Doctor comforting little boy
Ilustrační foto • Autor: PhotoAlto A, Profimedia

Dotyk zažívá svoji éru prohibice. „Zatímco lidé trpící onemocněním COVID-19 mohou ztratit čich a chuť, dotek je smysl, který omezil každý z nás, ať už je pozitivní, nebo ne… Dotek je smysl, který zaplatil nejvyšší cenu,“ píše v emotivním eseji Potřeba dotyku na serveru Aeon neurovědkyně Laura Crucianelli, původem z Itálie a nyní usídlená ve Stockholmu.

Text pojednává o dotyku coby prostředku, který spojuje naše individuální tělo a mysl se společností, a také o tom, co se stane, když je dotyk tabu. „Fyzická vzdálenost nás nyní chrání, ale je to také to, co stojí v cestě péči o ostatní. Péče o jinou lidskou bytost totiž téměř nevyhnutelně zahrnuje dotyk - od základních potřeb koupání, oblékání, zvedání, asistence a lékařského ošetření, obvykle označovaného jako instrumentální dotek, až po afektivní hmatové výměny, jejichž cílem je komunikace, útěcha a podporu,“ popisuje a sama přiznává, že coby temperamentní Italka ve Švédsku dlouho trpěla distancí, kterou si mezi sebou lidé na severu udržují.

Reklama
Reklama

Dále líčí nejen to, jak je dotek důležitý při komunikaci matky s dítětem a jak dítě velmi záhy rozumí různým typům doteku, což je výzkum, kterému se sama věnovala, ale přináší i nečekané výsledky výzkumů z jiných oblastí. V nich se ukázalo třeba to, že charakter stisku ruky může být rozhodujícím faktorem při pracovním pohovoru. A ačkoli společenská etika velí držet se v daných mezích, Crucianelli zmiňuje experiment, v němž vyšlo najevo, že zákazníci v restauracích mají tendenci dát větší spropitné obsluze, která se při objednávce letmo dotkne jejich ramene, než té, která si udržuje odstup.

„Na dotyku je jedinečná jeho vzájemnost, to jej odlišuje od jiných smyslů. Můžeme se na někoho dívat, aniž by se on díval na nás, ale nemůžeme se dotýkat, aniž by nám to bylo opláceno. Během pandemie sestry a lékaři hovořili o tom, jak jim tato jedinečná vlastnost dotyku pomohla komunikovat s pacienty,“ líčí Crucianelli: „Když kvůli svým ochranným prostředkům nemohli mluvit, smát se nebo být správně viděni, mohli se zdravotničtí pracovníci vždy spolehnout na pohlazení po rameni, podržení ruky nebo stisknutí paže, aby uklidnili pacienty a dali jim vědět, že nejsou sami.“


Stručnou historii Molotovova koktejlu přináší James Stout na serveru Huck. Píše o jeho významu a odkazu v rámci protifašistických bojů a také o jeho jedinečné roli při protestních hnutích. Stout vychází z výzkumu, který vedl Mohammad Ali Kadivar, profesor sociologie a mezinárodních studií na Boston College.

Talvisota_Molotov_Cocktail
Finský voják s Molotovovým koktejlem, zimní válka

Ten zmapoval přes padesát demokratizačních hnutí, která se ve světě odehrála v letech 1980 až 2010 a došel k pozoruhodnému poznání. „Jeho zjištění naznačují, že jak ozbrojená povstání, tak zcela poklidné protesty mají mnohem menší šanci přinést přerod k demokracii, než sice neozbrojená hnutí, ale taková, která jsou ochotná poškodit majetek a postavit se násilí policejních složek,“ konstatuje Stout s tím, že neozbrojená znamenají v Kadivarově definici taková hnutí, která nedisponují ani zbraněmi ani výbušninami.

Zjednodušeně řečeno tak při boji za demokracii byli úspěšnější ti, kdo podnikli výpady vůči majetku, než ti, kdo vedli partyzánskou válku. Symbolickým objektem úspěšných bojů je v tomto ohledu zápalná láhev, kterou Kadivar sám použil v názvu studie Sticks, Stones, and Molotov Cocktails – a Stouta inspirovala k dalšímu psaní.

Historicky její první moderní použití spadá do období španělské občanské války, ale své jméno – Molotovův koktejl – dostala v roce 1939 během zimní války mezi Finskem a Sovětským svazem. Válka začala bombardováním Helsinek, o němž Vjačeslav Molotov tvrdil, že jde o shazování humanitární pomoci. Finové tak v duchu svého temného humoru nazývali bomby „Molotovovy košíky na chléb“ a brzy začali s Molotovem spojovat vše špatné: závěsy v oknech sloužící k zatemnění se nazývaly Molotovovy závěsy, bombardéry zase byly „Molotovova kuřata“. Označení koktejl pro obranou zápalnou lahev se pak vžilo i proto, že je Finové začali vyrábět sériově v likérkách.

Stout si dále všímá role Molotovova koktejlu v protestech po celém světě a uzavírá: „Na rozdíl od ozbrojeného povstání použití Molotovů obvykle nespouští masivní vládní odvetu v podobě použití smrtící síly,“ píše. „To je krása Molotova – nachází se někde mezi protestem a povstáním, komunikuje hněv, aniž zahájí válku.“


Od kabaretu se dostal k punku. Fascinoval Nico i Kate Moss, mezi jeho fanoušky se počítá Alex Turner z Arctic Monkeys i Paul McCartney, jeho dílo už v Anglii proniklo do učebních osnov a skladbu po něm na letošním debutu pojmenovala nová britská kapel Working Men's Club.

Řeč je o jednasedmdesátiletém punkovém básníkovi Johnu Cooper Clarkeovi, který právě vydal své knižní paměti I Wanna Be Yours, v nichž mimo jiné líčí dospívání i sedmnáct let trvající závislost na heroinu, a ve velkém profilovém rozhovoru jej zpovídá časopis The Face.

Narodil se v poválečné Británii a už od útlého věku věděl, že chce být básníkem, částečně i díky inspirativnímu učiteli angličtiny. Jeho otec však byl proti. Coby elektrotechnik byl přesvědčený, že poezii píší jen hypervzdělaní nóbl lidé, ale ne někdo z dělnické třídy. Stál o to, aby si mladý John Cooper Clarke našel práci a poezii si držel jako hobby.

https://www.youtube.com/watch?v=FThKGwNxGPE

Poté, co opustil školu, psal básně a kromě toho pracoval třeba jako laboratorní technik v Salford Tech. Poezii četl dělnickému publiku v 70. let v Manchesteru. Tehdy také začal vystupovat jako předskokan mnoha punkových a post-punkových kapel, díky čemuž si získal proslulost. Jak to mohlo vypadat zachycuje krátká scéna z filmu Control pojednávajícího o osudech Iana Curtise z Joy Division, kde John Cooper Clarke hraje s čtyřicetiletým odstupem sám sebe a recituje svoji už slavnou báseň Evidently Chickentown.

John Cooper Clarke je dnes díky tomuto zázemí v Británii braný jako lidový básník, jehož zná každý z školních lavic i z pódia festivalu Glastonbury. Sám je na ono označení  The People’s Poet hrdý a v rozhovoru přiznává: „Samotný fakt, že i londýnský taxikář má oblíbeného básníka… nemůžu si pomoc, abych se za to necítil aspoň částečně zodpovědný,“ říká, a pak trochu jízlivě dodává: „Lidé pořád říkají, zejména učitelé, že jsem učinil poezii přístupnou. Přitom žádná forma umění není tak přístupná jako poezie. Není zapovězena vůbec nikomu.“

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na web@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Pavel Turek

redaktor, kultura

turek

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte