Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Dají nám přes hubu, ale my z toho uděláme umění

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Ming Smith: Mother And Child, 1977 • Autor: Courtesy of the artist and Steven Kasher Gallery, New York City
Ming Smith: Mother And Child, 1977 • Autor: Courtesy of the artist and Steven Kasher Gallery, New York City

Nebývá zvykem, aby se autor vybraný do hlavní expozice Benátského bienále v témže roce zároveň samostatně prezentoval v nějaké české galerii. V případě mississippského rodáka Arthura Jafy (58) se ale přesně tohle stalo. Kurátor blížící se benátské přehlídky (začíná tradičně v květnu) Ralph Rugoff si Jafu vybral mezi devětasedmdesát autorů, kteří se v Itálii představí ve společné expozici Přál bych vám žít v zajímavé době. Což je v Jafově případě dost ironické, neboť on si na nudu ve svém životě nemůže ztěžovat.

Dobře je to vidět na jeho výstavě v pražské Galerii Rudolfinum Cyklus absolutně nepravděpodobných, ale mimořádných setkání, která trvá do konce března. Je to další z odvážných počinů Rudolfina, které do Česka přivezlo – jak bylo naznačeno – skutečnou aktuální hvězdu světového umění. To je už samo o sobě hodné ocenění. Jafa navíc z čistě výtvarné scény přesahuje do popu, neboť jako filmař spolupracoval s celebritami afroamerické hudební scény typu Beyoncé, Jay Z či Kanye Westa. Tomu koneckonců odpovídá mezinárodní formát výstavy: do Prahy doputovala po dvou letech od premiéry v londýnských Serpentine Galleries a následující repríze v berlínské Julia Stoschek Collection.

To všechno jsou dost zvučná jména, k nimž musíme přidat ještě Hanse Ulricha Obrista a Amiru Gad, kteří jsou pod výstavou podepsaní jako původní kurátoři. A samozřejmě i Petra Nedomu, který měl coby kurátor na starosti pražskou verzi a v pozici ředitele Galerie Rudolfinum každým dalším rokem dokládá, jak je pro svou instituci nepostradatelný. Tím ovšem výčet nepopiratelných pozitiv - připočtěme k nim, že je expozice přístupná zdarma - končí a nastává problém, co vlastně o výstavě psát. Jestli totiž u umění obecně platí, že se musí spíš vidět než jen popisovat, pak v Jafově případě to platí dvojnásobně.

Třeba závěrečné video APEX. Osmiminutová smyčka je sestavená z rychle se střídajících statických fotografií. Některé zachycují heroické postavy afroamerické kultury, k nimž Jafa sám patří. Jiné jsou ikonickými záběry z dějin boje černošské menšiny o své místo na světě. A další do tohoto mixu zdánlivě nepatří, ovšem za doprovodu hypnotické, monotónně podmanivé hudby si smysl jejich zařazení divák postupně najde. Jen na to musí mít čas a chuť - a prostor sálu vybavený pohodlným kobercem k sezení je mu zcela k dispozici.

https://www.youtube.com/watch?v=imGskKiC_Z8

Podobně je na tom i video Láska je poselství, Poselství je smrt. V něm se zase za doprovodu skladby Ultralight Beam od Kanye Westa střídají drsné výjevy černošského utrpení se slastnými momenty štěstí a radosti. „Najdeme v něm nejen útržky z televizních zpráv, hudebních videoklipů a filmů, ale také virálních videí, která kolují po sociálních sítích, dělají celebrity z běžných lidí v neobvyklých situacích a zároveň kšeftují s černou smrtí,“ píše o tomto díle teoretik Ernest Hardy v doprovodném katalogu. A sám Jafa o něm na stejném místě uvádí: „Pro mě je snímek o snaze znecitlivět lidi vůči záběrům, které neustále vídáme. Na druhé straně promlouvá přímo k černým: Kámo, jdi pořád vpřed; sice nás bijou, ale my z toho uděláme umění. Dají nám přes hubu, ale my z toho uděláme umění. Nemůžeme zabránit tomu, že utržíme rány, ale můžeme se takhle proti těm sračkám aspoň trochu bránit.“

