Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Kultura

Čeho se nedožil Ladislav Sitenský

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

„Kdo by však neměl rád/ ten tanec, vír a pád,/ ty vločky v modrých tmách,/ když sněží?“ No, upřímně si myslím, že pár lidí, kteří zimu rádi nemají, by autor básně Jaroslav Seifert rozhodně našel. I na rodném Žižkově. Poznat se dají třeba tak, že se před mrazem aktuálně skrývají v místních galeriích. Pojďme tedy na skok za nimi.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

V galerii Hunt Kastner se koná výstava s názvem Bílá, což by se dalo brát jako provokace. Protože jak známo, Praha v zimě bílá vůbec nebývá - a když, tak maximálně na den, aby pak zhnědla a zežloutla do té míry, do jaké je v té které čtvrti silný automobilový provoz a do jaké jsou místní pejskaři ochotní zabývat se odpadem ze svých miláčků. Název expozice ovšem nemá se zimou nic společného. Jde o posmrtně splněné přání Zorky Ságlové (1942–2003), aby jednou měla výstavu zcela věnovanou bílé barvě. Najdeme ji nejen na fotkách její kultovní akce Kladení plín u Sudoměře, která v roce 1970 na dlouho přerušila její kariéru. Bílé pleny totiž na místě dávné bitvy s křižáky položila s přáteli z pomalu formujícího se disentu, které posléze normalizace zatlačila v lepším případě do ústraní (to byl její případ), v horším do vězení (to platilo pro jejího bratra Ivana Martina Jirouse, který šel poprvé sedět o tři roky později). Mě na výstavě nejvíc potěšil obrazový triptych, na kterém je rodinný rodokmen vyznačen jemnými obrysy tváří složenými ze slov, jež vysvětlují, kdo je čí matka, sestra či tchán - což by se mi s mou zapomnětlivostí častokrát dost hodilo.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

V bílých tónech se na Žižkově pokračuje i v nedaleké Drdova Gallery, kde má Monika Žáková výstavu Marně vzpomínám, kdy mě nějaká plátna svou appearancí, čili vzhledem takhle mile překvapila. Žáková se totiž dostala zatím nejdál ve svém zkoumání, co všechno malba, respektive obraz snese, protože tyhle nové vznikly bez jakékoli barvy. Na rámy jen natáhla balicí papíry, různě zmačkané a zaprášené, až to tak trochu připomíná muchláže, což byla technika oblíbená ve zlatých časech Zorky Ságlové, čili v 60. letech, ačkoli Žákové je teprve třicet. Její monochromní práce každopádně působí ve světlém prostředí galerie neuvěřitelně komorně a zároveň neuvěřitelně energicky – jako by se v jejich záhybech odráželo něco, co ještě nikdo neuměl pojmenovat. A co teď Žáková dokázala zachytit ve svých pomačkaných obrazech, před kterými se člověku chce ve stejné vteřině mlčet jako hrob i řvát jako tur.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Přemýšlet o těchto ambivalentních pocitech můžete jít cestou dolů do další žižkovské galerie Nevan Contempo. V ní Blanka Kirchner připravila projekt Vrstvy událostí. Obrazově je to znovu netradiční záležitost a znovu se tu v hlavě promítne odkaz na šestou dekádu: pětatřicetiletá autorka pracuje s textem a osobním příběhem svým i cizím, jak už to kdysi dělal vynálezce zmíněné techniky muchláže Jiří Kolář, jemuž by bylo její dílo jistě sympatické. Tak ona až obsesivně zaznamenává všední příběhy, které se dějí jí a jejím přátelům. Třeba pěti ženám, které přesvědčila, aby si do deníků každý den poznamenaly jednu větu. Vznikla z toho půvabná knížka, kterou se dá v galerii nyní listovat. „Pletou se mi některý slova: krokodýl – žralok, Flora – Florenc, levá – pravá, srpen – prosinec,“ poznamenala si třeba jistá Margareta. Abych se přiznal, většinou mně podobné intimní sondy do života „umělce a jeho přátel“ přijdou stejně atraktivní, jako když vám někdo cizí na baru začne do posledního detailu vyprávět o své práci, i když jste se ho na ni ani na nic jiného neptali. Jenže Blanka Kirchner má v sobě něco, co ve zdejším umění najdeme u její mnohem známější kolegyně Kateřiny Šedé. Schopnost vás okamžitě přesvědčit, že tyhle záznamy mají i pro vás hlubší smysl a hlavně kouzlo. Platí to i o jejím projektu Konec světa, který v galerii rovněž představuje. Jde o souhrn věcí, které s partnerem bohužel nezažili před očekávanou apokalypsou v roce 2012. No a když tedy nepřišla, tak se je rozhodli realizovat: pořídit si dítě, psát levou rukou, naučit babičku plavat nebo vystavovat v newyorském MoMA. Tohle propojení osobního a uměleckého života do smysluplného výstupu je občerstvující věc, která se u nás často nevidí.

Autor: Jan H. Vitvar
Autor: Jan H. Vitvar

Stejně jako se nevidí, aby někdo v parku zapomněl mikádo a to tam vydrželo už několik týdnů. Takový výjimečný pohled se naskytuje v nedalekých Bezručových sadech na pomezí Vinohrad a Vršovic. Sem se loni přesunula galerie pod širým nebem ProLuka, protože ji z původního místa vyhnal developer plánující původní parčík zastavět barákem. Jako první se na nové ProLuce představuje Petra Hudcová s projektem Zákony příčinnosti. V jejím životopise najdeme, že v roce 2006 absolvovala londýnskou Central Saint Martin´s School of Art and Design, dá se tedy říci, že jejími spolužáky z vyšších ročníků byli Pierce Brosnan, Jarvis Cocker, Joe Strummer, Antony Gormley, PJ Harvey nebo Richard Deacon, který loni vystavoval v GHMP. Co je ale podstatnější: nad Vršovicemi nyní mnohonásobně zvětšila tyčinky z mikáda a zapíchala je do země tak, aby při procházce kolem nich a mezi nimi mohl každý přemýšlet nad svobodou, které se mu ve veřejném prostoru dostává. Pro nechápavce tam pořádající festival 4+4 dny v pohybu umístil i ceduli, co už se za svobodu nepovažuje – v čele se zničením téhle skvělé instalace.

Abychom ale nepsali jen o ženách a o jednom kopci nad Prahou: Galerie Lucerna vystavuje Peruť 312 od Ladislava Sitenského (1919–2009). Je to doprovodná akce k vydání jeho stejnojmenné knížky, která teď v Mladé frontě vyšla po sedmdesáti letech od prvního pokusu o publikaci, již znemožnil únorový komunistický převrat v roce 1948. O knize už jsem do Respektu psal s tím, že reprodukce jen naznačují, jak Sitenského fotografie z druhé světové války vypadají ve skutečnosti, protože si málokdo dal při zvětšování takovou práci s úpravami původních negativů jako právě Sitenský. Na výstavě je to teď skvěle vidět. Originální zvětšeniny ukazují všechny ty nádherné spitfiry a jejich statečné piloty pózující v protisvětle v kvalitě, nad kterou se tají dech. Protože často jde vzhledem k mizerným podmínkám při focení vlastně spíš o malby: řadu obrysů musel Sitenský obtáhnout retuší, některá místa očividně nasvěcoval mnohonásobně déle než zbytek plochy záběru, leckde se mu zrno dostalo až do takové velikosti, že musíte od fotky trochu poodstoupit, no prostě krása pro nás staromilce, kteří jsme ještě prošli bezesnými nocemi ve fotokomorách. I fotografickým laikům ale musí zatrnout při pohledu na mladé příslušníky RAF pochodující pražskými ulicemi, které měly „za odměnu“ brzy čekat uranové lágry stejné strany, která sedí v parlamentu, a dokonce teď sahá po vládě. Zní to hrozně, ale ještě že se toho Ladislav Sitenský nedožil…

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].