Orkové odtáhli. Černihiv sčítá škody a pro jistotu ještě moc nesvítí
 
Černihiv
Tady bývala lékárna... • Autor: Ivana Svobodová

Na lavičce v parku Chmelnického v centru Černihivu si povídají dvě kamarádky. Je jim přes sedmdesát let. Dívají se u toho na dlouhou frontu lidí před školou a odhodlávají se vstát a jít si do ní stoupnout. Vydává se tu humanitární pomoc. “To nám poslal Rinat Achmetov, díky mu. Je to nejlepší pomoc ve městě, jídlo i hygiena, každý tam může jít jen jednou,” říká paní Anna o nejbohatším Ukrajinci, který má na Donbasu základ svých firem a patří mu i ocelárny v Mariupolu.

IMG-5805
Autor: Ivana Svobodová

Reklama
Reklama

Anně je 73 let, než byla v penzi, pracovala v lékárně.  Od počátku Putinovy války žila tady ve městě. Její dům - jak říká - naštěstí stojí, ale okna má vybitá a rámy oken vypouklé. Ani dveře nejdou zavřít, tlaková vlna z výbuchů bomb a raket zkroutila zárubně. Anna je Ruska. “Před čím nás, Rusy tady, Putin ochránil? Bylo tu krásně, měla jsem dobrý život. Teď přišla hrůza. Všechno rozbité, lidi mrtví. Proč o mně lže?” říká, “zabíjí lidi, ničí Ukrajinu a svádí to na mě. To mi vadí.”

I její dcera do války pracovala v lékárně. Teď tam nepracuje nikdo - sklad léčiv je rozstřílený a nefunguje, ve městě bombardovali Putinovi vojáci lékárny i nemocnice. Její dcera s Anniným sedmiletým vnukem ujela před bombami na západ Ukrajiny. “Můj vnuk už dva roky nemá otce. Taky ho zabila válka. Na Donbase v roce 2020, když tam bránil Ukrajinu.”

IMG-5699
Autor: Ivana Svobodová

Až na slzy paní Anny a témata hovoru ve frontě - jestli to byla raketa, nebo bomba, co dopadlo zrovna k nim, kdo ze známých už není na světě a jestli už si vyplnili pro úřady seznam škod na majetku – to v parku se sochou zakladatele prvního kozáckého státu Bohdana Chmelnického, vypadá jako krásné jaro v příjemném městě. Slunce svítí mezi stromy, na jednom rohu je otevřeno okénko s občerstvením, kousek od školy už otevřela kavárna. Jen o pár set metrů dál v centru města, na rozsáhlém Krásném náměstí, už jsou stopy války patrnější.

image_6487327 (1)
Autor: Ivana Svobodová

Historická budova kina má vybitá skla oken, jinak na ní není na první pohled vidět žádná škoda. Ale zezadu je to horší: obří díra do budovy, pod ní hromady suti. “To byl kinosál. Spadlo to sem čtvrtý den války. Napřed kousek vedle na knihovnu, asi za dvě hodiny sem na kino. Já jsem byla tady,” ukazuje pětašedesátiletá Rima násadou od lopaty na jedno z mnoha vybitých oken ve vedlejším bytovém domě, “odjela jsem do Chmelnické oblasti na západ Ukrajiny o dva dny později. Tady už nešlo být. Ale tam pak taky ostřelovali letiště. No, přežili jsme.”  Se svým vnukem tu na prostranství mezi dírou do kina a bytovým domem upravuje záhony a sází kytky. “Aby to tady bylo pěkné,” říká sedmnáctiletý Dmitrij. “Snad už nám to nezničí. Jako náš dům, co tady je od cara a přežil všechno. Až doteď.”

image_6487327
Autor: Ivana Svobodová

Zničená knihovna stojí jen pět minut chůze odtud. V zemi kousek od ní je obří kráter, v něm po dešti na dně voda, zbytky rakety už odklidili. Tlaková zničila i další stavby v okolí: v bytovém domě jsou vysklená okna, rámy zohýbané, odpadlá střecha. “A tohle byla dětská zubní poliklinika,” říká třináctiletý Žeňa, který tu venčí psa Chošu, a ukazuje na modrou zničenou budovu,“ já jsem chodil k zubaři jinam, ale spolužáci chodili sem. Kam budou chodit teď, jestli se vrátí, to nevím.”

Chlapec už tu nebyl, když raketa spadla kousek od jeho domu, s matkou odjel k Termopilu na západ Ukrajiny, ale vyprávěla mu to sestra: ta zrovna odjížděla, když Rusové zacílili na knihy a zubní ordinace. “Nikdy to nepochopím, co se to děje. V jednadvacátém století vezmeš raketu a bombu a zamíříš s ní na jiné lidi? Lidi zabíjejí lidi. To vlastně zabíjejí sami sebe.”

yay
Autor: Ivana Svobodová

Dvojice dvacátníků Nikolaj a Valerie se vrátila z do Černihivu před týdnem z Polska. Žili tam u příbuzných, odjeli právě včas, než Putinovi vojáci zničili most přes řeku Desnu a odřízli tak město od zásobování a lidi od mlhavé možnosti odjet. “Už předtím to moc nešlo, protože všechno ostřelovali, ale když odstřelili ten most, už to bylo úplně špatné,” říká Nikolaj. Na letošek, jak říkají, plánovali svatbu. A chtěli ji mít tady ve starobylém Černihivu. Teď si to rozmysleli. “Odložíme to. Nebudeme se brát ve válce ani těsně po ní, i když konec může přijít za hodně dlouho. Je to divné radovat se, když lidi trpí. Počkáme,” vysvětluje Valerie.

Do Černihivu přijeli před týdnem, ale hned zase odjeli. Když viděli kolem svého domu spoušť a dozvěděli se, že jednu jejich známou zavalil dům a rodinnou známou zabil výbuch, zase odjeli. Šli bydlet k přátelům do Kyjeva. “Teď jsme se sem vrátili ještě projít, jestli si to nerozmyslíme. Ale už víme, že nerozmyslíme. Tady v centru to tak není vidět, když jdete po třídě Míru nebo po třídě Vítězství, není to tak patrné. Ale už o kousek dál je všechno rozbité, je tam smutek. Kousek odtud tento týden vytáhli další mrtvá těla z trosek.  Možná časem, ale teď tady žít nechceme. Vrátíme se znovu do Polska,” říká Valerie.

Mají pravdu: obchodní centrum na padrť, spadané domy, v těch stojících otevřený pohled do zbytků obýváků a ložnic - venkovní zeď nikde. Poškozené nemocnice, školy a školky, jen krátery tam, kde bomba nebo raketa padla na silnici, už zase zalité asfaltem. Kus za centrem pořád nejde ani elektřina, ani plyn, všude hromady suti, ale po třech týdnech od odchodu ruských vojáků, kterým se nepodařilo dostat do města, i když stáli ze tří stran na jeho hranici, nepochopitelně vzorně uklizené. “Komunální služby pracovaly i pod bombami. Vždycky jsme tu dbali o čistotu,” říká muž ve vojenské uniformě - jak se ukáže, je to místní obyvatel, momentálně v řadách teritoriální obrany.

aaa
Autor: Ivana Svobodová

“Sláva Ukrajině,” zdraví ho kolemjdoucí soused a zastavuje se na kus řeči. “Hrdinům sláva,” odpoví mu teritoriální obranář způsobem, který tu teď slouží lidem na potkání místo “ahoj” nebo “dobrý den”. “Všichni u vás živí?” ptá se první. “Babička zemřela, asi kombinace podchlazení a strachu. A u vás?” - “Mé ženě zabili kmotra. Zastřelili ho, když odjížděl z města. A dům stojí? - “Sláva bohu ano. Ale musí se opravit.”

Na třídě Vítězství stojí na obřím podstavci tank s pěticípou rudou hvězdou, upomínka konce druhé světové války. Lidé začali sbírat podpisy, aby se tato připomínka Rudé armády z města zmizela. “Buď to, nebo ať přibude další, stejně velký památník pro slávu našich chlapců, kteří položili od roku 2014 život na Donbase,” říká čtyřicátník Vladislav, “a k tomu i na uctění našich hrdinů, kteří teď bojují s orky po celé Ukrajině.” - “To je málo,” říká žena po jeho boku, “to nám nemůže stačit. Ještě by se tady na tenhle tank muselo napsat, že Rusové jsou vrazi a násilníci a hlavně Putin že je vrah.” Oba vědí, že radnice s peticí problém mít nebude: slyšeli už, že jejich starosta je rozhodně pro konec tanku.

Blíží se večer. Ulice, už předtím poloprázdné, se vylidňují úplně. V devět začíná policejní hodina, nikdo už nesmí být venku, procházejí tudy jen bezpečnostní hlídky. I doma je potřeba všechno, k čemu je třeba pořádně svítit, stihnout do devíti. Pak je nutné zatáhnout závěsy nebo rolety a pro jistotu zapnout jen lampičky. “Brzy to už prý posunou na desátou, když orkové odtáhli,” říká Vladislav, když s ženou odcházejí domů, “ale je to nejistý klid. Zatím není možné se v Černihivu radovat.”

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na opravy@respekt.cz.
Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Ivana Svobodová

redaktorka

Ivana Svobodová
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 736

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte