ukradenému mléku jediné krávy v okolí. Je to jako když zafouká vítr na náhorních pláních Oregonu a bez ceremonií zhasne americký sen. Neuspěchané, jemné, zdrcující.

https://www.youtube.com/watch?v=SRUWVT87mt8

 

2. Chlast (Druk, Dánsko 2020, režie Thomas Vinterberg)

Dánskému režisérovi Thomasi Vintenbergovi vždycky stačil malý prostor, aby vyprávěl o velkých existenciálních věcech. To platí i pro jeho nejnovější snímek Chlast. Čtveřice kamarádů, učitelů na střední, v něm testuje svéráznou teorii, že jejich život by mohl být lepší, pokud si udrží neustálou hladinku půl promile alkoholu v krvi. Ze začátku je to experiment euforicky povznášející, pak se padá dolů. Krize středního věku říznutá filosofií Sørena Kierkegaarda. A to finále! Zcela po právu získal Vinterberg cenu za režii, scénář a pro nejlepší film na prosincovém udílení Evropských filmových cen. Charismatický představitel hlavní role Mads Mikkelsen pak stejně zaslouženě vyhrál trofej pro nejlepšího herce.

https://www.youtube.com/watch?v=jY7BptHCBYI

 

3. Moje učitelka chobotnice (My Octopus Teacher, JAR 2020, Pippa Ehrlich, James Reed)

Zdánlivě běžný přírodovědný dokument. Autorům se ale podařilo něco zcela výjimečného – zachytit nečekaný rovnocenný vztah mezi člověkem a chobotnicí, aniž film sklouzává k obvyklému antropocentrismu, promítá si do hlavonožce neexistující věci a dojímá se z odstupu nad krásami podmořského světa. Craig Forster se pod hladinu ponořil poté, co si na souši prodělal přepracování, vyhoření a depresi a ztratil kontakt s tím, co je důležité. Co začalo jako svérázná terapie inspirovaná vzpomínkami na dětství strávené u moře a v něm, postupně se mění v prolnutí dvou světů, v přátelství mezi inteligentní chobotnicí a mužem, který cítí, že se potřebuje vrátit k „sobě“. Naučit se vidět svět a sebe v něm jinak.

https://www.youtube.com/watch?v=3s0LTDhqe5A

Dokument je plný fantastických podmořských záběrů, ale zároveň neilustruje ani neestetizuje. Vypráví drama, v němž není hlavním aktérem on, ale chobotnice jako autonomní vyvinutá osobnost existující ve svém unikátním světe, do něhož na chvíli pustí i jiného podivného tvora se dvěma chapadly. Váhání se střídá s úžasem, drama s úlevou, thriller s love story. Forster překonává nutkání zasáhnout do přirozeného běhu věcí, takže sledujeme i zápas o život s dravými žraloky: jen pozoruje, zkouší přemýšlet jako chobotnice a chovat se jako chobotnice. Fakt, že tento tvor žije pouhý rok, dává dokumentu nejen pevný  časový rámec, ale vnáší do něj i zvláštní smutek, který je ale nakonec přes nevyhnutelné slzy osvobozující. Dokument má nejen terapeutický účinek pro autora, ale nese i širší poselství – že je obrovsky obohacující objevovat světy jiných živočišných druhů a možnosti vztahů, které doposud jakoby vůbec neexistovaly nebo jsme jim nerozuměli. A zkoušet jim porozumět podle jejich pravidel může změnit a zahojit i náš vlastní svět.

 

4. Duše (Soul, USA 2020, Peter Docter)

Společnost Pixar v devadesátých letech stála za revolucí v počítačové animaci. V následující dekádě produkovala jeden zajímavý film za druhým, ale postupně se její styl chytré animace s přidanou hodnotou pro dospělé stal lehkou rutinou. Duše vypuštěná do světa ke konci roku znovu ukazuje Pixar v plné síle – nejen jako technologického pionýra, ale i jako vypravěče. Talentovaný jazzový muzikant se živí coby učitel hudby na základní škole. Svůj sen muzikantské kariéry neopustil, ale odsunul na okraj a možná definitivně promarnil. Ví, že je to jeho poslání, ale do cesty si staví překážky. V momentě, kdy dostane vysněnou práci v kapele, nešťastnou náhodou zemře. Jeho duše ale odmítne jít do nebe a chce se vrátit na zem… Je to nejradikálnější film, který Pixar natočil. Precizní počítačovou animaci textur evokující realitu střídá psychedelická, zjednodušená animace posmrtného světa, který se dokáže v podobě jednoho nalinkovaného účetního fantasticky prolomit do lidské reality. V prvním plánu jde o klasický příběh cesty za snem a schopností žít naplno. Druhý plán jde ale podstatně hlouběji - ve filosofickém pojednání o ničem menším než o tom, jak změnit myšlení. Jak se vztahovat nově a jinak k realitě kolem sebe, když už staré myšlení neplatí. Hledat nové cesty lidství v momentě, kdy ty dosavadní vedly na pokraj planetární zkázy.

https://www.youtube.com/watch?v=xOsLIiBStEs

 

5. Státní pohřeb (Valstybines laidotuves, Nizozemsko/Litva 2020, režie Sergej Loznica)

V hlavní roli Josif Vissarionovič Stalin. A záběry z jeho pohřbu z března 1953, na který kromě komunistických špiček přišly i desetitisíce truchlících sovětských občanů. Čtyřdenní událost zachytily pro budoucnost propagandistické kamery, které měly i v moment diktátorova skonu upevňovat jeho kult osobnosti. Pod rukama běloruského dokumentaristy, vystudovaného matematika Sergeje Loznici, z nějž se postupně stal prvotřídní sběratel času, se ale kult rozpadá. Loznica jej rozkládá na mikročástice tím, že si bere často doposud nezveřejněné obrazové materiály a prostřednictvím střihu je pomalu, lyricky bez komentáře, vysvětlování či dokreslující hudby skládá do absurdního portrétu komunistické moci stojící na vyprázdněných symbolech a rituálech.

https://www.youtube.com/watch?v=4lN8poSHlHc

 

6. Bloody Nose, Empty Pockets (USA 2020, režie Bill Ross IV, Turner Ross)

Bar je prostor se zvláštní poezií. Míchá se v ní radost a bezvýchodnost, povznesení a zoufalství, impulsy života a toporná stagnace, pravda na dně sklenice a plané tlachání. Z toho vyšla bratrská dvojice Bill Ross IV a Turner Ross u filmu, který se stal hitem na festivalu Sundance. Výrazný semi-dokumentární počin založený na principu cinema verité zasadili do fiktivního baru Roaring 20s v Las Vegas a jeho poslední noci před zavřením (natáčelo se v New Orleans, odkud režiséři pocházejí, Las Vegas si vybrali pro jeho „americký exces“). S barem  končí i unikátní životní prostor pro řadu ztracených existencí, pro něž byl bar paradoxním místem – útočištěm i místem zkázy. Takových napětí je v Bloody Nose, Empty Pockets nespočet. Stejně jako nezapomenutelných, téměř fotografických momentů, které zastavují na chvíli unikající čas. Život ale stále opilejší a agresivnější osazenstvo baru míjí tak jako tak. Film bez scénáře míchá fikci s dokumentem. Až na jednoho je obsazen neherci, štamgasty neworleanských barů, z nichž si autoři vybírali své ideální osazenstvo. A nechali je říkat, co chtějí. Je to film o tom, „co jeden druhému říkáme, když nemůžeme říct, co si opravdu myslíme“, poznamenal Turner Ross pro Guardian. Živelnému, energetickému, vtipnému, chytrému i tragickému filmu se daří zachytit v jedné noci v jednom baru také odvrácenou stránku americké třídní společnosti i pomalé odcházení a rozpad autentických míst komunitního života.

https://www.youtube.com/watch?v=uEvilRp8we4

 

7. Žaluji! (J’accuse!, Francie 2020, režie Roman Polanski)

Historické drama Žaluji! patřilo možná k nejdiskutovanějším filmům uplynulého roku. Ne ani tak kvůli tématu známé Dreyfusovy aféry, ale kvůli Romanu Polanskému, který snímek prezentoval jako upozornění na svůj vlastní osud „nespravedlivého vyhnanství“. Polského režiséra, který se v šedesátých letech vyšvihl k hvězdné hollywoodské kariéře díky psychologickému hororu Rosemary má děťátko (1968), stále stíhají americké úřady za znásilnění nezletilé dívky. Během soudního procesu utekl ze Spojených států do Švýcarska a od té doby se na americkou půdu nevrátil. Paralela mezi skutečně nevinným důstojníkem francouzské armády židovského původu a vinným režisérem, který si dál v klidu točil a sbíral ceny, mnohé popudila. Francouzské feministky protestovaly před kiny a herečky, které zažily sexuální zneužití, odcházely při předávání cen ze sálu. Otázky, jestli je možné oddělit autora od jeho díla, jsou jistě na místě. Každý si je může pokládat a hledat na ně odpovědi. Povyk kolem Žaluji! by ale neměl zastínit jeho kvality.

https://www.youtube.com/watch?v=HcRpwG6Nl8g

Polanski má slabost pro dlouhou stopáž a cit pro historické fresky. A obojí dává do služeb pečlivé rekonstrukce případu Alfreda Dreyfuse obviněného na konci 19. století ze špionáže ve prospěch nepřátelského Německa. Za zradu směřoval na doživotí do vyhnanství. Do vykonstruovaného případu, který odrážel šířící se antisemitismus ve francouzské společnosti, postupně zasáhly osobnosti kulturního života v čele se spisovatelem Emilem Zolou, který napsal obsáhlou obžalobu všech vysoce postavených lidí ve státní i vojenské správě, již se na případu podíleli. Polanského hrdinou ale není Dreyfus, který záhy mizí na ostrov, nýbrž jeho nadřízený v armádě, který postupně zjišťuje, jak se věci mají. A vystavuje tak sám sebe tlakům i výhrůžkám ze strany mocných. Polanski celý film buduje jako pomalou variaci na atraktivní žánr vyšetřovacích špionážních dramat. Jeho rytmus udává neexistence moderních kriminalistických technologií i morální pevnost ústředního hrdiny. S ukázkovým, dobově typickým knírem jej hraje soustředěně vážný Jean Dujardin. Režisér vykresluje tichou mašinérii armádní a důstojné moci provázanou se státem a uvyklou vlastní nedotknutelnosti, protože má v zádech francouzskou republiku. Spravedlnost a integrita jsou tak jedním z nadčasových témat. Tím druhým je zrod a hnilobné bujení nacionalismu, který plodí příšery; tehdy jako nyní.

 

8. Asi to ukončím (I’m Thinking of Ending Things, USA 2020, režie Charlie Kaufman)

Snímek, jehož název možná nejvíce vybízel k využití v reakci na film sám. Kolikrát se v recenzích hrálo s tím, že je to snímek nekoukatelný, a nejlepší je to „trápení“ asi ukončit. Scenárista a režisér v jedné osobě Charlie Kaufmann si za uplynulých dvacet let vybudoval pověst jedinečného cinefila, výstředního autora, jehož filmy je buď možné bezmezně milovat, nebo s podobnou vášní považovat za přeintelektualizované existenciální hříčky. Do stejné průrvy spadá i novinka pohybující se svévolně časem i žánry. Výchozí bod je přitom obyčejný: mladá žena cestuje se svým přítelem na vánoce na farmu jeho rodičů. Pár se seznámil při kvízu v baru a mladík chce přítelkyni ukázat doma. Ona si přitom není jistá, co v autě uprostřed zuřící vánice vlastně dělá. Jestli je tam – i ve vztahu – správně. Plná pochybností se vrací k myšlence, že to ukončí. Vnitřní monolog je ale jedna věc. Druhá je realita, v níž jako slušná dívka absolvuje návštěvu u rodičů, která se postupně mění v labyrint vzpomínek i záblesků budoucnosti. Kaufman - zacyklený do času a nevyzpytatelně, až provokativně kmitající mezi žánry - medituje nad věcmi, které v nás uvíznou, nad rozhodnutími, jež nejsme schopní udělat, i nad vztahy, jež v nás zůstávají poté, co už dávno skončily. Film výzva, jíž stojí za to dát šanci.

https://www.youtube.com/watch?v=cDTg62vsV4U

 

9. Corpus Christi (Polsko 2020, režie Jan Komasa)

„Jsou snazší cesty, jak konat dobro,“ říká farář v nápravném zařízení pro mladistvé čerstvě propuštěnému Danielovi, který by chtěl z vězeňského řádu přejít do toho kněžského, ale studium v semináři je pro lidi s rejstříkem jako on nereálné. Protože jsou ale cesty boží nevyzpytatelné, Daniel se po propuštění ocitá ve vesnici, která zrovna potřebuje kněze. Intenzivní dvacetiletý mladík se tak za něj začne vydávat – liturgii zná, kolárek má – a pomůže vsi překonat její obrovské trauma. Zápletka filmu režiséra Jana Komasy zní jako východisko pro komedii záměn se šťastným koncem. A humorné tóny jeden z nejvýraznějších současných polských režisérů občas zkraje do filmu přimíchá, ale jinak je Corpus Christi pečlivě vystavěnou cestou po (duševní) kalvárii a touze po vykoupení. Nebo aspoň odpuštění. Nebo aspoň šanci. Vnitřní drama zdůrazňuje nedynamická, až statická kamera upřená na představitele hlavní postavy Bartosze Bielenii podobně intenzivně, jako je intenzivní a fyzický (často na hraně psychózy) jeho výkon. Komasa ohmatává hranice a možnosti víry, základu polské národní identity. Věří a zároveň pochybuje, jak Daniel balancuje na hraně dobra, do kterého se bez přestání nabourává čisté zlo. Možná jsou snazší cesty, jak konat dobro, ale někdy jsou zarostlé neprostupnou trávou.

https://www.youtube.com/watch?v=7f8gAT3eSsY

 

10. Bílá na bílé (Slovensko-Česko 2020, režie Viera Čákanyová)

Slovenská dokumentaristka Viera Čákanyová loni debutovala snímkem FREM, v němž se pokusila evokovat pohled umělé inteligence na lidský svět. Natáčela na bílé Antarktidě a Bílá na bílé je jakýsi druhý díl. Autorka v něm deníkovou formou vede několik dialogů zároveň – s umělou inteligencí, sama se sebou, s „prázdnou“ krajinou, která ji obklopuje. Bílá na bílé je ztišená kontemplace nad povahou tvorby, umění, emocionality a samotné existence v prostředí, kde civilizaci střídá jednoduchost. Bílá se vpíjí do bílé a rozmazávají se jasné kontury světa i vnímání vlastní pozice v něm.

https://www.youtube.com/watch?v=FXHHPRKbfJ8

 

 

 

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte