Zúčtování

Dvaadvacátého dubna 1979 vyrazili z jižního Libanonu na nafukovacím člunu čtyři palestinští teroristé. Vylodili se na pobřeží poblíž severoizraelského města Naharija, odtud pokračovali do nedalekého obytného domu a tam vyrazili dveře rodiny Haranových. Uvnitř se zmocnili Dannyho Harana a jeho čtyřleté dcery Einat. Dannyho žena Smadar se mezitím  ukryla na půdě s dvouletou dcerou Yael. Teroristé odvlekli oba rukojmí na pláž, tam Dannyho zastřelili a Einat roztříštili lebku o skály. Na půdě se mezitím Smadar pokoušela utišit Yael tak intenzivně, že ji nedopatřením udusila.

Zkáza rodiny Haranových ovlivnila generaci Izraelců vyrůstajících v éře jomkipurské války roku 1973 víc než kterýkoliv jiný teroristický útok oné doby. Jejich osud na nás dolehl obzvlášť silně proto, že nejtemnější noční můrou Izraelců je pocit bezmoci. Sionistické hnutí slibovalo, že Židé získají novou moc nad svým osudem. Příběh Haranových jako by se odehrával někde ve střední Evropě, ne na území židovského státu.

Tento týden se ale ve Smadar Haran proměnil celý Izrael.

Podobně jako mnoho dalších Izraelců jsem se i já v jeho průběhu nutil sledovat záběry, na něž se ve skutečnosti dívat vůbec nedá, a snažil se pochopit realitu, v níž jsme se nově ocitli. Mrtvá těla demonstrativně vláčená ulicemi Gazy, kde na ně lidé plivou a vysmívají se jim. Stárnoucí žena obklopená rozesmátými teroristy, kteří ji nutí držet zbraň dělat do objektivu vítězné véčko. Chlapec hozený mezi palestinské děti, které mu ubližují. Další zajaté děti v zavřené v kurnících.

Rozsah našich ztrát je nepředstavitelný. Poslední odhady uvádějí 1200 zabitých Izraelců - v populaci čítající devět miliónů lidí. Sebevražední atentátníci 2. intifády na počátku tohoto tisíciletí zabili podobný počet lidí, ale trvalo jim to čtyři roky, nikoliv jeden den. A ofenzíva izraelské armády uvnitř pásma Gazy ještě ani nezačala.

O nic méně děsivé ale nebylo sledovat, s jakou lehkostí se vrazi pohybují od domu k domu, vraždí a unášejí jejich obyvatele. Znovu a znovu jsme si kladli otázky, na něž nemáme odpovědi: proč trvalo armádě celý den, než se do postižených komunit dostala? Kde byla policie? Proč zůstalo zoufalé volání o pomoc bez odezvy?

Masakr spáchaný Hamásem je teď přirovnáván k 11. září, ale jako většina analogií aplikovaných na situaci Izraele se i tato míjí s realitou. Žádný Američan si nikdy vážně nemyslel, že by pád věží Obchodního centra mohl skutečně ohrozit samu existenci Spojených států. Ale porážka z rukou nejméně hrozivých odpůrců Izraele má vážné strategické důsledky a posílí morálku dalších nepřátel na hranicích země. V Izraeli neodděluje náš domov od zločinců s genocidními úmysly žádná strategická hloubka území.

O nic méně děsivé než neschopnost armády ochránit obyvatele v nejtěžším okamžiku je faktické zhroucení našeho vedení. Premiéru Benjaminu Netanjahuovi trvalo do pondělka, než přednesl skutečný projev k národu. Žádný z ministrů nenavštívil zraněné v nemocnicích, i když to je jinak v krizových chvílích běžná praxe. Zoufalí příbuzní nezvěstných žádali vládu o setkání, zatím zcela marně. Naši lídři mají zjevně strach předstoupit před rozlícenou veřejnost. V deníku Haaretz vyšel kreslený vtip, v němž se členové vlády schovávají pod stolem.

V jednom z nejcitlivějších okamžiků izraelské historie, ve chvíli, kdy potřebujeme lídry, jimž můžeme důvěřovat, stojí v čele vláda, která nejvíc rozvrací společnost. Dnešní kabinet je nejen politicky nejextrémnější v našich dějinách, je také nejméně kvalifikovaný k tomu, aby dokázal rozhodovat o otázkách života a smrti. Šéfové vládní koalice mají dohromady mnohem méně vojenských zkušeností než lídři kterékoliv jiné předchozí vlády. Velká část země ztratila víru v jejich kompetenci dávno před tím, než ke katastrofě vůbec došlo. Teď se jejich předtucha potvrdila.

Světlo

Izraelci tak v tuto chvíli nečekají, až je jejich lídři začnou mobilizovat, až je sjednotí a motivují. Mobilizujeme se sami. Jeden z nejhorších okamžiků země se zároveň stává jedním z nejinspirativnějších. Civilisté se během krize vydávali o své vlastní vůli do obležených měst a kibuců zachraňovat příbuzné i přátele. Obyvatelé jihu země vybíhali do ulic s pistolemi v rukou a bojovali proti skupinám teroristů vybavených granátomety.

Hamás přes noc proměnil Izrael z bezprecedentně rozhádané společnosti ve společenství sjednocené jako málokdy v minulosti. Lídři protestního hnutí, kteří odmítají navrhované soudní reformy pravicové vlády, vyzvali vojenské rezervisty, aby splnili svou povinnost - a tisíce těch, kteří dříve prohlašovali, že nebudou sloužit zárodkům Netanjahuovy diktatury, se skutečně hlásí u svých jednotek.

Organizace Bratři ve zbrani, která vzpurné rezervisty sdružuje, teď organizuje dopravu na armádní sběrná stanoviště a zároveň distribuuje potraviny a oblečení pro izraelské komunity podél hranice s Gazou (a nahrazuje tak absentující vládu). Před masakrem panovaly obavy z masové emigrace liberálních Izraelců do zahraničí. Teď přistávají na letišti Bena Guriona letadla plná mladých Izraelců, kteří se vracejí do země, aby se přidali ke svým vojenským jednotkám.

Načasování masakru bylo sice z vojenského hlediska dokonalé, ale pro Hamás nakonec stejně skončí katastrofou. Pokud by snad s nejhorším teroristickým útokem v našich dějinách ještě chvíli počkal a umožnil tak izraelské společnosti, aby se kvůli Netanjahuově vládě rozklížila ještě více než dnes, pronikla by vzájemná nevraživost příliš hluboko na to, abychom se ještě dokázali sjednotit.

Teď je ale starý dobrý Izrael zpět. 

Ráno po masakru jsme si uvědomili, že jsme ještě nedospěli do bodu, z něhož není návratu. Ještě stále si v sobě neseme schopnost táhnout za jeden provaz. Naši nepřátelé nechápou, že když se nás snaží zlomit, a páchají při tom nepředstavitelná zvěrstva, naše odhodlání tím roste. Tato děsivá chvíle může dost možná Izrael zachránit.

Na Hamás

Před Izraelem teď stojí dva velmi rozdílné okamžiky pravdy. Ten první se týká našich nepřátel. Netanjahu a jeho pravicoví spojenci až dosud vnímali Hamás jako svým způsobem politický trumf: dokud bylo radikální hnutí u moci v pásmu Gazy, nebyl představitelným řešením izraelsko-palestinského konfliktu vznik palestinského státu. Proto také Netanjahu Hamás nejen uplácel, aby ho odradil od útoků proti Izraeli, ale zároveň umožňoval, aby jeho vládu podporoval Katar masivními injekcemi hotovosti.

Velká část izraelské veřejnosti ale nyní požaduje svržení Hamásu. Naléhavá potřeba ukončit jeho vládu v Gaze odsunula stranou otázku, co pak bude následovat. Zlo, které známe, už není lepší než nejistota. Třeba se k moci v Gaze vrátí Palestinská samospráva. Možná do její obnovy začne investovat Saúdská Arábie a další země Perského zálivu. Nebo se Gaza promění v území ovládané vzájemně znesvářenými gangy podobné Somálsku. Izraelci jsou teď ochotní riskovat.

Kromě Netanjahuových představ, že radikální uskupení může být politicky užitečné, měly i předchozí izraelské vlády své důvody, proč Hamás nezbavit násilím moci. Cena za případný vojenský konflikt vyjádřená v životech izraelských vojáků i palestinských civilistů by byla strašlivá. A v tuto chvíli bude totální válka s Hamásem téměř jistě znamenat také rozsudek smrti nad 150 izraelskými rukojmími zajatými během sobotních útoků. 

Rukojmím je ale také samotný Izrael. Pokud bychom měli výměnou za návrat vlastních zajatců vyprázdnit naše vězení plná teroristů Hamásu, rozměry porážky by to jen znásobilo. Navzdory mučivé obavě o osud zadržovaných nemáme na vybranou. Kapitulace tváří v tvář Hamásu není možná.

Ja'ir Golan, bývalý zástupce velitele izraelské armády a jeden z nejhlasitějších kritiků osadnického hnutí, prohlásil, že nejdříve musíme vyhrát válku a pak teprve hledat politická řešení. Jedenašedesátiletý levicový politik, který si oblékl starou uniformu a osobně zachránil několik rukojmí, ví lépe než většina ostatních, co bude „vítězství“ znamenat v přeplněných městských prostorách Gazy, kde se teroristé ukrývají mezi civilním obyvatelstvem. Hamásu se prozatím podařilo smazat rozdíl mezi izraelskou politickou levicí a pravicí.

Netanjahuova vláda teď deklaruje záměr zničit pouze vojenský potenciál Hamásu a zjevně stále váhá, zda opustit dosavadní politiku, jež umožňuje vládu politickému vedení organizace. Vedení Hamásu ale v praxi nelze od vojenského křídla organizace oddělit. Pokud v nadcházejících dnech v Izraeli vznikne vláda národní jednoty, může to zároveň signalizovat rozhodnutí, že jsme skutečně ochotni zaplatit strašlivou cenu za totální válku.

Svržení Hamásu může Izrael dovést do války na několika frontách zároveň, během níž bude Hizballáh pálit desítky tisíc raket proti izraelským městům a osadám. Izrael může vstoupit do nejničivějšího válečného konfliktu od svého založení v roce 1948. Této válce se však možná nedá vyhnout. Armáda se ve skutečnosti již roky cvičí právě na konflikt s Hizballáhem, který veřejně deklaruje svůj záměr vniknout do severního Izraele a zabrat tam osady. Komplikace spočívá v tom, že nikdo neočekával, že by se úvodní fáze tohoto konfliktu mohla odehrávat na jihu země - a že by mohla mít podobu invaze do desítek izraelských obcí.

Izrael se v tuto chvíli těší globální podpoře, jakou jsme nezažili již řadu let. I když je však skvělý pocit pozorovat fasády parlamentů a dalších vládních budov nasvícených v izraelských národních barvách, víme, že velká část podpory se vytratí s rostoucím počtem civilních obětí v Gaze a možná také v Libanonu. Izraelci vám řeknou, že nepotřebují sympatie světa pouze v okamžiku, když nepřítel vláčí zmrzačená těla jejich příbuzných před jásajícími davy v Gaze. Podporu nejvíc potřebujeme ve chvíli, kdy útočíme proti pachatelům těchto zvěrstev. Pokud neumíte rozlišit mezi armádou, jež se snaží obětem vyhnout, a teroristickou organizací, která se je naopak snaží způsobit, ušetřete nás soustrasti.

Kritici Izraele tvrdí, že blokáda Gazy vrhá Palestince do zoufalství. Izrael však v roce 2005 demontoval všechny své osady na území Gazy a stáhl se do mezinárodně uznávaných hranic. Kde bychom dnes mohli být, kdyby se palestinské národní hnutí namísto okamžitého odpalování raket přes tuto hranici na izraelské čtvrti pokusilo na prvním území, které skutečně ovládalo, nastartovat změny v tamní společnosti?

Izraelští kritici mají pravdu, když dávají vraždění Hamásu do souvislosti s okupací Západního břehu, jenže věc se má jinak, než se domnívají. Zvěrstva Hamásu slouží Izraelcům jako připomínka toho, proč se tolik obávají úplného stažení ze Západního břehu. To by mohlo vést ke vzniku další Gazy vzdálené jen několik minut od Tel Avivu či Jeruzaléma. Tvrzení, že okupace vede k terorismu, pomíjí důležitou skutečnost: terorismus po celou dobu myšlenku okupace jen posiluje. A Izraelce, jako jsem já sám, tedy ty, kteří věří v nutnost vzniku palestinského státu, tlačí k obavám, že takové řešení je ve skutečnosti nemožné. 

Izrael určitě není bez viny. Je pochopitelné a zároveň tragické, že mnozí Izraelci spojili své obavy o bezpečnost, jež ospravedlňuje vojenskou přítomnost na Západním břehu, s historicky a nábožensky podmíněnými touhami po biblické zemi, které říkáme Judea a Samaří. Takové touhy jsou pak hnacím motorem vzniku osad, jehož skutečným politickým cílem je zabránit jakémukoliv řešení palestinské tragédie. V posledních měsících jsme zároveň byli svědky ostudného nárůstu násilí páchaného osadníky na nevinných Palestincích. Když se bráníme Hamásu, musíme se také postavit proti těm ve vlastních řadách, kteří by ho chtěli napodobit.

Proti Netanjahuovi

Druhým okamžikem pravdy pro Izrael, který však musí počkat do konce konfliktu, je Benjamin Netanjahu. Po jomkipurské válce zahájil osamělý rezervista Motti Aškenazi hladovku před úřadem premiérky Goldy Meir a žádal, aby převzala odpovědnost za překvapivý útok Egypta a Sýrie a rezignovala. Vládní vyšetřování (tzv. Agranatova komise) vedené předsedou Nejvyššího soudu se soustředilo především na chyby armádního vedení a snažilo se vyhnout svalování viny na politiky. Rozhněvaná veřejnost se ale sešikovala okolo Aškenaziho a premiérka šest měsíců po skončení války skutečně odstoupila.

Hněv, který dnes mnozí Izraelci směřují proti Netanjahuovi, je rozhodně mnohem hlubší. Premiér vědomě podkopal odstrašující sílu Izraele tím, že rozvrátil zemi ve snaze oslabit soudní systém. Izraelská armáda ho opakovaně varovala před možnými dopady jeho soudních reforem, ať už ve smyslu připravenosti na válku nebo v ochotě nepřátel Izraele Otestovat slabiny jeho obrany. Netanjahu varování ignoroval, dokonce se v jednu chvíli odmítl setkat s vrchním velitelem Hercim Halevim. 

Ten bude muset odpovídat na obtížné otázky včetně šokujícího selhání armádních výzvědných služeb a katastrofální reakce ozbrojených sil během invaze teroristů. Pravděpodobně nejzávažnější otázka se bude týkat toho, kdo dal příkaz k přesunu divize od hranic s Gazou na Západní břeh, aby tam chránila osadníky před teroristickými útoky - rozhodnutí, za něž bude muset armáda nést odpovědnost, ale které téměř jistě přišlo z vládní úrovně. 

Netanjahu jistě zůstane sám sebou a pokusí se svalit vinu na jiné počínaje armádou, ale také na protivládní demonstranty, kteří zabránili jeho protidemokratické revoluci. Tentokrát ale jeho úhybná taktika nebude fungovat. Benjamin Netanjahu stál v čele země během nejhoršího dne v izraelských dějinách -  a tento den byl zároveň nevyhnutelným vyvrcholením katastrofy, kterou v uplynulém roce vlastnímu lidu sám způsobil.  

Josi Klein Halevi je vedoucím pracovníkem institutu Shalom Hartman v Jeruzalémě a autorem Dopisů přes zeď 

© 2023 The Atlantic/as first published in The Atlantic. All rights reserved. Distributed by Tribune Content Agency, LLC.