Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura

Anketa: Spor na FAMU odráží i stav české společnosti

Prušinovský, Marhoul, Hníková, Bernard, Mareček. Filmaři o situaci na pražské filmové škole

FAMU
FAMU, protest proti chystanému prodeji školy, 2006 - ilustrační foto • Autor: Ondřej Besperát

V pondělí navrhl senát FAMU odvolání děkana školy Zdeňka Holého. Tím vyvrcholil rozkol uvnitř filmové školy a přitáhl k ní pozornost, o kterou možná ani nestojí. Rostla úměrně s tím, jak se k situaci vyjadřovali v médiích někteří známí filmaři, většinou z „tábora“ bránícího děkana. „Protiděkanovské“ hlasy bylo slyšet hlavně na sociálních sítích. Často se ve sporu neorientují ani sami aktéři, natož pak o kulturu se zajímající čtenář, který mohl celou kauzu sledovat zvenčí.

Následující anketa tak vznikla s cílem více situaci na FAMU rozklíčovat, nabídnout pohledy výrazných osobností napříč generacemi, od profesorů přes nedávné absolventy. Oslovili jsme záměrně ty osobnosti, které se zatím veřejně nevyjádřily a které by ze svých neutrálnějších pozic mohly nabídnout méně emotivní odpovědi. Vybraným třiceti osobnostem jsme zaslali následující tři otázky.

Reklama
Reklama

1. Senát školy navrhl odvolat děkana FAMU, jak současnou situaci na FAMU (kolem FAMU) vnímáte?

2. Co je podle vás jádrem sporu?

3. Jak si FAMU podle vás stojí jako filmová škola?

Řada z oslovených se omluvila s tím, že buď do situace dostatečně nevidí nebo se nechce aktuálně vyjadřovat. Někteří odpovídající zvolili formu jedné souhrnné odpovědi. Otiskujeme názory deseti osobností, mezi nimiž jsou producent Václav Marhoul, střihač Alois Fišárek, dokumentaristka Erika Hníková, režisér Jan Prušinovský nebo scenárista Štěpán Hulík. Svůj pohled nabídl i jeden z bývalých děkanů FAMU Jan Bernard.

 

Erika Hníková, dokumentaristka (Ženy pro měny, Nesvatbov)

Erika Hníková
Autor: ČT Brno

1) Jako hysterický souboj velkých eg na obou stranách „barikády“. Boj navíc přiživují média, která přetiskují prohlášení lidí od filmu, jež situaci zbytečně zostřují. Myslím, že tato neschopnost podívat se na situaci očima toho druhého, naslouchat druhé straně, ukazuje na stav české společnosti. Je mi líto studentů, kteří teď na škole jsou, protože jejich „filmařské vzory“ místo toho, aby se snažily spolupracovat, hledat řešení, mezi sebou bojují. Mě osobně vyděsil argument několika filmařů v médiích, že v senátu sedí neznámí lidé, tak nemají právo děkana odvolávat.

2) Vlastně nevím. Ale souboj mezi řemeslem a uměním to nebude. Snad celá situace přispěje k tomu, že FAMU bude lepší školou pro studenty.

3) Za posledních dvacet let se filmový průmysl proměnil. Před patnácti lety jsem absolvovala filmem Ženy pro měny, který měl relativně velikou návštěvnost v kinech. I když bych teď natočila lepší, podstatnější a diváčtější dokumentární film, bude pro mého producenta mnohem těžší uvést ho v kinech a zajistit mu aspoň nějakou návštěvnost. Uvědomuji si, že jsem vyšla ze školy v jakési „zlaté éře“, měla jsem různé pedagogy s různými názory a přístupem k filmu. Se školou nejsem teď v žádném kontaktu, nevím, jak je to teď, zda jsou studenti připravováni na proměňující se filmový svět. Přála bych si, aby výsledkem „boje o FAMU“ bylo svobodné prostředí, kde se budou studenti setkávat s různými pedagogy s různými přístupy k realitě, budou přemýšlet a budou se učit řemeslo. A budou točit zajímavé filmy.

 

Václav Marhoul (producent, režisér)

151-mobr-marhoul.jpg
Autor: Respekt

1) Jako špatnou, nemilou, popuzující a hlavně poškozující celou fakultu.

2) Samozřejmě současný děkan. A v jeho osobě pak všechny systémové změny, které se snaží od svého zvolení před dvěma roky, prosazovat. Tedy změny, které by znamenaly návrat ke kvalitě výuky, k získání kvalitnějšího pedagogického sboru, k disciplíně a dodržování pravidel a osnov v tom nejlepším slova smyslu včetně realizace praktických cvičení. Změny, které se současný děkan snaží prosadit, by narušily neblahý trend nastartovaný před lety, tedy trend protežování jakýchsi ne zcela přesně definovaných, rádoby až postmodernistických proudů, založených na principu tvůrčí anarchie, která jde ruku v ruce s dehonestací filmového řemesla.

Glosa: Na co a na koho se zapomíná v zákopové válce na FAMU

3) Je na tom tak, jak je. Ale jak to bude dál, je v tuto chvíli na rektorovi AMU. Na něm záleží, jak se rozhodne a zda skutečně odvolá děkana na popud senátu FAMU, který mu jinak před dvěma roky dal důvěru, nebo mu dá šanci koncepci do konce jeho mandátu dokončit. Můj osobní názor je, že pokud rektor současného děkana odvolá, pak následkem bude to, že ze školy odejde i těch posledních pár zbylých pedagogů, kteří skutečně něco umí a kteří něčeho nezpochybnitelně v životě dosáhli. A fakulta se pak propadne do ještě daleko větší bezbřehosti a provinčnosti.

 

Jan Bernard, historik, pedagog a bývalý děkan FAMU

Jan Bernard

1) Současná situace kolem FAMU je velmi nepříjemná zejména proto, že se vnitřní problémy komentují a řeší z prostředí mimo fakultu. Nicméně škola je veřejná a má tedy být pod veřejným dohledem a pohledem. V té diskusi se ovšem více odrážejí vlastní problémy komentátorů (zejména z řad režisérů) a problémy, které vznikly kvůli ne příliš ohleduplné a promyšlené personální politice někdejšího děkana Michala Breganta. Některé názory mi přijdou zcela ignorantské – jejich autoři vůbec netuší, jaká díla a jaké autory FAMU jako prakticky největší český filmový výrobce (možná vedle ČT) produkuje. To bych jim možná neměl za zlé, nikdo nemůže znát všechno, ale neměli by to vydávat za kvalifikovaný pohled.

2) Co je jádrem sporu, je neobyčejně obtížné formulovat, i proto jsou argumenty v neprospěch děkana jakoby málo přesvědčivé. Děkan vyšel po svém nástupu z mylného předpokladu, že FAMU je po letech děkanování M. Breganta a P. Jecha v krizi. To ovšem nebyla pravda, formuloval bych to raději tak, že v posledních letech byla mírně zanedbaná, leč s výborným zahraničním renomé. Novým děkanům se to stává, sám jsem nebyl výjimkou - a ten, kdo by eventuálně přišel po Zdeňkovi Holém, to také nebude mít právě snadné. Z. Holý tedy začal onu „krizi“ překonávat. Podařilo se mu jít správnou cestou, když obnovil pevná pravidla průběhu a ukončování studia i natáčení a dokončování školních cvičení, konání habilitačního a inauguračního, umožnil a podpořil větší spolupráci kateder, jmenoval v některých případech perspektivnější vedoucí a podobně. Horší bylo, že si zjevně předsevzal zničit všechno, co za Breganta vzniklo, ať již to bylo dobré, či špatné. Začalo to neprodloužením smlouvy Bregantovi a Vítu Janečkovi, kteří vyučovali některé zásadně důležité předměty zejména pro katedry režie a dokumentu a také pro Centrum audiovizuálních studií. Šlo to tak daleko, že dokonce Bregantovi vyhrožoval soudním sporem pro nikdy neprokázanou finanční škodu FAMU. I přes odpor vedoucích kateder, pedagogů a studentů svého cíle dosáhl, byť v případě Janečka díky mimořádně velkému odporu akademické obce později umožnil jeho opětovné přijetí veřejným konkursem.

Zdeněk Holý, děkan FAMU
Zdeněk Holý, děkan FAMU • Autor: ČTK

Podobně autoritativně si vedl i v případech ne zcela legálního prosazování nových předmětů a nového zaměření některých kateder. I když je formálně ochoten o věcech přátelsky diskutovat, nakonec se vždy pokouší prosadit svou vůli. Tak je tomu i v případě Centra audiovizuálních studií, založeného v současné podobě V. Janečkem na základě někdejšího kabinetu společenských věd jako společného pracoviště pro historické a teoretické předměty na FAMU a středisko pro výuku netradičních audiovizuálních formátů. Místo, aby děkan respektoval jeho přirozený vývoj a vstupoval do diskuse o jeho formování v rámci projektu OP3V a přípravy školy na institucionální akreditaci nejen jako děkan, ale také jako člen CAS, chce z něj násilně vytvořit simplifikované pracoviště pro výuku virtuální reality a vizuálních efektů. Zatím to mělo za následek odchod velmi kvalitních pedagogů, znechucených touto atmosférou na škole (M. Petříček, T. Pospiszyl).

Řadou takovýchto autoritativních kroků se děkanovi podařilo fakultu zcela rozhádat a začíná hrozit i její rozklad. Pokus o jeho odvolání chápu jako sebezáchovný postup fakulty a i když obě možná řešení budou za současné situace špatná, nedovedu si osobně představit, že by děkan mohl na fakultě setrvat a nadále ji soustavně (byť možná nechtěně) rozkládat a dovést do situace, kdy by žádost o institucionální akreditaci mohla vypadat jako fraška. Na druhé straně si myslím, že je nutné zachovat některé z jeho kvalitních reforem a rozhodnutí a kultivovanou formou pokračovat v diskusi o směrování školy a jejích oborů.

3) FAMU není jen školou filmovou, vyučuje i jiné audiovizuální formáty (včetně fotografie) a zachovává si v tom poměrně vysokou úroveň – studentská cvičení jsou často uváděna na reprezentativních světových festivalech (viz jen Plody mraků, Naši furianti, Přátelské setkání nad fotbalem), absolventi pracují na mezinárodních koprodukcích poměrně úspěšně, škola má zahraniční programy FAMU International a pořádá workshopy pro americké školy. Nebyla a není na tom špatně. A akademickou úroveň vzdělání, v níž je kombinována praktická výuka s výukou teorie a historie a v níž je tedy možné dosáhnout i doktorského stupně vzdělání, je podle mého názoru nutné udržet i nadále.

 

Štěpán Hulík, scenárista (Hořící keř)

Štěpán Hulík
Autor: HBO

1) Té „války“, do které se situace na FAMU vyvinula, je mi líto. Co tím o sobě říkáme, když ani uvnitř našeho mrňavého filmařského rybníčku spolu nejsme schopní mluvit, aniž bychom se v klidu vyslechli a neměli potřebu ze svého oponenta dělat pitomce? Není to najednou jen odraz situace v celé společnosti, kterou tak rádi moralizujeme? Celý ten spor se bohužel přenesl do emocionální roviny, do roviny uražených eg a přesvědčení o vlastnictví jediné pravdy.

2) Protože řadu zúčastněných z obou táborů znám osobně, domnívám se, že v jádru jde o odlišný pohled na kinematografii jako takovou. O zásadní rozdíl v chápání toho, pro koho točíme filmy a proč, jakým způsobem to děláme a co to vlastně ten „dobrý film“ znamená. Obě strany využily možnost použít figuru děkana a jeho počínání k tomu, aby přes něj napadly a zpochybnily opačný tábor a jeho ideové základy jako takové.

3) Pořád ještě je to nejprestižnější filmová škola v zemi, ale takové konstatování je vlastně nicneříkající. FAMU žije z podstaty; bojím se, že většina zájemců o studium sem pořád míří hlavně kvůli pověsti, kterou si škola získala v minulosti. Lákat by je přitom mělo hlavně to, co se na FAMU děje právě teď.

 

Lukáš Kokeš, dokumentarista (Nic jako dřív, Pevnost)

Lukáš Kokeš
Autor: DAFilms.cz

1 – 2) Na FAMU jsem skončil před čtyřmi lety. Od té doby jsem tam byl asi jen dvakrát, což nutně znamená, že jsem s tamním děním ztratil osobní kontakt. Ten je podle mě zvlášť v posledním roce zásadním předpokladem, pokud má člověk komentovat aktuální události a atmosféru na FAMU tak, aby to mělo aspoň nějakou výpovědní hodnotu. Jinak to nemůže být fér. Přijde mi proto obscénní, jaká vyjádření prostřednictvím Mirky Spáčilové vypouští do světa Jiří Strach, Olga Sommerová, Fero Fenič a další lidé z vnějšku. Je mi osobně líto, že se vedení fakulty vůči tak jednostranné a zplošťující dezinterpretaci důrazně neohradí.

3) Za sebe chci naopak říct, že jsem FAMU po celou dobu mých studií, ať už za děkanování Michala Breganta nebo Pavla Jecha, vnímal jako nesmírně inspirativní a jedinečné místo plné pedagogů a studentů, kteří na mé přemýšlení o filmu a filmové praxi měli naprosto zásadní vliv. Bez setkání s nimi bych se dnes neobešel. Podle mě je to skvělá škola, která zároveň potřebuje nějakou revizi, stejně jako každá jiná instituce, která se vyvíjí v čase. Ukazuje se, že metoda aplikování změn a způsob vedení dialogu uvnitř FAMU nějak nefungují; lidé si nerozumí, ztrácí pochopení, ztrácí vzájemný respekt, roste napětí a frustrace a já to naprosto chápu. Ať už tahle situace bude mít jakékoliv rozuzlení, věřím, že škola a její studenti nakonec dokážou traumatizující události zpracovat jako příležitost k nějakému výraznému, novému začátku, který bude nakonec dávat smysl většině zúčastněných.

 

Jan Prušinovský, režisér a scenárista (Kobry a užovky, Okresní přebor – Poslední zápas Pepika Hnátka)

Jan Prušinovský
Autor: Aktuálně.cz

1) Situace kolem FAMU je trapná. Připomíná mi hádku ve vesnickém klubu o to, kdo bude kapitán. Ve sportu však platí „co se stane v kabině, zůstane v kabině, a na hřiště vyjdou všichni jako jeden“. Ale FAMU nás nechá klidně nahlédnout dovnitř a ve své aroganci vůbec netuší, jak tím škodí české kinematografii především u laické veřejnosti. Všechna ta bulvární hysterie a urážky nabíjejí munici všem, kteří dnes tlačí na dříve ustanovenou společenskou dohodu, že kultura potřebuje pomoc od státu. Mě osobně dnes dá velkou práci přesvědčit některé přátele, že veřejné financování kultury má smysl.  Kauzy tohoto charakteru (nejde jen o FAMU, vzpomeňme třeba na různé podobně trapné půtky kolem Národní galerie, Divadla Komedie) mi prostě berou argumenty.

2) Co je jádrem sporu, nevím. Pokoušel jsem to vyčíst ze všech možných zdrojů, které publikuje akademický senát AMU, z veřejných prohlášení vedoucích kateder, ale prostě nic konkrétního jsem se nedočetl. Vyjádření osobností, které FAMU prošly před lety, nepovažuji jako hodnotný zdroj informací. Ti zase posouvají spor do pofiderní roviny umění vs. řemeslo. A tato rovina mi přijde dost protivná. Soudit osobnost člověka dle toho, jestli točí pohádky nebo surreálná dramata, na která nikdo nechodí, mi přijde ještě protivnější. Mirku Spáčilovou a Facebook, kde jsme všichni „přátelé“, raději vynechám úplně. Hovořil jsem s několika přímými aktéry sporu, s jedním členem senátu, jedním vedoucím katedry, který chce v případě odvolání děkana odstoupit - a nikdo mi nedokázal vysvětlit, o co vlastně jde. Podle všeho se prostě lidé na FAMU navzájem nenávidí, neumí se pozdravit, závidí si půl úvazky na FAMU International, seskupují se v hloučcích a na obou stranách zběsile každý den podepisují nějaká prohlášení místo toho, aby hledali, co je spojuje. Tím bezesporu je láska ke kinematografii. Nejhůř to samozřejmě odnáší ty přirozeně introvertní katedry – zvuk, střih, animace, scenáristika.

