S válkou na Ukrajině ztratila Evropa iluzi o konci dějin a představu, že je středem světa

Válka na Ukrajině nasměrovala naše přemýšlení směrem do budoucnosti. Jak a kdy válka skončí?  Jak bude pak svět vypadat? A jaká je šance, že se taková válka brzy bude opakovat? Jsou to všechno logické a přirozené otázky, ale nevidíme přes ně, co všechno už se změnilo jen za dva měsíce od začátku invaze, tvrdí Ivan Krastev. Bulharský politolog je jedním z mála současných východoevropských myslitelů, kteří jsou vyhledáváni nejen evropskými, ale i americkými médii, aby komentovali světové dění. V rozhovorech pro dva vlivné americké podcasty tak vysvětluje, jak podle něj konflikt s Ruskem mění evropskou politiku a společnost. Jednoduchá odpověď zní: zásadně.

Tabu, která padla

Do Evropy se podle Krasteva vrátily všechny krize, se kterými se potýkala v předchozích deseti letech: ekonomická, uprchlická i bezpečnostní, kterou zapříčinil Putin anexí Krymu v roce 2014. V zásadě jde o tytéž problémy, které ale nabraly jiné rozměry - a často se proměnily i strany, na kterých kdo stojí. Například Polsko odmítalo v roce 2015 přijmout kohokoliv ze Sýrie a dnes hostí na dva miliony Ukrajinců.

“Ten rozdíl spočívá jednak v tom, že Poláci dnes rozumějí příběhu, který za ukrajinskou válkou stojí. Rozumějí tomu, kdo je agresor a nepřítel. A Ukrajinci navíc nejenže trpí, ale také bojují. A míra jejich heroismu - který byl v částech Evropy vnímán jako věc minulosti - je nesmírně důležitá,” říká Krastev v podcastu novináře New York Times Ezry Kleina a přidává ještě jeden důvod: pandemii. Zatímco před covidem podle něj Evropané žili s pocitem, že se jich žádná velká katastrofa již nemůže týkat, pandemie tohle změnila. S prchajícími Ukrajinci najednou cítí větší solidaritu i kvůli pocitu, že nepředvídatelná katastrofa se může stát každému z nás.

Zároveň podle něj velkou roli hraje i pocit, že Ukrajinci jsou “jako my”. V případě válek v Jugoslávii byl Západ ochoten se vojensky angažovat kvůli utrpení muslimů, kteří “nebyli jako my”. To se podle Krasteva mění - solidarita společnosti dnes funguje v okamžiku, kdy jsou nám prchající podobní, a my máme důvod věřit, že můžeme být další na řadě.

Polsko není jediný státem, jehož pozici uvnitř Evropy se takřka přes noc změnila. Navzdory kritice, že Německo nedělá dost, došlo na politické scéně největší evropské ekonomiky od začátku války k proměnám – Berlín slíbil masivní investice do zbrojení a nakonec začal na Ukrajinu dodávat i těžké zbraně. Německá představa, že nejdůležitější bude upevňovat ekonomickou spolupráci, narazila. “Konec dějin (míněno slavná kniha amerického politiloga Francise Fukuyamy, pozn. red.) byla americká kniha, ale německá realita,” říká Krastev. Nicméně dodává, že k přehodnocování německého postoje docházelo již před válkou na Ukrajině, která vše jen uspíšila. K dokonání obratu pak podle něj přispěla i kritika východoevropských zemí a morální rozhořčení z války napříč německou veřejností.

Ve svých úvahách se bulharský politolog věnuje i roli Maďarska a tomu, proč vůči Rusku zaujalo tak odlišný postoj než Polsko, s kterým v posledních letech sdílelo společný boj proti Bruselu, příklon k autoritářství a omezování vlády práva. “Polsko a Maďarsko proti Bruselu bojovaly kvůli zachování suverenity, jenže přišla situace, která ohrožuje jich suverenitu existenciálně,” míní Krastev a odlišnosti v jejich postoji vysvětluje následovně: šedá eminence polské vlády, Jaroslav Kaczynski, věří, že ruský prezident Putin fakticky zabil jeho bratra, který zemřel při letecké havárii u Smolenska. Polský nacionalismus je také tradičně mnohem víc protiruský.

Maďarsko se naopak pod Orbánem orientovalo na východ - nejen na Rusko, ale i na Čínu, a to i v době, kdy v Bílém domě seděl Donald Trump, který si s Orbánem velmi rozuměl. Ačkoliv se dnes postoje Maďarska a Polska vůči Rusku liší, Krastev poukazuje na to, že Varšava stále není ochotná hodit vztah s Budapeští definitivně přes palubu, neboť ví, že bitva s Bruselem nemusí být u konce. “Polsko za postoj k Rusku stále mnohem víc kritizuje Němce než Maďary,” dodává.

Válka na Ukrajině podle bulharského politologa rozbila i dva předpoklady, na nichž stála poválečná identita Evropy jakožto kontinentu, který sdílel zkušenost z druhé světové války. Prvním bylo vnímání nacismu coby naprosto výjimečného zla; nikoliv pouze nepřítele, ale zla. “V okamžiku, kdy Putin vyhlásí, že na Ukrajině bojuje s nacisty, evropská historie ztratila smysl,” tvrdí Krastev v konverzaci s novinářem serveru Vox Zackem Beauchampem. Druhým tabu, které padlo, je hrozba použití jaderných zbraní. Pravidla “nikdy znova a nikdy nepoužít” jsou pryč, tvrdí Krastev.

Laboratoř budoucího světa

Evropa zároveň zjistila, že po dvou měsících války vypadá značně naivně představa, že se na kontinentu již nikdy nemůže opakovat rozsáhlý konflikt jako z válečných filmů zahrnující totální destrukci. A právě tento fakt narušuje podle Krasteva i představu o postavení kontinentu ve světě, kterou si pro sebe Evropané vybudovali. Zatímco v první světové válce šlo o střety evropských impérií, v té druhé již hlavní roli hrály země stojící tak trochu stranou Evropy - USA a Sovětský svaz. Evropa však stále byla tím nejdůležitějším bojištěm a o Evropu se bojovalo i následujících čtyřicet let během studené války.

V posledních dekádách se však svět proměnil a Evropa přišla o postavení ve středu světa. „Jistě, je to dost možná nejbohatší část planety a místo, kde se krásně žije, není to ale centrum dění,“ tvrdí Krastev. Evropa se přitom stylizovala do pozice “laboratoře budoucího světa” - místa, které udává vývoj, jímž se budou ubírat i ostatní země. To bylo něco, co Evropa, potažmo Evropská unie mohly nabídnout, ačkoliv nebyla ani nejsilnější zemí světa jako Amerika, ani rostoucí velmocí jako Čína.

Co se však s touto představou stane v okamžiku, kdy se v Evropě válčí a kdy zároveň není schopná dostat na svoji stranu ostatní země, jak ukazuje například neochota zbytku světa připojit se k sankcím vůči Rusku? To je jedna z velkých otázek, kterou si Evropa musí začít pokládat, tvrdí bulharský politolog.