Návštěvníkovi se nenabízí možnost oddychu, natož interakce. Jako by vstoupil coby jeden z jeho dalších aktérů do nekonečného videa, z nějž mu nezbývá než dříve či později zase vystoupit, i když některé obrazy se mu ještě dlouho automaticky promítají na sítnici. Výjimkou je ústřední, největší sál Rudolfina. V něm jsou postavena čtyři projekční plátna, na nichž videa běží beze zvuku. Zvukovou stopu si ovšem zájemce může navolit na několikakanálových sluchátkách, jež obdrží u vchodu do místnosti. Sám si tak může rozhodovat, zda budou jeho uši poslouchat, co jeho oči vidí; nebo zda si vytvoří vlastní „mix-tape“, který mu bude dávat vlastní smysl.

A je tu ještě jedna divácky vstřícná přidaná hodnota celé akce: v Artparku Galerie Rudolfinum vyhrazeném v přízemí pod galerií pro mladší návštěvníky je zdejší edukativní expozice upravená právě s ohledem na Jafou zkoumaná témata. Čili se každý může dozvědět, jakým emancipačním procesem si Jafa a „jeho lidé“ od minulého století prošli. Nejspíš si Galerie Rudolfinum vzala příklad z loňské přehlídky Domestic Arenas, kde podobné informace musely řadě lidem chybět.

Zatímco Arthur Jafa je hvězdou již léta zářící, letos třicetiletá Karíma Al-Mukhtarová teprve vycházející. Ale dost nepřehlédnutelně. O její loňské diplomce na AVU (ještě před ní absolvovala ústeckou FUD a UMPRUM) jsem psal zde a vznesl jsem řečnickou otázku, „jak budou její velmi sugestivní instalace vypadat, pokud se vydá i na jinou než čistě osobní půdu“. Minulý pátek začala její výstava ve White Pearl Gallery kousek od Tančícího domu s názvem I´m not what I seem. A jak název napovídá, i tentokrát autorka zůstává v rovině vyprávění osobních příběhů – což je dobře. Z toho, co jsem od ní zatím viděl, mi její aktuální projekt připadá v dobrém slova smyslu nejkřehčí a zároveň nejlepší.

Karíma Al-Mukhtarová se už dříve ukázala jako umělkyně, která se nebojí na scénu vracet dekády opovrhované techniky jako třeba tradiční rukodělná práce s jehlou a nití. V jejím případě přitom sešívání a vyšívání neodkazuje ani tak k genderu jako k lidskému tělu. Ačkoli jsou její metafory velmi tajnosnubné, je zřejmé, že v jejích artefaktech je obsaženo bolestné napětí, které si musela sama prožít a jehož jizvy se snaží tvorbou znovu sešít k sobě. Ve White Pearl Gallery tak činí pomocí skleněných desek, do nichž tenkým vrtákem vytváří jemnou síť děr a následně je pak mezi sebou spojuje barevnými bavlnkami. Rozpor mezi tím, že je vše zdánlivě bezpečně pospojované, a přitom to celé dohromady drží na naprosto jemném základě, který se může jakýmkoli nepatrným pohybem roztříštit, je velmi znepokojivý.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Platí to i pro obdobně sešité kusy dřev, jež autorka našla vyplavená na Slovensku, odkud pochází její matka. I když může být v čtení celé instalace nápomocný i údaj, že její otec se narodil v Iráku, pro výsledný dojem z výstavy tyto biografické reálie víceméně nejsou podstatné (ostatně zde také nejsou uvedené). Samozřejmě že tvorbou tváří z keramiky vypálené přímo na otevřeném ohni odkazuje k reálné osobní historii. Zároveň si ale každým dalším dílem vytváří svou vlastní mytologii, o jejíž náplni si může rozhodovat zcela sama bez ohledu na realitu. Tak jako v případě regálu plného hliněných rajčat, jímž pravděpodobně odkazuje ke své starší instalaci ve Futuře, ve které tvrdila, že „každý přece ví, že země se otáčí kolem velkého Rajčete. Stejně jako každý ví, že moje krev není arabská ani slovenská. Moje krev je sladkokyselá, tomatová bez přidaného cukru“. Kurátor její nové výstavy Radek Wohlmuth při vernisáži řekl, že je to „skvěle vyšitá výstava“ a měl pravdu…

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].