3) FAMU vždycky byla, je a bude elitářská škola. Michal Bregant v roce 2002 sympaticky prohlašoval, že FAMU více otevře, ale bohužel dělal pravý opak. Před ním na FAMU spoluexistovaly různé názorové proudy, co všechno je a může být film. Bregant a jeho lidé ten proud zúžili na jednu řeku motivováni tím, že dostanou českou kinematografii do světa. “Uděláme z vás novou českou vlnu!“ - „Netočte ty přiblblý komedie, točte filmy pro Cannes, Benátky a Berlín!“ - „Narace je zlo!“ Tyhle proklamace mám v živé paměti. Z teoretického hlediska to nebyla špatná taktika, byli odvážní a zkusili to, ale prakticky to nevyšlo. A bylo by fajn, si to po těch letech alespoň přiznat. Vyšlo to v Rumunsku, v Maďarsku, jen u nás je z té proklamované silné řeky zase jen obyčejný český rybníček.  To ale vlastně taky není takový průšvih, i v malém českém rybníčku se přece dá plavat. Kdyby mi dnes bylo osmnáct nebo devatenáct, asi bych se na tu školu ani nehlásil. Přišla by mi strašně neatraktivní a nebo bych o ní ani nevěděl. Vždyť jen ty školní webovky vypadají stejně už šestnáct let! To i na mojí bývalé základce za tu dobu aspoň dvakrát udělali grafický facelift. Má FAMU vůbec oficiální YouTube kanál? Mě by film dneska vlastně jako puberťáka asi ani nebavil. Frčel bych v seriálech, v počítačových hrách a nějaké intelektuální hádky postarších vousáčů o tom, jestli je ruční kamera umčo a záběr z dronu komerce, by mi přišly vlastně dost k smíchu. Pokud se chce FAMU posunout dál, měla by si konečně svlíknout manšestráky, vytáhnout ze zadku pravítko a být trochu funky.

 

Tomáš Pavlíček, režisér (Parádně pokecal, Chata na prodej), student doktorandského programu na FAMU

Tomáš Pavlíček

1) Situace je to extrémně smutná. Škole poškozuje jméno, studentům ubírá energii a čas na práci.

2) Jádrem sporu je především neschopnost komunikace. Silová komunikace ze strany děkana dotlačila členy senátu k návrhu na jeho svržení. Mrzí mě, že situace došla tak daleko. A především mě mrzí její medializace častokrát formou hloupých a agresivních vyjádření bez dostatečné argumentace.

3) FAMU vnímám jako instituci, která soustřeďuje velké množství zajímavých a rozdílných filmových tvůrců. Student v ní má šanci dostávat velmi protichůdné, vždy však přínosné zpětné vazby na svou tvorbu. V určité fázi si pak musí vybrat, koho bude poslouchat, a koho ne. Tím profiluje své názory, styl i osobnost. Dokud bude FAMU takto fungovat, bude její role nenahraditelná.

 

Alois Fišárek, střihač (Po strništi bos, Líbánky, Kuky se vrací)

Alois Fišárek

1) FAMU byla pro mě, jak se říká, srdeční záležitost. Po nástupu děkana Michala Breganta, který si přivedl skupinu mladých spolupracovníků se zásadně odlišným názorem na  výuku, než mám já a než měli moji pedagogové (Otakar Vávra, Jan Kučera.), jsem z FAMU odešel a přestal se o dění na ní zajímat. Pojetí mé výuky preferuje praktické znalosti před teorií. Nadaní lidé musí mít dle mého praktické znalosti, aby mohli na něčem svůj talent rozvíjet. Podle mě je nutné dodržovat pravidla a respektovat tvůrčí  štáb, který dílo vytváří. A hlavně by tvůrci měli vědět, co vytváří, a nespoléhat se, že to tak nějak dopadne.

2) Jména senátorů, kteří navrhují odvolání děkana, jsou pro mě (kromě pana Klusáka) zcela neznámá a netuším, jakou mají za sebou práci a čím se mohou představit. Jádrem sporu je pravděpodobně koncepce výuky, zda teoretizovat nebo prakticky se vzdělávat v příslušném oboru, což klade nároky na studenty v podobě dodržování termínů, vytváření přesně popsaných a lety prověřených praktických cvičení, která na sebe navazují a postupně vzdělávají studenta v daném oboru (kamera, střih, scenáristika, animace). To je těžká a zdlouhavá práce a chápu, že mnoha studentům se to nemusí líbit. Planě mluvit je lehčí a nic to nestojí.

3) FAMU má doufám ve světě stále dobré jméno. Její unikátnost spočívala v tom, že velmi dobře vzdělávala studenty v jednotlivých oborech, které studovali. Nebyla to filmová škola, kde se učil „film“, kde všichni dělají všechno. Doufám, že to dobré, co
FAMU zařadilo do skupiny nejlepších světových filmových škol, stále někde je a nepodařilo se to úplně zničit. Domnívám se, že FAMU ale vyrůstá velká konkurence v nově vzniklých školách nejenom v Písku, ale i ve Zlíně. Vím, že k mládí asi revoluce patří. Držím FAMU palce, aby opět našla samu sebe a začala věřit zkušenostem a  profesně zkušeným a v praxi uznávaným pedagogům.

 

Marek Hovorka, ředitel Mezinárodního filmového festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě

Marek Hovorka
Autor: MFDF

V diskusích o současné situaci na FAMU se záměrně držím stranou, protože jsem se účastnil  poslední volby děkana jako kandidát a pro svou vizi – které stále věřím a která podle mě na mnoho otázek spojených s FAMU systémově odpovídá – jsem nenalezl dostatečnou podporu. Pokusím se ale odpovědět obecněji. FAMU nelze srovnávat s většinou vysokých škol, protože v nich fungují studenti různých kateder vzájemně nezávisle. Naopak filmy vytváří společně režisér, kameraman, střihač, zvukař a producent a ze své podstaty jde o společné dílo. Z toho vyplývá potřeba vzájemného respektu a otevřené komunikace – což byl na FAMU dílčí problém již v době, kdy jsem tam studoval. Ani jedno si však nelze vynutit. Děkan i senátoři, ale i pedagogové a studenti by měli být lidé s vizí a schopností přistupovat ke škole jako ke společnému dílu. Proto na mě současná kritika uplynulých 15 let nepůsobí věcně, ale účelově – a zaznívá především od lidí, kteří dnes na škole nepůsobí. Podobně umělé je i dělení diskuse na „řemeslo“ versus „umění“. Kdo ví, jak skutečně filmy a cvičení na FAMU vznikají, ví, že toto není jádrem problému. Tím je dlouhodobá rozdělenost kateder, jež naštěstí okysličují studenti, kteří se mezi nimi pohybují. To je vnitřní problém – proto jsem tak usiloval o den společných projekcí pro celou fakultu, protože by byla (namísto školní politiky) příležitostí k diskusi nad filmy. A pak je třeba – zjednodušeně řečeno - celý systém aktualizovat, podobně jako musíme tu a tam aktualizovat naše počítače nebo i sami sebe. Ale taková aktualizace je úspěšná, pokud probíhá v souladu s celým systémem. Jinak nejde o aktualizaci, ale hackerství.

 

Martin Mareček, dokumentarista (Zdroj, Pod sluncem tma), pedagog FAMU, Katedra dokumentární tvorby

Martin Mareček
Autor: DVTV¨

1) V současnosti už jen doufám, že nebude dlouho pokračovat stav, který se nyní jeví jako zákopová válka.

2) Způsob vedení sporu. Neschopnost se domluvit.

3) Stojí solidně, nehroutí se. Mediální krajinou teď probublalo stýskání na staré dobré řemeslné časy. Ale třeba na Katedře dokumentární tvorby je víc praktických cvičení i možností napojit se na mezinárodní filmový svět, než to bylo za doby mého studia na sklonku století. Škola nese stále důležitý étos, který studenty podporuje nejen ve formální vytříbenosti, ale i v tvůrčí odvaze a lidské otevřenosti.  Děkan Zdeněk Holý rád používá sportovní rétoriku typu, že na „Cannes musíme ještě potrénovat“. Myslím, že takové vyjádření patří spíš do fitness centra než na filmovou akademii. A k tomu ještě kacířská pedagogická poznámka. Inspirativní a zároveň celosvětově uznávání filmoví režiséři jako Bruno Dumont, Benedek Fliegauf, Michael Haneke nebo bratři Dardennové, kteří na festivalu v Cannes v nedávné době uspěli, jsou všichni filmoví samouci. Představa, že nějaké speciální nastavení jedné školy zázračně promění stav české kinematografie a zrodí božskou generaci autorů, má rozměr spasitelského komplexu.

 

Ondřej Trojan, producent a režisér (Toman, Občanský průkaz, Želary)

Ondřej Trojan
Autor: ČTK

Obecně celý spor vnímám jako vzpouru křídla komplexu tlačícího utilitární ideový pohled na řízení umělecké univerzity proti liberálnímu křídlu upřednostňujícímu širokou škálu cest v práci se studenty. Už z povahy materie mého chápání světa je mi vždy podezřelé tlačení jednoho idealistického proudu jako svatého grálu - a s tím spojené vymezování se proti těm, kteří kráčejí jinou vlastní cestou. Ovšem připouštím, že takovéto shrnutí je poněkud zjednodušující.

Upřímně řečeno, je mi při hodnocení FAMU trochu jedno, jak proces příprav potěru do reálné filmařské praxe probíhá, mě zajímá výsledek; tedy co z toho systému vychází a v čem je tato hmota pro českou kinematografii přínosná, novátorská, imaginativní. Umělecká škola má učit jako samozřejmost řemeslo, ale zejména podporovat rozvoj jedné každé osobnosti. Přestože film či audiovizuální tvorba jsou dnes vnímány jako spotřební zboží, pořád jde především o umělecké a autorské disciplíny - a talent jedné každé osobnosti je třeba nechat svobodně růst, nedusit ho a respektovat i v jeho tvorbě pohledy a cesty, které se kupříkladu mně nelíbí.

Z tohoto pohledu se výsledek v posledních letech dostavuje, zejména v některých oborech, což svědčí o faktu, že problémy FAMU se nedají zjednodušit do obecného zhodnocení - blbý/fajn. Prostě některé katedry fungují a přinášejí řadu kreativních mladých lidí s velmi rozdílným pohledem na tvorbu, kteří bez problémů nacházejí uplatnění a místo v mašinerii filmového průmyslu. Jiné katedry se zase plácají v jakési beznaději dané problémy s obsazením v kantorském vedení, a tedy i s výběrem talentů při přijímacích procedurách.

Systém volby vedení na určité časové období je přece od toho, aby během této doby dokázali ti, kteří toto vedení reprezentují, vybudovat a zhmotnit své ideje a na konci tohoto období vykázat výsledek své práce. A to se jednoznačně děje a výsledky stávajícího vedení jsou povzbudivé a nesou plody! Nechme je tedy jejich práci dokončit, nedopustili se žádného alarmujícího provinění, za které by měli být odvoláni. Já osobně bych si opravdu nepřál, aby z FAMU vycházeli lidé s jedním a tím samým pohledem na tvorbu. To už tu bylo.

 

Jiří Konečný, producent (Rodinný film, Koza, Příliš mladá noc)

Jiří Konečný
Autor: Irena Hejdová

1) Destruktivnost celé situace je skličující. Přál bych si více klidu, respektu a snahy o dialog ze všech stran. Je ale asi nutné brát vyhrocenost konfliktu jako jasný důkaz potřeby školu obrodit a řadu věcí změnit. Snad bouřka pročistí vzduch a ti, kterým na FAMU a jejích studentech záleží, se vrátí ze zákopů k jednacímu stolu a posunou věci správným směrem.

2) Děkan se pokusil o změnu a narazil na odpor. Někteří jeho kroky chválí a jiným leží v žaludku. To, že padla kosa na kámen, je logické. Mě zajímá hledat pozitivní přístup, konstruktivní řešení. Pokud jsou na škole tací, kteří děkanovi fandí a chtějí se na jím prováděné reformě podílet, nechal bych mu prostor do konce funkčního období, a pak hodnotil výsledky. Důvody k odvolání se jeví jako slabé, takže jde možná o prubířský kámen Zdeňka Holého, na kterém se ukáže, jestli je pro FAMU důležitý, jestli má podporu, jestli dokáže situaci ustát a dokončit svůj záměr. O konkrétních podrobnostech vím málo, takže se držím stranou. Situaci by měli řešit ti, kterých se týká, pokud možno uvnitř školy a omezit její medializaci a ideologizaci. Střet v rovině „řemeslo“ versus „autorství“, „cvičení“ versus „film“ a podobně mi přijde zbytečný - forma i obsah jsou srovnatelně důležité a ve filmařské profesi je zvládnutí techniky zásadní pro možnost se smysluplně vyjádřit; stejně jako nemá žádný smysl formální exhibice bez autorského vkladu. Základní předností FAMU byla vždy její praktičnost, ovšem na špičkové úrovni, což nelze chápat jako pouhou technickou dovednost, ale jako účinnou schopnost se autorsky vyjádřit. Na škole by měly zůstat všechny proudy a všichni inspirativní filmaři, ať mají jakoukoliv nálepku.

3) Škola má velkou tradici, skvělou pověst a obrovský potenciál. Jako její slabinu vnímám menší schopnost zprostředkovat v plném rozsahu profesní kontinuitu, přenos praktických zkušeností těch nejlepších z generace na generaci. Mám pocit, že k tomuto přerušení došlo v devadesátých letech a český film se z něj dodnes úplně nevzpamatoval.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte