Pojďme věřit legendě. Jak Kreml manipuluje ruské dějiny
 
Sardamoch
Lidé, nezabíjejte se! Nápis na pamětním místě v Sandarmochu • Autor: Alexandr Solo, Creative Commons CC-BY-NC-ND

Update: Historiku Juriji Dmitrijevovi byl u odvolacího soudu v Petrozavodsku zpřísněn červencový trest za údajné zneužívání nezletilé dcery ze 3,5 na 13 let v trestanecké kolonii se zpřísněným režimem, navíc ještě dostal 1,5 roku omezení svobody, píše organizace Memorial s tím, že soud vyslyšel odvolání obžaloby, zatímco obhajobu (která žádala plné zproštění viny) naopak ignoroval a odvolací řízení proběhlo i přes avizovanou nepřítomnost Dmitrijevova advokáta.  Výše rozsudku se navíc může ještě zvýšit a po 64letého Dmitrijeva se jedná de facto o trest likvidační. Jeho případ byl podle Memorialu zfalšován z politických důvodů a důvodem ne,nemusí být jen jeho mnohaletá práce na připomínání obětí sovětského teroru, ale i slova o válce na východní Ukrajině. „Verdikt je pomstou systému, který je dědicem systému sovětského a který by chtěl znovu zapomenout jména navrácená Jurijem Dmitrijevem a zdiskreditovat jeho samého i jeho celoživotní dílo,“ píše Memorial. Při této příležitosti znovu připomínáme text o práci Jurije Dmitrijeva:

 

Reklama
Reklama

Jurij Dmitrijev ještě před pár lety vypadal jako divotvorná postava z fantasy románu. Prošedivělé dlouhé vlasy a vousy, vychrtlá silueta a v ústech nezbytná papirosa. Na místě zvaném Sandarmoch v ruské Karélii procházel energickým krokem mezi borovicemi a modříny s navěšenými starými fotografiemi, kontroloval improvizované i stálé památníky a návštěvám ukazoval zvlněnou půdu mezi stromy – stopy po masových hrobech. Na tomto místě totiž v letech 1937–1938 sovětská NKVD popravila a pohřbila přes šest tisíc lidí včetně šesti Čechů. Jurij Dmitrijev hřbitov sám koncem 90. let objevil a z archivů doslova vydoloval všechna jména popravených. Do Sandarmochu každý rok zval oficiální delegace z Ukrajiny, Gruzie, Litvy a mnoha dalších zemí, jejichž občané tu přišli o život. Navíc se netajil odporem k ruské anexi Krymu a okupaci východní Ukrajiny.

Dnes je Jurij Dmitrijev bez vousů, ostříhaný a možná ještě vyhublejší. Už třetím rokem (s jednou malou přestávkou) totiž sedí ve vazbě s vykonstruovaným obviněním ze zneužívání své adoptivní dcery. Prokurátor navrhl patnáctiletý trest, pro čtyřiašedesátiletého muže likvidační. V úterý 22. července by měl padnout rozsudek.

Proces je zrcadlem poměrů v současném Rusku - pohřebiště Sandarmoch se stalo jedním z hlavních bojišť zuřící války o ruskou paměť a Dmitrijev reprezentuje tu část společnosti, která chce otevřený a co nejobjektivnější pohled na minulost. Na druhé straně stojí ruský stát, respektive snaha o prosazení nové ruské mocenské ideologie. Průběh „války“ je ale barvitější, než by se mohlo na první pohled zdát, a zastánci nezkresleného pohledu na dějiny zatím ještě neprohráli.

Od nelegálního kácení k pedofilii

Dmitrijev byl zatčen na konci roku 2016. Policie v jeho počítači našla několik fotografií s neoblečenou dcerou a padlo obvinění ze šíření dětské pornografie. Všichni soudní znalci to však vyloučili a proces skončil na ruské poměry nečekaně - Dmitrijev byl na jaře 2018 zproštěn viny. Pak se ale začaly dít věci: soudkyně, která rozhodla o zrušení obvinění, byla přeřazena na nižší pozici. K odchodu byla donucena i prokurátorka, jež měla případ na starosti. A údajný viník putoval znovu do vazby, kde sedí dodnes. Podle lidsko-právního oddělení neziskového sdružení Memorial, které se zabývá udržováním paměti stalinských represí, je teď v Rusku jedním z celkem 65 politických vězňů.

Dmitrijev
Dmitrijev u soudu v Petrozavodsku • Autor: Valerij Potašov

Nařčení z pedofilie vůbec patří k oblíbenému triku státních orgánů. Své o tom ví i Robert Latypov ze sdružení Memorial, organizátor loňské výpravy k opuštěné vesnici Galjašor v Permském kraji na Urale. Expedice uklidila a vyčistila hřbitov polských a litevských přesídlenců, již sem byli násilně vystěhováni ze svých domovů za Stalinovy vlády ve 40. letech. Úřady pak obvinily členy výpravy z nelegálního kácení stromů. To by ještě nebylo to nejhorší, ale Latypov se tlaku nepodvolil; naopak veřejně ukázal prstem na tajnou službu FSB, která prokazatelně zásah úřadů iniciovala. Odveta přišla vzápětí: následovaly domovní prohlídky, které objevily údajné důkazy o zneužívání nezletilých. I když obvinění nepadlo, Latypov raději spěšně na čas opustil Rusko. V tomto případě má příběh (prozatím) dobrý konec - soud v Permu obvinění z nelegální těžby dřeva odmítl a případ odložil.

Zastrašování není jedinou metodou, jak se v Rusku bránit připomínání bolestivých historických událostí. Do zmíněného Sandarmochu v Karélii míří expedice amatérských archeologů, které se navzdory všem důkazům a archivním materiálům snaží prokázat, že na místě nejsou pohřbeny nevinné oběti masových poprav za tzv. Velkého teroru, ale Rudoarmějci zastřelení Finy během Sovětsko-finské zimní války. Pořádá je Ruská vojensko-historická společnost - militaristické sdružení, jehož čestným předsedou je Vladimir Medinskij, bývalý ministr kultury a dnes poradce prezidenta. „Proslul“ mimo jiné tím, že navzdory historicky vyvráceným mýtům o osmadvaceti panfilovcích, kteří během druhé světové války měli údajně jen s použitím granátů zastavit německý útok na Moskvu, prohlásil, že je důležitější věřit legendě než archivním materiálům.

Táž společnost vloni vybudovala v Katyni vedle památníku povražděným polským důstojníkům nový památník sovětským občanům údajně popraveným na tomtéž místě. A související web nového muzea, v němž o katyňském masakru jako takovém není ani zmínka, zdůrazňuje historii Polska coby součásti ruského impéria, připomíná hladovějící rudoarmějce v polském zajetí v letech 1920–1922 a zmiňuje vynikající poválečnou spolupráci mezi SSSR a Polskou lidovou republikou.

Podle Ruské vojensko-historické společnosti má totiž Sovětský svaz představovat veskrze pozitivní kapitolu, jejímž je nynější Rusko úspěšným dědicem. A pokud se do této představy některé události nehodí, je potřeba je zamlčet či zfalšovat - a ty, kdo na nepříjemné pravdy upozorňují, znemožnit nebo kriminalizovat. Tuto nepsanou doktrínu prosazují s různou mírou intenzity i další ruské státní orgány od prezidenta přes muzea až po spolky a školy.

Sandarmoch, 2018
Sandarmoch, 2018 • Autor: David Frenkel

Akademie věd, jejíž zaměstnanci proti takové praxi často vystupovali, čelí od roku 2013 reformě, jejímž cílem je přenést těžiště financování vědy na vybraná pracoviště ruských univerzit. Akademie tak přišla o nezávislost a byla sloučena s méně významnými pracovišti. Její majetek, rozpočtovou kapitolu i vliv na strategii bádání převzala nově zřízená Federální agentura pro vědecké organizace, právo rozdělovat zhruba polovinu grantových prostředků získal nový fond přidružený k funkci prezidenta Putina.

Prudký vzestup vlivu Ruské vojensko-historické společnosti demonstruje, jak se úspěšnost žádostí o financování historických projektů vychýlila ve prospěch zastánců politiky Kremlu. Naopak seriózním badatelům stát komplikuje práci. Ačkoliv je věda založena na spolupráci napříč světem, ruským vědcům bylo doporučeno, aby se se zahraničními kolegy setkávali jen s předchozím souhlasem nadřízeného, minimálně ve dvou a bez mobilních telefonů – a po schůzce podali písemnou zprávu.

Represe jako „přírodní pohroma“

Ne všichni se však tlaku podvolují. Situace se liší region od regionu, v mnoha případech se daří snahy o přemazání historie zastavit a někde dostávají větší slovo obhájci střízlivého pohledu na dějiny. V této atmosféře však vzniká nepřehledné množství vzájemně si odporujících výkladů a výsledkem je zmatení paměti, v níž sami Rusové často velmi tápou. Lidé z okruhu Memorialu říkají, že po pádu komunismu velmi chyběl ruský ekvivalent Norimberského procesu, který by jednoznačně odsoudil sovětský režim a jeho zločiny.

Zatímco v devadesátých letech se historici domnívali, že postačí odborně popsat dříve tajené skutečnosti, po nástupu Vladimira Putina se jejich úzkostlivě promýšlené závěry staly těžkopádnými a v očích ruské politické elity příliš nejednoznačnými. Nový prezident začal prosazovat systém vychovávající obyvatelstvo k patriotismu a bojové připravenosti. Ten nepřipouští jakékoliv pochyby o sovětské epoše, z níž jako klíčový moment vyzdvihuje sovětský podíl na porážce nacismu. Stalina prezentuje jako prozíravého modernizátora, díky kterému ostrakizovaný bolševický stát odolal vlastními silami zlu, s nímž si jiná společnost poradit nedokázala. Miliony obětí sovětského teroru se pak ve Stalinově stínu ztrácejí coby představitelé méně významných částí ruských dějin.

Vykopávky Sardamoch
Vykopávky Ruské vojensko-historiské společnosti v Sandarmochu, srpen 2019 • Autor: Irina Galkova

Jenže represe, popravy, Gulag či deportace nelze z historie zcela vymazat a není ani v silách ruského státu tak učinit. Jak se k tomu tedy postavit? Zlehčit, zpochybnit, uklidit někam stranou. A převzít kontrolu nad výkladem. Když v roce 2017 Vladimir Putin odhaloval nový památník obětem politických represí v Moskvě, tzv. Zeď zármutku, ani jednou nezmínil, čí oběti to vlastně jsou – nepadla slova jako sovětský, komunistický, Stalin, státní teror. Prostě jen oběti blíže nespecifikovaných represí, které se jakoby nenadále objevily jako jakási přírodní pohroma, možná v důsledku dění v zahraničí, zanechaly po sobě spoušť a zase odezněly. Podle Putina je zřejmě nezbytné oběti připomínat, jejich příběhy ale nesmí poškodit slávu sovětského státu.

Důsledkem tohoto přístupu je odsunutí tématu represí kamsi na periferii ruského vědomí a paměti. Sám nový památník byl postaven na periferii moskevského centra u křižovatky dvou obřích ulic, kde kromě aut není takřka živé duše. A nové státní muzeum Gulagu v Moskvě má sice skvělou, moderní expozici a jeho práci se nedá prakticky nic vytknout, ovšem je jediné svého druhu v celém Rusku a nachází se ještě dál od centra města než památník.

Stranou civilizace dodnes chátrají také opuštěné lágry Gulagu a veškeré snahy o jejich přeměně na muzea vždy vyšumí. Jediný případ, kdy se bývalý pracovní tábor stal muzeem, má hořký konec – muzeum Perm-36 vybudovali v 90. letech nadšenci, ovšem v roce 2014 jim je místní administrativa právními kličkami odebrala. A i když funguje dál, zmizela z něj například zásadní expozice o sovětských disidentech vězněných v táboře v 70. a 80. letech - pocházeli často z Ukrajiny a Pobaltí, a tak je dnes nazývají banderovci. Expozice naopak zdůrazňují obtížnou práci chrabrých dozorců.

https://www.youtube.com/watch?v=oo1WouI38rQ

Různý přístup k výkladu sovětských dějin je přítomen i v ruských školách. Kritici ruskému školnímu dějepisu vytýkají, že učí sovětským dějinám bez světového kontextu a ryze národní ruskou hrdost povzbuzuje i tam, kde si úctu zaslouží přinejmenším všechny národy bývalého Sovětského svazu. Žáci tak ve výsledku uvažují v černobílých kategoriích přítel-nepřítel, extrémní násilí považují za přijatelný vnitropolitický nástroj a viníky za jeho použití automaticky hledají v zahraničí. Znovu ožívá slavná výmluva Vjačeslava Molotova, že miliony obětí Velkého teroru musely padnout, aby se za války nepostavily proti vlasti jako nepřátelská pátá kolona.

Podle analýz moskevského Centra Carnegie nicméně neplatí, že by ruští učitelé pracovali se závazným a shora nadiktovaným výkladem minulost - seznam učebnic schválených státem k výuce dějepisu je relativně vyvážený. Zanikla také speciální komise, která měla svého času při úřadu prezidenta hájit požadovaný výklad historie proti údajným falzifikátorům. Dnešní techniky jsou i tady jemnější: podle Carnegie se do center, distribuujících učebnice zdarma do ruských škol, dostanou jen ty s vysokým nákladem - a ostatní lze draze nakoupit. Kvůli tomu se poměr mění ve prospěch prorežimních textů.

Definitivně pak vyhrocený patriotismus vítězí nad historickými fakty a vědeckou střídmostí v populárně-vědeckých pořadech státních médií. V mnoha ruských učebnicích je například invazi v srpnu 1968 věnována jedna stránka relativně vyváženého výkladu, ovšem podle vedoucí vzdělávacích programů Memorialu Iriny Ščerbakovové k této kapitole dojdou málokteří žáci; jako ostatně k většině kapitol moderních dějin. „Na formování názoru ruské společnosti na srpen 1968 mají bohužel mnohem větší vliv nedávno odvysílané propagandistické dokumenty opakující sovětský výklad,“ říká.

Crowdfunding proti Putinovi

Zásah proti nevládním organizacím, které se zkreslování dějin snaží bránit, i proti občanské společnosti jako takové, následoval po veřejných protestech proti návratu Vladimira Putina k moci v roce 2011. Terčem se stala možnost hledat finanční zdroje v zahraničí. Ruský parlament schválil v roce 2012 zákon, který nutí nevládní organizace, aby se označovaly za zahraniční agenty, pokud činnost z jakékoliv části financují ze zahraničních zdrojů a zároveň se věnují politické činnosti, za niž může být ovšem označen v podstatě jakýkoli článek na jakékoli téma.

Úřady zákon uplatňují nápadně selektivně – proti těm, kdo nejdou s tónem politiky Kremlu. Označení zahraniční agent neznamená jen větší byrokratický tlak (organizace například musí předkládat státu své účetnictví čtyřikrát ročně), ale především demonstrativní očernění v očích veřejnosti – pojem má v Rusku mimořádně negativní zvuk spojený se špiony a nepřáteli státu. Loni na podzim úřady rozšířily zákon dokonce i na jednotlivce.

Exhumace těl v Katyni
Exhumace těl v Katyni • Autor: Wikimedia Commons – Bundesarchiv (CC-BY-SA 3.0)

Důsledky jsou zřejmé. Fond na popularizaci vědy Dynastie zanikl bezprostředně po svém zařazení na seznam v roce 2015. Několik poboček Memorialu (včetně těch největších v Moskvě a Petrohradu) nebo i Centrum Andreje Sacharova byly na seznam zařazeny v roce 2016 a od té doby musejí čelit klesající ochotě úřadů jednat o spolupráci, povolovat akce či instalaci nových pomníků, a rovněž menšímu zájmu o spolupráci ze strany škol, úřadů a institucí.

Zároveň se však zvyšuje spontánní zájem ze strany mladých generací, které nezažily sovětské období. „Přichází k nám spousta mladých lidí, kteří byli třeba zatčeni na protivládní demonstraci a na nějaký čas uvězněni. Jsou překvapeni tím bezprávím a snaží se zjistit, jak se tomu účinně bránit, jak represe probíhaly kdysi a jakou to má souvislost,“ říká Dmitrij Pritykin z petrohradské pobočky Memorialu.

Sílící zájem veřejnosti pomáhá sdružení čelit tlaku státu. Koncem loňského roku dostala centrální organizace Memorialu v Moskvě sérii pokut v přepočtu ve výši téměř dva miliony korun. Celou částku se ale Memorialu podařilo vybrat pomocí crowdfundingu od drobných dárců a snaha úřadů finančně organizaci zlikvidovat tak přišla vniveč. Memorial naopak získal další příznivce.

Zdá se, že obdobné akce proti Memorialu a dalším nezávislým aktivitám nejsou centrálně řízeny, nicméně útoků z různých míst neustále přibývá. Ale jak loni připomněl na YouTube velmi sledovaný dokument Kolyma: kolébka našeho strachu známého ruského blogera Jurije Dudě,daleko od politického centra státu, na místech skutečného fungování sovětských pracovních táborů, není snadné popřít fakta. Potomci vězněných i těch, kdo na ně dozírali, tu hledají společnou řeč naléhavěji, než by se z  moskevských archivů a centrálních televizních studií zdálo. Represe tu nemohou být tak snadno označovány za jakousi přírodní pohromu nebo nemoc, na které se místní nepodíleli a jen je přežili. Podle Jurije Dudě nelze vliv represí na dnešní Rusko snadno odbýt. „Odkud se vzal strach starší generace, proč se bojí, že i minimální odvaha nutně přivodí trest?“ ptá se a hned nabízí odpověď: „Tento strach se zrodil ještě v minulém století a přes generace dostihl i nás.“

Neuspěl ani tlak na školní soutěž Memorialu „Člověk v historii – 20. století“, v níž žáci a studenti středních škol píší práce věnující se dějinám z pohledu jejich měst či rodin. Často píší o svých příbuzných, kteří se stali oběťmi represí. Bývalá ministryně školství Ruské federace Olga Vasiljeva v listopadu prohlásila, že soutěž ministerstvo nadále nepodporuje a činnost Memorialu neschvaluje. Učitelé i rodiče dětí, které se soutěže účastnili před rokem, byli dokonce zváni na „preventivní“ pohovory na místní úřady a silové struktury. Přesto se do letošního ročníku přihlásilo ještě více účastníků než loni - více než 1300.

„Když Sovětský svaz lhal a skrýval své zločiny, bylo to špatné a nemorální. Ovšem dnešní ruské stadium hybridní paměti je ještě nemorálnější, protože se snaží tyto zločiny zlehčovat, nebo dokonce obhajovat,“ shrnuje současnou situaci Alexandra Polivanova z moskevského Memorialu. Válka o paměť tak v Rusku pokračuje.

Štěpán Černoušek je předseda Gulag.cz
Daniela Kolenovská je historička, působí na Katedře ruských a východoevropských studií FSV UK

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte